Edith Pargeter (Ellis Peters)

Edith Pargeter (Ellis Peters)

Případy bratra Cadfaela 19. Svatý zloděj

PROLOG

Ke konci srpna roku 1144 udělal vypočítavý Geoffrey de Mandeville, hrabě z Essexu, poslední osudnou chybu své dlouhé válečnické kariéry. V tom horkém létě právě plánoval, jak oblehne a zničí jednu z kruhu provizorně zbudovaných, ale účinných pevnůstek, jež postavil král Štěpán, aby sevřel Geoffreyova vojska psanců, buřičů a dravců a omezil jejich plenění na kraj známý jako Bažiny. Geoffrey už déle než rok ze svých nevypátratelných základen v Bažinách pustošil venkov tak hrozně, že ani jediné pole nebylo bezpečně oseto a sklizeno, ani jediné panské sídlo nebylo náležitě spravováno, ani jediný muž, kterému se dalo vzít něco cenného, si to nezachoval a ani jediný, kdo se toho odmítl vzdát, si nezachoval holý život. Jelikož král zabavil Geoffreymu všechny jeho relativně právem držené hrady, země a tituly – po pravdě řečeno, žádné nebyly drženy jinak než relativně právem -, Geoffrey se rozhodl, ž
e natruc udělá totéž každému člověku, chudému či bohatému, který mu přijde do cesty. Již rok tvořily Bažiny, od pomezí Huntingdonu po Mildenhall v Suffolku a ve velké části hrabství Cambridge, samostatné lupičské království Štěpánovi navzdory, a přestože narychlo zbudovaný kruh pevnůstek bránil aspoň tomu, aby se dále rozšiřovalo, hraběti to příliš nepřekáželo v pohybu ani ho to nepřinutilo k bitvě, jíž se zatím dovedně vyhýbal.

Ale tato pevnost Burwell severovýchodně od Cambridge ho dráždila, protože ho začínala omezovat v přísunu zásob, což byl jeho jediný zranitelný bod. Jednoho zvláště horkého srpnového dne objížděl ten protivný hrádek a vyhlížel, odkud na něj nejlépe zaútočit. Kvůli horku odložil přilbu a clonu z jemných kroužků, jež mu chránila krk. Nějaký lučištník na hradbě po něm střelil a zasáhl ho do hlavy.

Geoffrey se tomu zasmál; vypadalo to jako nepatrná ranka. Stáhl se, aby jí dopřál několik dní na zahojení. Jenže za několik dní se rána zanítila a hraběte začala spalovat horečka, která mu užírala maso z kostí a položila ho na lůžko.

Dopravili ho až do Mildenhallu v Suffolku a tam si uvědomili, že umírá. Slunce dokázalo, co nedokázala vojska krále Štěpána.

Jedno bylo nemožné: aby zemřel v pokoji. Byl exkomunikovaný bez nároku na rozhřešení; nemohl mu pomoci ani kněz, protože koncil svolaný o postu předešlého roku Jindřichem z Blois, biskupem z Winchesteru, královým bratrem a toho času papežským legátem, rozhodl, že nikdo, kdo se dopustí násilí na duchovní osobě, nemůže být rozhřešen nikým než samým papežem, a k tomu ne nějakým výnosem na dálku, ale jedině v papežově osobní přítomnosti. Pro umírajícího, který se děsil pekelného ohně, bylo z Mildenhallu do Říma trochu daleko. Geoffrey si totiž vysloužil exkomunikaci tím, že se násilím zmocnil ramseyského opatství, vyhnal opata i mnichy a klášter proměnil v hlavní město svého království zlodějů, surovců a vrahů. Pro něho nebylo žádné rozhřešení, žádná naděje na křesťanský pohřeb. Země ho nepřijme.

Našli se lidé, kteří se horlivě snažili ochránit jeho duši, když už nemohli pomoci tělu. Jakmile zeslábl tak, že přestal blouznit a upadl do strnulosti, jeho úředníci a právníci začali v jeho jménu horečně vydávat listiny, jimiž se církvi vracely různé majetky, které jí pobral, včetně ramseyského opatství. Nikdo se neptal, zda se to dělo z jeho dobré vůle, nebo ne, a nikdo se to nikdy nedověděl. Pokyny byly provedeny a vzaty na vědomí, ale to už Mandevillovi nepomohlo. Jeho tělu byl odepřen křesťanský pohřeb, jeho hraběcí titul byl zrušen, země a úřady zůstaly propadlé, rodina byla vyděděna. Nejstarší syn byl exkomunikován s ním jako účastník jeho vzpoury. Jeden mladší, otcův jmenovec, byl u císařovny Matyldy a ta ho uznávala jako hraběte z Essexu. Jakou však mělo takové uznání cenu bez zemí a prestiže?

Šestnáctého září Geoffrey de Mandeville zemřel, stále exkomunikovaný, stále nerozhřešený. Jediné milosrdenství mu prokázali jistí templářští rytíři, kteří byli tou dobou v Mildenhallu a odvezli jeho tělo v rakvi s sebou do Londýna, kde ho, protože se církev neobměkčila, byli nuceni nechat ležet v jámě vedle templářského hřbitova, v neposvěcené půdě, i to však bylo překročením kanonického zákona, protože podle přesné litery vůbec neměl ležet v zemi.

Mezi bandity tvořícími jeho armádu nebyl nikdo dost silný, aby zaujal jeho místo. Pohromadě je držela jen zištnost a chamtivost a bez něho se jejich nejisté spojenectví začalo rozpadat, jakmile proti nim s novým odhodláním nastoupilo povzbuzené královské vojsko. Tlupy psanců se nenápadně vytrácely všemi směry hledat méně lidnaté pastviny a nedostupnější samoty, kde by snad mohly dál vést svůj život dravých šelem. Ti s lepší pověstí nebo z lepších rodin, kteří měli co nabídnout, začali různými oklikami usilovat o smír a vraceli se k bezpečnějším spojenectvím.

Všem ostatním přinesla zpráva o Geoffreyově smrti uspokojení. Rychle došla ke králi, zprostila ho nejnebezpečnějšího a nejnesmiřitelnějšího nepřítele a okamžitě ho zbavila nutnosti držet větší část vojsk v jednom kraji. Zpráva se nesla od vesnice k vesnici po bažinném kraji s tím, jak lupičská cháska mizela, a lidé, kteří dosud žili v hrůze, opatrně vystrkovali hlavy, aby zachránili z vypleněné úrody, co se dalo, znovu postavili vypálené domovy a shromáždili rodiny a příbuzné. A také aby slušně pochovali mrtvé, protože smrt v tom kraji pracovala neobyčejně pilně. Bude to trvat víc než rok, než se život vrátí k jakés takés normálnosti, ale nyní aspoň mohli udělat první opatrné krůčky.

A než skončil rok, zpráva dolehla i k opatu Walterovi z Ramsey spolu s listinou sepsanou s Mandevillem na smrtelné posteli, jíž se mu vracel klášter. Náležitě poděkoval Bohu a okamžitě tu novinu vzkázal svému převorovi, podpřevorovi a všem rozptýleným bratrům, kteří byli vyhnáni z domova bez haléře a museli si hledat přístřeší, kde se dalo, jedni u příbuzných, druzí v jiných pohostinných benediktinských klášterech. Jako první uposlechli výzvy k návratu ti, co zůstali nejblíž, a našli tam spoušť. Z klášterních budov zbyla jen skořápka, půda byla neobdělaná, statky, jež patřívaly klášteru, byly rozdány zlodějům a tulákům, všechny poklady vykradeny. Říkali, že samy zdi roní krvavé slzy. Přesto se dal opat Walter s bratry do práce na obnově kláštera i kostela a zprávu o navrácení majetku rozeslal i všem mnichům a novicům, kteří museli během svého vyhnanství odejít za přístřeším do dalekých ko
nčin. Jako členové širšího bratrstva, jejichž rodinou byl celý benediktinský řád, rozeslali svým klášterům naléhavou prosbu o přispění v jakékoli podobě: materiálem na stavbu či jinými dary. Aby urychlili dílo obnovy posvátného místa, prosili i o pomoc řemeslníků.

Časem dorazila ta prosba také do brány opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury.

[1]

Poslové dorazili během půlhodiny, kdy probíhala kapitula, a nechtěli jíst, pít ani smýt bláto z cest, dokud nepředstoupí před shromáždění v kapitule a nepřednesou své poselství. Kdyby nebyli horliví prosebníci, nebyli by horliví ani dárci.

Stáli v ohnisku všech pohledů a odmítali usednout, dokud nepřednesou svou zprávu. Podpřevor Herluin, vlivný muž s mnohaletými zkušenostmi a působivého vzezření, stál před panem opatem, hubené ruce založené za pasem. Mladý novic, který s ním šel celou cestu z Ramsey pěšky, stál skromně krůček za ním a oddaně napodoboval nehybnou pózu svého nadřízeného. Tři laické služebníky domu, kteří je cestou doprovázeli, nechali u fortnýře ve strážnici.

„Otče opate, jako všichni lidé znáte náš žalostný příběh. Jsou to již dva měsíce, co nám byl vrácen náš majetek. Opat Walter nyní povolává zpět všechny bratry, kteří byli nuceni se rozejít a hledat přístřeší, kde se dalo, když nám vzbouřenci všechno vzali a vyhnali nás ostřím meče. Ti z nás, kdo zůstali poblíž, se vrátili s opatem, jakmile nám to bylo dovoleno. Do naprosté spouště. Podle práva nám patřilo mnoho statků, ale po vyvlastnění byly předány lotrům, kteří podporovali Mandevilla, a prohlášení, že nám byly vráceny, nám není k ničemu, protože je od jejich loupežných pánů nemůžeme získat zpět jinak, než prostřednictvím zákona. A podle zákona to bude trvat roky, než se dočkáme spravedlnosti. A ty, které dostaneme zpět, stejně budou vypleněné; všechno, co má nějakou cenu, bylo uloupeno, pobořeno, možná vypáleno. A v prostorách kláštera…“

Měl jasný, sebejistý hlas, jímž do této chvíle promlouval s uvážlivým důrazem, ale bez vášně, když však dospěl ke dni návratu, bouřlivé rozhořčení ho na chviličku připravilo o řeč.

„Byl jsem tam. Viděl jsem, co udělali ze svatého místa. Ohavnost! Hnojiště! Kostel poskvrněný, ambity jako neuklizená stáj. V dormitáři a v refektáři strhali ostění, aby měli čím přikládat na oheň, všechny zásoby odnesli, všechny cennosti, které jsme nestačili odstranit, ukradli. Ze střech sundali olovo, místnosti zůstaly vystavené povětří, dešti a mrazu. Nikde ani hrnec na vaření, ani misál, ani proužek pergamenu. Pobořené zdi, prázdnota, holá pustina. To vše jsme se odhodlali obnovit a učinit slavnějším než dříve, ale sami to nedokážeme. Opat Walter se vzdal velké části vlastního jmění, aby nakoupil obživu pro lidi z vesnic, protože nebyla žádná sklizeň. Jak mohli obdělávat pole, když měli neustále v patách smrt? Ti lotři vydřeli poslední ubohý majetek i z těch nejchudších, a kde neměli co ukrást, zabíjeli.“

„Slyšeli jsme až příliš mnoho pravdivých zpráv o hrůze, která postihla celý váš kraj.“ pravil opat Radulfus. „Slyšeli jsme to se zármutkem a modlili jsme se, aby skončila. Nyní, když opravdu skončila, žádný dům našeho řádu nemůže odříci všemožnou pomoc při obnově toho, co bylo vypleněno. Povězte nám, čím můžem nejlépe posloužit potřebám Ramsey. Myslím totiž, že vás posílají jako bratry k bratrům, a v této naší rodině je neštěstí jednoho neštěstím všech.“

„Jsem vyslán, abych požádal o pomoc tento dům a všechny laiky, kteří by se dali pohnout ke skutku milosrdenství v podobě příspěvků a dovedností, pokud se v Shrewsbury najdou nějací zkušení stavitelé ochotní pracovat několik týdnů daleko od domova, v podobě materiálu a čehokoli, co nám pomůže při obnově a prospěje duším štědrých dárců. Ramsey bude vděčné za každý penízek a za každou modlitbu. Proto vás prosím, abych směl pronést jedno kázání ve vašem kostele a jedno, se svolením šerifa a duchovenstva, u Vysokého kříže v Shrewsbury, aby každý hospodář ve městě mohl prozkoumat své srdce a dát, k čemu ho pohne.“

„Poradíme se s otcem Bonifácem,“ odpověděl Radulfus, „a ten jistě bude souhlasit, abyste promluvil při farní bohoslužbě. Porozuměním našeho domu si už můžete být jisti.“

„Věděl jsem, že se můžeme spolehnout na bratrskou lásku,“ pronesl Herluin zdvořile. „Jiní vyšli, stejně jako zde bratr Tutilo a já prosit o pomoc benediktinské domy v jiných hrabstvích. Máme také pověření podat zprávu všem bratrům, kteří byli nuceni se rozptýlit, aby si zachránili život, když začaly naše strasti, a povolat je domů, kde je jich naléhavě zapotřebí. Někteří totiž ještě ani nemohou vědět, že je opat Walter zpátky v klášteře a potřebuje práci a víru každého syna, aby uskutečnil velké dílo obnovy. Jeden z našeho počtu,“ pohlédl vážně do tváře opatovi, „přišel sem do Shrewsbury, kde má domov jeho rodina. Musím ho vidět a pobídnout, aby se se mnou vrátil.“

„To je pravda,” připustil Radulfus, „Sulien Blount ze statku Longner k nám přišel se svolením opata Waltera. Mladý muž ještě nepřijal konečné sliby. Blížil se ke konci noviciátu a měl jisté pochybnosti o svém povolání. Přišel sem s opatovým svolením pod podmínkou, že bude uvažovat o své budoucnosti. Sám se rozhodl opustit tento dům a vrátit se k rodině, a tak jsem ho zprostil slibů. Podle mého názoru vstoupil do řádu omylem. Nicméně musí odpovědět sám za sebe a jisté to udělá. Někdo z bratrů vám ukáže cestu k sídlu jeho staršího bratra.“

„Udělám, co budu moci, abych ho povolal zpět k jeho lepšímu já,“ prohlásil Herluin se zřetelným náznakem, že mu bude potěšením zahnat zdráhavého, ale přemluveného kajícníka zpět do stáda.

Bratr Cadfael zkoumal tuto bázeň vzbuzující osobnost ze svého koutku a dlouhé roky světských i klášterních zkušeností s lidmi všeho druhu a každého stavu mu říkaly, že podpřevor pravděpodobné pronese u Vysokého kříže velmi dobré kázání a vymůže dary od mnoha lidí se špatným svědomím; byl totiž značné výmluvný, ve službách Ramsey dokonce schopný se rozvášnit. Ale jeho naděje, že pohne k návratu mladého Suliena Blounta, když na druhé straně stojí skvělá dívka, s níž se má Sulien brzy oženit, se Cadfaelovi zdály chabé. Jestli to dokáže, udělá zázrak a bude na nejlepší cestě ke svatosti. V Cadfaelově hagiologii se totiž vyskytovali nepříjemní světci, jimž by osobně přiřkl poněkud méně ctihodné postavení, ale jejichž nesnesitelnou spravedlivost nemohl popřít. Vcelku mu bylo podpřevora Herluina i trochu líto, neboť si pravděpodobně ztupí všechny zbraně o neproniknutelný štít lásky. Jen ať
nyní zkusí dostat Suliena Blounta od Pernel Otmerové! Znal se s tím párem dost dobře a neměl pochybnosti.

Shledal, že ho podpřevor Herluin zatím příliš neuchvátil, přestože dovedl ocenit otužilost, s níž podnikl tuto dlouhou pěší pouť, a jeho odhodlání znovu naplnit vydrancované pokladnice Ramsey a obnovit tamní pobořené síně. Byla to velmi nesourodá dvojice, tihle dva bratři z Bažin. Podpřevor byl urostlý, kostnatý muž se širokými rameny, kdysi pěkně, možná až příliš obalený masem, nyní však pohublý a trochu ochablý. To mu rozhodně nevyčítal; zdálo se, že sdílel hubenou stravu, na níž museli přežívat během tohoto roku útlaku a neúrody nešťastní obyvatelé bažin. Na odhalené hlavě měl bledou tonzuru, ověnčenou prošedivělými ježatými vlasy, víc hnědými než šedivými, a jeho dlouhý, úzký obličej se strohými rysy dokreslovaly přísné zapadlé oči a ústa v klidu takřka bez rtů, jako by vůbec nevěděl, co je to úsměv. Všechny vrásky, jež se do jeho obličeje vryly za nějakých padesát let život a, jak to Cadfael odhadoval, těžce, nepřístupně a neúprosně směřovaly dolů.

Ne právě milý společník na dlouhou cestu, ledaže by jeho vzhled klamal. Bratr Tutilo, který stál skromně kousek za svým nadřízeným a s uchvácenou pozorností sledoval každé Herluinovo slovo, vypadal tak na dvacet let a možná byl i mladší. Křehký chlapec s nápadně líbeznými a půvabnými pohyby byl v klidu vzorem ukázněné vyrovnanosti. Temenem hlavy sotva převyšoval Herluinovo rameno a měl je obkroužené spoustou světlehnědých kudrlinek, jež mu narostly během dlouhé cesty. Bezpochyby bude ostříhán přísně nakrátko, jen co ho Herluin dovede zpátky do Ramsey, ale nyní by se nevyjímal špatně jako malovaný serafín v misálu, přestože jeho obličej pod tou svatozáří příliš serafínský nebyl, i přes všechen výraz rozzářené oddanosti. Na první pohled kouzelně nevinný, otevřený jako jeho veliké oči, s hedvábnou růžovobílou, dívčí pletí, ale pozornější pohled mohl odhalit, že tyto dětské barvy halí klasick
y symetrický oválný obličej s ostrými, výraznými rysy. Růžová barva na těch mramorových liniích budila trochu dojem masky, za níž možná nezbedně číhalo přitažlivé, ale poněkud nebezpečné stvoření.

Tutilo – divné jméno pro anglického mládence; nebylo v něm totiž nic normanského ani keltského. Třeba mu jméno vybrali, když vstoupil do noviciátu. Musí se zeptat bratra Anselma, co znamená a jak na ně asi vrchnost z Ramsey připadla. Ale teď znovu obrátil pozornost k tomu, o čem se hovořilo mezi hostitelem a hosty.

„Když už jste v těchto končinách,“ říkal opat, „předpokládám, že asi budete chtít navštívit i jiné benediktinské domy. Opatříme vám koně, budete-li si přát. Není teď nejlepší doba na cestování. V řekách je hodně vody, některé brody budou neschůdné, na koni vám bude lépe. Urychlíme veškerá opatření na podporu vašich úmyslů, domluvíme se s otcem Bonifácem o vašem kázání v kostele, protože má na starost duše ve farnosti svatého Kříže, a s Hughem Beringarem jako šerifem i se starostou a předákem kupeckého cechu z města ohledně shromáždění u Vysokého kříže v Shrewsbury. Můžeme-li vám ještě nějak posloužit, stačí říci.“

„Budeme skutečně vděční za koně,“ souhlasil Herluin a přiblížil svou tvář k úsměvu natolik, jak mu to její rysy dovolovaly, „protože hodláme jít přinejmenším k našim bratřím ve Worcesteru a snad i v Eveshamu a Pershoru. A bude jednoduché jít zpátky přes Shrewsbury a koně vám vrátit. Nám všechny pobrali banditi, než odešli. Nejdříve však, pokud možno, ještě dnes, bychom rádi šli promluvit s naším bratrem Sulienem.“

„Jak je libo,“ prostě opáčil Radulfus. „Myslím, že cestu zná nejlépe bratr Cadfael – musí se přes přívoz – a také s domácností pána z Longneru je dobře obeznámen. Asi bude nejlepší, když vás doprovodí.“

„Suliena Blounta už dlouho nikdo neoslovuje jako bratra,“ poznamenal Cadfael, když pak přecházel nádvoří s bratrem Anselmem, předzpěvákem a knihovníkem, „a asi mu to zejména teď nebude moc milé. Radulfus to mohl Herluinovi povědět, protože zná celý příběh toho mladého muže stejně dobře jako já. I kdyby to však řekl, myslím, že Herluin by ho stejně neposlouchal. Pro Suliena má teď slovo bratr jiný význam, označuje jím svého vlastního bratra Euda. Cvičí se ve zbrani, a jakmile zemře jeho matka, což prý už nebude dlouho trvat, nastoupí do Hugovy posádky na hrad. A ještě dřív se asi ožení. Žádný návrat do Ramsey se konat nebude.“

„Jestli opat poslal chlapce domů, aby se sám rozhodl,“ rozvážně prohodil Anselm, „podpřevor je stěží zmocněn, aby na něho naléhal kvůli jeho návratu. Může přesvědčovat a nabádat, jak chce, ale je bezmocný a jistě to ví, jestliže bude mladý muž stát pevně na svém. Třeba spíš doufá,“ dodal suše, „že odtamtud dostane výpalné ve stříbře za špatné svědomí.

„To je docela pravděpodobné. A také je možná dostane. V tom domě není jen jedno svědomí, které cítí dluh vůči Ramsey, souhlasil Cadfael. A jak se ti jeví ten druhý?”

Ten mladý? Nadšenec, kterému záři milost a horoucnost ze smetanových tvářiček. Co myslíš, vybrali ho k Herluinovi, aby trochu ohřál ten chlad?“

„A kde splašil to své cizokrajné jméno?“

„Tutilo! Ano,” zamyslel se Anselm. „Určitě ne při křtu. Musí být nějaký důvod, proč mu ho vybrali. Tutila bys našel mezi březnovými světci, přestože mu zde nevěnujeme velkou pozornost. Byl to mnich od Svatého Havla, umřel před více než dvěma sty lety a podle všeho byl mistrem všech umění, malíř, básník, hudebník a kdeco. Třeba tu máme co dělat s nadaným mládencem. Musím mu strčit do ruky fidulu nebo varhánky a uvidíme, co umí. Jednou jsme tu měli toho potulného zpěváčka, vzpomínáš si? Toho malého komedianta, co si před odchodem opatřil manželku ze zlatníkovy kuchyně. Spravoval jsem mu fidulu. Jestli to s ní tenhle bude umět líp, třeba má jistý malý nárok na jméno, které mu dali. Promluv s ním Cadfaele, když je máš odpoledne vést do Longneru. Herluin se požene za svým zbloudilým novicem jako chrt, tak zkus pohovořit s Tutilem.

Stezka k panskému sídlu Longneru mířila z uliček Předklášteří na severovýchod, procházela hustým lesíkem a stoupala na nízký hřeben porostlý vřesem a loukou, odkud bylo vidět točité řečiště Severnu po proudu od města. Voda v řece byla vysoká a kalná, valily se v ní spadané větve a drny z břehů. V zimě bylo hodně sněhu, ale ne velké vichřice a mrazy. Obleva stále ještě plnila údolí čeřící se vodou, dokonce i louky u řeky a u potoka stále ševelily a mihotaly se stříbrem uvízlým mezi trávami. Brod kousek proti proudu již byl neschůdný, ostrůvek, který v normálních dobách pomáhal pěším zdolat přechod, zmizel pod vodou. Ale převozník statečně dopravoval své cestující, znal přece tyhle bouřlivé vody jako své boty a nedbal, zda je bouře, záplavy, nebo klid.

Na druhé straně Severnu se stezka proplétala mokrými luhy a řeka už olizovala vybledlou zimní trávu metr od břehu. Přijdou-li na velšské kopce po oblevě silné jarní deště, pod hradbami Shrewsbury nastane záplava, vody potoka Meole i mlýnského rybníka budou hnány zpět a ohrozí i loď klášterního kostela. Od Cadfaelova vstupu do řádu se to stalo už dvakrát. A na západě visely na obloze těžké, šedé mraky, opírající se o daleké hory.

Obešli rozlitou vodu pod tmavým oraništěm Hrnčířova pole, vděčně vystoupali po mírném svahu za ním do udržovaných lesů longnerského sídla a došli na mýtinu, kde se k úbočí kopce tulil dům a nalézal v něm ochranu před větrem. Byl obklopen vysokou palisádou, k niž zevnitř přiléhaly hospodářské budovy.

Když vstupovali do brány, Sulien Blount právě vyšel ze stáje a mířil k domu. Měl na sobě koženou kazajku, pracovní kabátec a nohavice, jak se slušelo na mladšího syna, který pracuje na statku staršího bratra, než si opatří vlastní panství, což se mu jistě podaří. Při pohledu na vstupující trojici se zastavil, ztuhl a mlčky je pozoroval. Okamžitě poznal svého bývalého nadřízeného z kláštera a překvapilo ho, že ho vidí tak daleko od jeho domova. Ihned jim však vyšel vstříc s uctivou, možná i trochu nedůvěřivou zdvořilostí. Starosti loňského roku ho tak vzdálily od kláštera a tonzury, že zjevení toho, co bylo dávno za ním, jako by na okamžik ohrozilo jeho těžce vydobytou vyrovnanost a budoucnost, kterou si zvolil. Jen na okamžik. Sulien nyní vůbec nebyl na pochybách, kam směřuje.

„Otče Herluine, vítejte u mne doma! Raduji se, že vás vidím ve zdraví, a vím, že Ramsey byl vrácen řádu. Půjdete dovnitř a povíte nám, v čem vám může Longner posloužit?“

„Jistě chápeš,“ pravil Herluin opatrně, chystaje se na případný střet, „v jakém stavu jsme opatství dostali zpět. Celý rok bylo doupětem lupičského vojska, vyplenili a strhali všechno, co se dalo spálit, pošpinili dokonce i zdi, kde je nestačili před odchodem pobořit. Potřebujeme každého syna našeho domu a každého přítele řádu, aby nám pomohli napravit před Bohem to, co bylo znesvěceno. Proto za tebou přicházím a chci s tebou mluvit.“

„Přítelem řádu doufám jsem,“ odpověděl Sulien. „Synem Ramsey a bratrem tamních bratrů už nejsem. Opat Walter mě sem poslal, velmi laskavě, abych zvážil své povolání, o němž věděl, že je nejisté, a svěřil konečné rozhodnutí opatu Radulfovi a ten mě zprostil slibu. Ale pojďte dál, můžeme si pohovořit jako přátelé. Budu uctivě naslouchat, otče, a vážit si všeho, co mi řeknete.“

A jistě to udělá, protože je to mladý muž vychovaný tak, aby dodržoval všechny povinnosti mládí vůči starším osobám, tím spíš, že se jako mladší syn, který nic nezdědil a musí se prosadit sám, nemůže znelíbit těm, kdo mají moc a vliv a mohou mu v životě pomoci. Ano, bude mu naslouchat, skloní se před ním, ale svůj postoj nezmění. A ani nebude na svou podporu potřebovat žádnou sobě nakloněnou osobu, jako ji potřebuje Herluin. Neboť proč by tu jinak stál ten mladý oddaný akolyta, sice mlčící, ale svou přítomností vnucující bývalému bratru povinnost, kterou již nedluží a kterou na sebe především vzal omylem a z nesprávných důvodů?

„Budete si asi přát hovořit v přísném soukromí,“ poznamenal Cadfael, následuje podpřevora po kamenných schodech ke dveřím síně. „Dovolíš-li, Suliene, půjdu se podívat na tvou matku, pokud je jí natolik dobře, aby přijala návštěvu, a pokud si to přeje.“

„Vaši vždycky!“ hodil mu Sulien přes rameno krátký zářivý úsměv. „A nová tvář ji osvěží. Víte, teď se dívá na život a na svět velmi pokojně.“

Nebývalo to tak vždy. Donata Blountová trpěla roky nějakou nevyléčitelnou chorobou, jež pomalu a mučivě stravovala její tělo. Teď v posledních stadiích tělesné zesláblosti jako by téměř přežila bolest a smířila se se světem, který opouštěla, aby vstoupila do dveří otvírajících se do jiného.

„Bude to velmi brzy,“ řekl Sulien prostě. Zastavil se ve vysoké šeré síni. „Otče Herluine, prosím, vejděte se mnou do solária a já vám pošlu pro nějaké občerstvení. Můj bratr je na statku. Mrzí mě, že vás nemůže uvítat, ale nevěděli jsme, že přijdete. Jdete-li za mnou, je to tak možná lepší.“ A Cadfaelovi řekl: „Jděte do komnaty mé matky. Vím, že nespí, a nepochybujte, že jste u ní vždy vítán.“

Paní Donata, nyní již odsouzená ležet na lůžku, odpočívala opřená o polštáře ve své malé komnatě s oknem bez okenic. V jednom rohu na holé kamenné podlaze hořelo malé ohřívadlo. Zbyly z ní jen jemné kosti a průsvitná kůže, ruce ve své průzračné vyhublosti klidně spočívaly na pokrývce jako opadlé květní plátky lilií. Tvář měla vybroušenou v křehkou masku se stříbřitými kostmi a hluboké oční jamky plnil ledově modrý stín kolem překvapivé, nezničitelné krásy očí, stále jasných a inteligentních, sytě a zářivě modrých. Duch oblečený touto vetchou schránou byl stále bdělý a nezdolný a živě se zajímala o svět kolem sebe, aniž by se ho bála opustit nebo se zdráhala z něho odejít.

Vzhlédla k návštěvníkům a tiše pozdravila Cadfaela hlasem, který neztratil nic ze své zvučnosti. „Bratře Cadfaele! To je ale milé! Během zimy jsem vás skoro neviděla. Nerada bych odcházela bez rozloučení s vámi.“

„Mohla jste pro mne poslat,“ připomněl a šel si sednout na stoličku u jejího lůžka. „Stačí říct. A Radulfus by vám to neodepřel.“

„Přišel sám,“ pousmála se Donata, „aby mě o Vánocích vyzpovídal. Přijal mě za ovečku do svého stáda. Nezapomíná na mne.

„A jak se vám vede?“ pohlédl do její pokojné tváře. S Donatou nikdy nemusel okolkovat, porozuměla, jak co myslel, a vyhovovalo jí to.

„V záležitosti života a smrti výborně. V otázce bolesti… Došla jsem za ni, už mi nezbývá dost sil na to, abych ji cítila nebo ji brala na vědomí, kdyby se vnucovala. Přijímám to jako znamení, které jsem celý čas vyhlížela.“ Mluvila bez obav a beze stesku, dokonce již i bez netrpělivosti. Byla ochotna naprosto smířeně čekat těch pár posledních chvil. Zvedla tmavé oči k mladému muži stojícímu stranou.

„A koho jste mi to přivedl? Váš nový učedník v bylinkové zahradě?“

Tutilo přistoupil blíž, správně si vykládaje její slova jako pozvání. Oči měl veliké a kulaté, když hleděl na její obličej, ztělesněné mládí a plnost života stojící tváří v tvář smrti, ale nezdál se vůbec zaražený a zřejmě ji nelitoval. Donata si na lítost nepotrpěla. Chlapec byl velmi bystrý a přesně vnímal.

„Můj není,“ přemítavě si změřil drobnou postavičku Cadfael a opatrně hodnotil chytrého žáčka, kterého by jistě neodmítl. „Ne, tenhle mladý bratr přišel se svým podpřevorem z ramseyského opatství. Opat Walter je zpátky ve svém klášteře a svolává domů všechny bratry, aby pomohli při jeho obnově, protože Geoffrey de Mandeville a jeho lupiči z něj nechali prázdnou skořápku. A abyste věděla všechno, podpřevor Herluin je právě v soláriu a pokouší se o Suliena.“

„Toho už zpátky nedostane,“ s jistotou odvětila Donata. „Rmoutí mě, že byl vůbec dohnán k tomu, aby se sám v sobě tak zmýlil, a kdyby Geoffrey de Mandeville při té spoustě zlého, co napáchal, neudělal jinak nic dobrého, tak tedy dík aspoň za to, že jeho útok přivedl Suliena zpátky k sobě. Můj mladší syn,“ podívala se Tutilovi do velkých zlatých očí se zamyšleným a uznalým úsměvem, „se za mnicha vůbec nehodil.“

„Nemýlím-li se, totéž prohlásil jeden císař,“ prohodil Cadfael, jemuž se vybavilo, co mu Anselm vyprávěl o světci od Svatého Havla, „o prvním Tutilovi, po němž dostal tenhle mladý bratr jméno. Tohle je totiž bratr Tutilo, novic z Ramsey, a jak jsem slyšel od jeho nadřízeného, blíží se ke konci noviciátu. A jestli je po svém jmenovci, měl by být malířem, řezbářem, zpěvákem a hudebníkem. Velká škoda, pravil král Karel – Karel Tlustý mu říkali -, že z takového génia udělali mnicha. A zlořečil tomu, kdo to udělal. Tak mi to aspoň líčil Anselm.“

„Jednoho dne,“ prohlédla si Donata tohoto velmi pohledného a půvabného mladého muže od hlavy k patě a s nezaujatým obdivem vše zaznamenala, „to možná nějaký král řekne i o tomhle. Anebo nějaká žena! Jste takový umělec, Tutilo?“

„Proto mi to jméno dali,“ poctivě přiznal chlapec a ze záhybů kápě se vynořil lehký ruměnec, stoupající mu přes pevnou šíji do hladkých tváří, ale očividně ho vůbec neuvedl do rozpaků. Nesklopil oči, jež fascinovaně hleděly na její tvář. V klidu předcházejícím konec se Donatě vrátilo něco z dávno zašlé krásy, a byla tím nebezpečnější a obdivuhodnější. „Trochu se vyznám v hudbě,“ dodal. Pronesl to s jistotou člověka schopného nezaujatého úsudku, aniž se chlubil nebo snižoval své schopnosti. V Donatiných zapadlých očí zahořely plamínky zájmu a sympatie.

„Výborně! Je správné hlásit se k tomu, o čem víte, že to umíte dobře,“ pochválila ho. „Hudba mi mnohokrát v noci pomohla při usínání. Bývala i mou utěšitelkou, když byli ďábli příliš činorodí. Nyní vyspávají a já ležím beze sna.“ Pohnula křehkou rukou po pokrývce a ukázala na truhlu stojící stranou v koutě místnosti. „Vevnitř je psaltérium, třebaže se ho už dávno nikdo nedotkl. Chtěl byste ho vyzkoušet? Jistě by bylo vděčné, kdyby mu někdo zase vrátil hlas. V síni je harfa, ale ani na tu už nikdo nehraje.“

Tutilo se okamžitě vydal zvednout těžké víko a nahlédl dovnitř, kde byly ukryty různé cennosti. Vytáhl nástroj. Nebyl nijak velký, hráč si jej kladl na kolena, a měl tvar širokého prasečího rypáku. Způsob, jak s ním Tutilo zacházel, mluvil o zájmu a náklonnosti, a jestliže se zamračil, to při pohledu na stržený pruh strun. Nahlédl ještě jednou do truhly, hledaje brky, jimiž by na ně drnkal, a když žádné nenašel, opět se zamračil.

„Byly časy,“ prohodila Donata, „kdy jsem každý týden přiřezávala nové brky. Mrzí mě, že jsme tu práci zanedbali.“

Chlapec se na ni roztržitě usmál, ale okamžitě se obrátil zpět k psaltériu. „Mohu drnkat nehty,“ odpověděl a přenesl si nástroj k lůžku. Bez okolků a bez váhání usedl na kraj lůžka, urovnal si psaltérium na kolenou, pohladil rukou struny a vyloudil tichý, chvějivý zvuk.

„Máte příliš krátké nehty,“ poznamenala Donata. „Pořežete si konečky prstů.“

Její hlas si dosud uchoval barvitost odstínů, jež dodávaly na výmluvnosti i nejprostším výrokům. Cadfael slyšel matku, jež napůl shovívavě, napůl netrpěliví varuje mládě před něčím, co by je mohlo bolet. Ne, snad ne matka, ba ani starší sestra; něco vzdálenějšího než pokrevní příbuzná, a přece bližšího. Neboť vztahy oproštěné od vší povinnosti a odpovědnosti jsou také oproštěny ode všech zábran a smějí bytosti sblížit tak rychle a tak těsně, jak chtějí. A jí zbývalo už velmi málo času na to, aby se ještě podřizovala omezením. Co v jejích slovech slyšel chlapec, to se nedalo poznat, ale vzhlédl k ní jasným, obnaženým pohledem, spíš zbystřeným než překvapeným, ruce mu na okamžik strnuly a pak se usmál.

„Konečky mých prstů jsou jako z hověziny, podívejte!“ roztáhl dlaně a zacvičil dlouhými prsty. „Víc než rok jsem byl harfeníkem u otcova pána v Bertonu, než jsem vstoupil do Ramsey. Teď prosím buďte tiše a nechtě mě to vyzkoušet. Chybí však jeden pruh, tak musíte omluvit nedostatky.“ V jeho hlase zazněla jistá shovívavost a také tiché pobavení, jako když musí zbytečně starostlivou starší osobu ubezpečit, že věc zvládne.

V truhle našel ladicí klíč, začal zkoušet struny z ovčích střev a pilně utahovat kolíky. Zpěvavý ševel zněl jako včelí sbor na letní louce a Tutilova tonzurovaná hlava se skláněla nad prací v naprostém zaujetí, zatímco Donata ho pozorovala přivřenýma očima z polštářů o to bedlivěji, že si jí nyní nevšímal. Přesto je spojovalo jakési silné, důvěrné pouto, protože zatímco se on nad svou prací usmíval niterným, vášnivým úsměvem, ona se usmívala nad jeho soustředěním a požitkem.

„Počkejte, jedna struna z toho strženého pruhu je dost dlouhá a poslouží. Lepší jedna než žádná, přestože to postřehnete, když tón zeslábne.“

Jeho prsty, utužené harfou, přesto pracovaly velmi obratně a jemně, když opatrně nasazoval a napínal jedinou strunu. „Tak! Už to je!“ Přejel lehkou rukou po strunách a vyloudil jiskřivý potůček jemných tónů. „Kovové struny by byly hlasitější a jasnější než střívka, ale půjde to.“

Sklonil hlavu nad nástrojem, jako se vrhá dolů jestřáb, a začal hrát. Ohnuté prsty jen tančily. Stará ozvučná deska jako by se vzdouvala a tepala napětím tónů, přeplněná tak, že nestačila všechny vydat vyřezávanou růžicí uprostřed.

Cadfael si odtáhl stoličku trochu dál od lůžka, aby na oba dobře viděl, protože to byla zajímavá podívaná. Chlapec byl nesporně nesmírně nadaný. Ve vášni, s níž se vrhl na nástroj, bylo až něco zneklidňujícího. Bylo to, jako když nadlouho oněmělý pták náhle znovu nalezl ve svém přiškrceném hrdle hlas.

Za chvilku se jeho první hlad ukojil a on se dokázal umírnit a ještě vděčněji vychutnávat sladkost této laskavosti. Jiskřivá, vířivá taneční melodie, ve své vášnivosti lehká jako chmýří bodláku, se uvolnila v jemný nápěv, který se lépe hodil k tak měkkému nástroji. Zněl dokonce trochu zasmušile: jakýsi virelai, rytmický a tesklivý. Kde se ho naučil? Určitě ne v Ramsey; Cadfael pochyboval, že by tam s ním dobře pochodil.

A paní Donata, unavená světem a důvěrně obeznámená s ironií života i smrti, klidně spočívala na svých polštářích a nespouštěla oči z chlapce, který zapomněl, že existuje. Nebyla obecenstvem, jemuž hrál, ale hlubokou inteligencí, která ho slyšela. Vtahovala ho do sebe svýma zapadlýma očima, vpíjela jeho hudbu a bylo to vínem pro její žízeň. Kdysi dávno, když Cadfael procházel pěšky napříč Evropou, viděl na horských lukách v trávě hořce, modřejší než modř, stejně nadsvětně modré jako její oči. Maličko trpký úsměv na jejích rtech mluvil o jiném. Tutilo byl pro ni křišťálově jasný, věděla o něm víc než on sám o sobě.

Vlídné, skeptické zkřivení úst zmizelo, jakmile začal zpívat. Melodie byla zároveň prostá a rafinovaná, pohrávala si s pouhým půltuctem tónů a jeho hlas, vyšší, než když mluvil, a velmi jemný a ohebný, měl tytéž vlastnosti – nevinný jako dětství, palčivý jako zcela dospělé hoře. A nezpíval anglicky, dokonce ani normanskou francouzštinou, jak ji znali v Anglii, ale v langue d‘oc, kterou si Cadfael trochu pamatoval z dávných dob. Kde slyšel tento klášterní novic melodie provensálských trubadúrů a naučil se jejich písně? V sídle pána, u něhož býval harfeníkem? Donata jižní francouzštinu neznala, Cadfael ji dávno zapomněl, ale na první poslech poznali milostnou píseň. Truchlivou, nenaplněnou, věčně doufající amour de loin, jež se nikdy nesetká s odezvou.

Kadence se v mžiku změnila, důvěrná slova kouzlem přešla v Ave mater salvatoris a byli zpátky u liturgie svatého Martiala dřív, než si uvědomili, jako si s bystrostí divoké lišky uvědomil Tutilo, že se dveře komnaty otevřely. Neriskoval. Dveře ve skutečnosti otevřel neškodný Sulien Blount, ale podpřevor Herluin stál za jeho zády jako mračno.

Donata ležela a usmívala se bleskovému důvtipu, který dokázal tak rychle obrátit, bez přerušení, bez uzardění. Pravda, Herluin stáhl přísné obočí nelibostí, když spatřil svého novice sedět na okraji lůžka ženy a očividně jí zpívat pro radost, ale jediný pohled na ženu samu v její vyzáblé a bázeň vzbuzující důstojnosti ho okamžitě odzbrojil. Byl otřesen tím spíš, že nebyla stará, ale uvadlá v nejlepších letech.

Tutilo skromně vstal s psaltériem přitisknutým k prsům, sklopil oči a poslušně couvl do kouta místnosti. Cadfael tušil, že vidí Donatu ještě jasněji, když se na ni nedívá.

„Mami,“ pravil Sulien, vážný a trochu škrobený po své malé bitvě, „tady je podpřevor Herluin, můj někdejší učitel z Ramsey, který ti přeje vše dobré a slibuje, že se za tebe bude modlit. Uvítej ho ve jménu mého bratra, jako jsem to udělal já.“

V nepřítomnosti syna a snachy promluvila s klidnou samozřejmostí za oba. „Otče, chovejte se u nás jako doma. Vaše návštěva je pro nás ctí. Všichni jsme uvítali zprávu, že je Ramsey opět předáno ke službě Bohu.“

„Bůh na nás skutečně pohlédl,“ odpověděl Herluin trochu opatrně a méně sebejistě než obvykle, protože byl pohledem na ni stále značně otřesen. „Pro obnovu našeho příbytku se však musí mnoho vykonat a potřebujeme každou ruku, která je nám ochotna pomoci. Doufal jsem, že s sebou vezmu zpět vašeho syna, ale zřejmě již ho nesmím dál nazývat bratrem. Přesto si buďte jista, že vy i on budete přítomni v mých modlitbách.“

„Já budu pamatovat na Ramsey ve svých,“ odvětila Donata. „Pokud vám však dům Blountových odepřel bratra, můžeme pomoci jinak.“

„Prosíme všechny dobré lidi o dobročinnost,“ horoucně souhlasil Herluin, „v jakékoli podobě. Náš dům je zbídačený, nenechali nám nic, než holé zdivo, a i to zhanobené, a pobrali všechno, co se dalo odnést.“

„Slíbil jsem,“ vysvětlil Sulien, „že se do Ramsey vrátím a měsíc tam budu pracovat vlastníma rukama, až nastane pravý čas.“ Nikdy se zcela nezbavil pocitu viny, že opustil povolání, jež pošetile a omylem na sebe vzal. Rád zaplatí výkupné tvrdou prací a osvobodí své svědomí, než se ožení. A Pernel Otmerová to schválí.

Herluin mu za nabídku poděkoval, ale bez velkého nadšení; možná přemýšlel o tom, kolik práce Ramsey od tohoto zběhlého novice asi uvidí.

„Promluvím také s bratrem,“ vážně pokračoval Sulien, „a uvidíme, co ještě můžeme udělat. Vysekávají mlází, budou tam starší, vyzrálé porosty. A vybírají z lesa některé vzrostlé stromy. Požádám ho o náklad dřeva na vaši přestavbu. Myslím, že mi je dá. O žádný jiný podíl nebudu žádat, než odejdu do královské služby v Shrewsbury. Mohlo by opatství zapůjčit vůz na odvoz nebo nějaký najmout? Eudo své vozy nemůže na tak dlouho postrádat.“

Tuto věcnou nabídku přijal Herluin vřeleji. Stále ho mrzí, pomyslel si Cadfael, že nedokázal překonat všechny Sulienovy důvody a odvést odpadlíka s sebou ne na slíbený měsíc, ale na celý život. Ne že by měl Sulien sám o sobě takovou cenu, ale Herluin nebyl zvyklý na takový tvrdý odpor. Při zatroubení jeho trubky měly padnout všechny zábrany jako kdysi hradby Jericha.

Nicméně vyzískal, co mohl, a chystal se k odchodu. Tutilo, natahující uši a klopící oči v koutku, tiše otevřel truhlu a uložil psaltérium, které tiskl k srdci. Jemnost, s níž je ukládal a s níž pomalu zavíral víko, vyloudila na Donatiných popelavých rtech malý zamyšlený úsměv.

„Měla bych prosbu,“ ozvala se, „kdybyste ji byl ochoten vyslyšet. Tenhle váš ptáček zpěváček mi poskytl potěšení a úlevu. Půjčíte mi ho někdy na hodinku pro útěchu, když nebudu moct spát a budu v bolestech, pokud ještě zůstanete v Shrewsbury? Nevzkážu, dokud ho nebudu potřebovat. Dovolíte mu, aby přišel?“

Jestliže Herluina tato žádost zarazila, bystře si uvědomil, že je proti ní v nevýhodě, ačkoli, pomyslel si se zájmem Cadfael, se pravděpodobně domnívá, že ona si to tak neuvědomuje. V čemž se zajisté mýlil. Velmi dobře věděla, že jí jen těžko může odmítnout. Poslat zranitelného novice, aby hrál ženě, a k tomu ženě na loži, bylo nemyslitelné, ba skandální. Až na to, že tato žena byla nyní tak blízká smrti, že v jejím hlase již zaznívalo skřípání dveří otvírajících se do jiného světa a z tváře jí hleděla průzračně bledá, beztělá duše. Již nebyla spoutána pravidly slušnosti tohoto světa ani se nelekala děsivých nejistot onoho příštího.

„Hudba je lékem, který mi dává klid,“ řekla a trpělivě čekala, až se Herluin poddá. A chlapec v koutě stál němě a trpně, ale jantarově zlaté oči s dlouhými řasami mu plály potěšené, vážně a ostražitě.

„Pošlete-li pro něho v krajní nouzi,“ pravil podpřevor nakonec, pečlivě vybíraje slova, Jak by mohl náš řád odmítnout takovou prosbu? Zavoláte-li, bratr Tutilo přijde.“

[II]

„Už je jasné, jak přišel ke svému jménu,“ prohlásil Cadfael, otálející druhý den po hlavní mši v dílně bratra Anselma. „Zpívá jako skřivánek.“ Právě toho skřivánka slyšeli zpívat naplno a pozdrželi se v předzpěvákově krajní kóji, aby se podívali, jak se rozcházejí účastníci bohoslužby, mezi nimi laičtí návštěvníci z domu pro hosty. Od těch, kdo zde hledali ubytování, bylo prozíravé a uctivé, ač ne povinné účastnit se alespoň hlavní denní mše. Únor nebyl pro špitálníka bratra Denise nijak rušným měsícem, ale vždy se našli pocestní, kteří potřebovali přístřeší.

„Ten hoch je nesmírně nadaný,“ souhlasil Anselm. „Dokonalý sluch a smysl pro harmonii.“ Po kratičké úvaze dodal: „Pro sborový zpěv ale není. Příliš výrazný hlas. Tohle zrnko se v hromadě pšenice utajit nedá.“

Nemusel to zdůrazňovat, již se to prokázalo. Kdo naslouchal tomu čirému, pronikavě sladkému zvuku, podávanému tak jemně, přepadajícímu sluch takovým úžasem, nemohl o tom zapochybovat. Ten hlas se nedal nijak potlačit v anonymitu uprostřed vyvážené polyfonie sboru. Cadfaela napadlo, zda není stejně krátkozraké pokoušet se majitele toho hlasu učesat v poslušnou dušičku v ukázněném bratrstvu.

„Denisův provensálský host nastražil uši, když toho mládence uslyšel,“ poznamenal Anselm. „Včera večer požádal Herluina, aby chlapci dovolil cvičit s ním v domě pro hosty. Tamhle jdou. Mám u sebe jeho fidulu, potřebuje nové struny. Musím uznat, že o své nástroje pečuje.“

Trojice přecházející ambitem od jižních dveří kostela budila mezi novici značnou zvědavost a dohady. Nebylo to často, aby se v klášteře zjevil trubadúr z jihu Francie, očividně docela mohovitý a slavný, protože cestoval se dvěma sloužícími a se spoustou zavazadel. Byl zde se svým průvodem již tři dny; zdržel se cestou na sever do Chesteru, protože mu zchroml jeden kůň. Rémy de Pertuis byl asi padesátiletý, nápadného vzezření, pán, který si cení svého vzhledu a vystupování. Cadfael se díval, jak odchází k domu pro hosty; dosud neměl čas věnovat mu větší pozornost, ale uznává-li ho Anselm a schvaluje-li jeho hudebnickou svědomitost, třeba by za prozkoumání stál. Pěkné, hladké, kaštanově rudé vlasy a přistřižená bradka. Umí se nosit a oblečený je velmi nóbl, plášť má podšitý kožešinou, na opasku zlato. A za ním dva sloužící, vysoký chlapík mezi třicítkou a čtyřicítkou, od hlavy k patě celý v
tlumené hnědi (kvalitní, ale prosté oblečení ho stavělo někam mezi panoše a podkoního), a žena zahalená v plášti a kapuci, ale podle štíhlé postavy a lehkého kroku mladá.

„Nač potřebuje to děvče?“ podivil se Cadfael.

„To pečlivě vysvětlil bratru Denisovi,“ usmál se Anselm, „není to jeho příbuzná…“

„To mě ani nenapadlo.“

„Ale třeba sis myslel, jako jsem si rozhodně myslel i já, když sem prvně přijeli, že má pro ni zcela přesné použití, a to také má, ale ne takové, jak bych byl řekl.“ Přestože bratr Anselm přišel do kláštera mladičký, znal dávno všechny postranní uličky za jeho hradbami, a tak se máločemu podivil a těžko ho mohlo něco ohromit. „To děvče zpívá většinu jeho písní. Má krásný hlas a on si jí kvůli němu cení, a vysoko, ale nakolik jsem viděl, tak pro nic jiného. Je důležitou součástí jeho živobytí.“

„Ale co dělá pěvec ze srdce Provence tady v srdci Anglie?“ podivoval se Cadfael. „A očividně žádný obyčejný komediant, ale opravdový trubadúr. Zabloudil nějak daleko od domova, ne?“

Ale vlastně proč ne, napadlo ho. Mecenáši, na nichž takoví umělci závisejí, jsou nyní stejně často Angličané jako Francouzi, Normani, Bretonci nebo Anjouovci. Mají statky zde i za mořem, tak proč se za nimi nevypravit sem? A dobrodružné putování je přece pravou přirozeností trubadúra, jak naznačuje galské slovo trobar, podle něhož se jmenují a které doslovně znamená nalézat, přestože se nyní používá pro básnickou a hudební tvorbu. Ti, kdo nalézají, hledají a nalézají poezii i hudbu, jsou trubadúři. A jestliže je všenárodní jejich umění, proč by se neměli vyskytovat všude?

„Má namířeno do Chesteru,“ vysvětlil Anselm. „Aspoň to říká jeho sluha – jmenuje se Bénezet. Třeba doufá, že najde místo v domácnosti hraběte. Ale nespěchá a peníze mu očividně nescházejí. Tři pěkní jezdečtí koně a dva sloužící, to je docela pohodlné cestování.“

„Ještě bych rád věděl,“ pokračoval Cadfael v temných úvahách, „proč opustil bývalé místo. Že by se přespříliš zalíbil paní svého pána? Muselo to být něco vážného, když se musel vydat přes moře.“

„Víc mě zajímá,“ nedal se Anselm vyrušit takovým cynickým pohledem na trubadúry jako celek, „kde sehnal to děvče. Není totiž ani Francouzka, ani Bretaňka, ani z Provence. Mluví angličtinou ze zdejšího pomezí a trochu velšsky. Zdálo by se, že je jedním z mnoha kusů majetku, který si pořídil na téhle straně moře. Podkoní, ten Bénezet, je z jihu jako jeho pán.“

Trojice mezitím zmizela v domě pro hosty a propletenec jejich životů byl stále stejnou záhadou, jako když prvně vstoupili na půdu kláštera. A za několik dní, zůstanou-li cesty sjízdné a kůň se uzdraví, zmizí stejně tajuplně jako už tak mnozí, kdo našli útočiště pod onou pohostinnou střechou na den, na týden a pak odešli a nic po sobě nenechali. Cadfael se otřepal a pustil z hlavy plané úvahy o duších, které kolem procházejí jako cizinci, vzdychl a vrátil se do kostela, aby promluvil slovíčko se svatou Winifred, než půjde za prací do zahrady.

Kdosi ho zjevně u svaté Winifred předešel. Tutilo měl k světici nějakou prosbu, protože klečel na nejnižším schodě jejího oltáře, a ostře se rýsoval proti světlu svící. Byl tak zabraný do modliteb, že neslyšel Cadfaelovy kroky na dlaždicích. Tvář měl zdviženou ke světlu, dychtivou a zanícenou, a rty se mu rychle a tiše pohybovaly výmluvnými prosbami. Podle široce rozevřených očí a zardělých tváří měl pevnou důvěru, že je vnímán, a naději, že jeho prosba bude vyslyšena. Co Tutilo dělal, dělal vší silou. Jednoduchá prosba k nebesům prostřednictvím laskavé světice se pro něho rovnala zápasu s andělem a přehádání doktorů teologie. Nakonec se zvedl z kolenou, rozjásaně a pružně vyskočil a zvedl bradu, jako by věděl, že uspěl.

Když vycítil přítomnost někoho druhého a otočil se na příchozího, tvářil se nanejvýš pokorně a skromně a ztlumil své rozjaření stejně hladce, jako převedl milostnou píseň v liturgickou kvůli Herluinovi v Donatině komnatě. Pravda, když poznal Cadfaela, jeho zbožná vážnost trošičku polevila a do jantarových očí se mu poznenáhlu vrátil potlačený třpyt.

„Modlil jsem se o pomoc v našem poslání,“ vysvětlil. „Otec Herluin dnes káže u Vysokého kříže ve městě. Jestli nám pomůže svatá Winifred, nemůžeme neuspět.“

Opět obrátil pohled k relikviáři a láskyplně na něm utkvěl rozšířenýma očima.

„Dokázala zázračné věci. Bratr Rhun mi povídal, jak ho uzdravila a přijala za svého věrného služebníka. A jiné takové divy… spousta… Když přijde svátek jejího přenesení, jsou tu každoročně stovky poutníků. To říkal bratr Jeroným. Ptal jsem se ho na všechny drahocenné ostatky, které váš dům nashromáždil. Ale ona je hlavní a nesrovnatelná.“

Proti tomu bratr Cadfael rozhodně nic nenamítal. Po pravdě řečeno, mezi spoustou ceněných ostatků, které sem obedienti během let posháněli, mu některé připadaly poněkud pochybné. Kameny z Kalvárie a Olivetské hory – nu, kámen jako kámen, na každém kopci je jich spousta a o původu jednotlivých exemplářů máme jen slovo toho, kdo je nabízí. Úlomky kostí světců a mučedníků, kapka mléka Panny Marie, útržek jejího roucha, lahvička potu Jana Křtitele, pramínek rezavých vlasů Maří Magdalény, všechno snadno přenosné, ale někteří z poutníků, kteří se vraceli ze Svaté země, byli nepochybně praví a věřili v pravost toho, co nabízeli, u některých však měl Cadfael podezření, že nikdy nebyli dál než v Londýně. Svatou Winifred však znal dobře, vyzvedl ji vlastníma rukama z velšské půdy a vlastníma rukama ji tam uctivě uložil zpět a přikryl místo jejího odpočinku sladkou gwytherinskou půdou. Místo sebe odká
zala městu Shrewsbury a jemu samému ochranný stín své pravice a napůl provinilou, napůl posvátnou vzpomínku na náklonnost a laskavost téměř osobní. Když prosil, naslouchala. Snažil se jí předkládat jen rozumné prosby. Nepochybně však bude naslouchat stejně pozorně tomuto vemlouvavému, nadšenému jinochovi a udělí mu možná ne všechno, oč prosí, ale to, co je pro něho dobré.

„Kdyby tak,“ vydechl Tutilo a rozhořel se nejoslnivější a zcela neodolatelnou září, „kdyby tak mělo Ramsey takovou patronku, naše budoucí sláva by byla zajištěná. Byl by konec všech našich neštěstí. Poutníci by přicházeli po tisících a jejich obětní dary by obohatily náš dům. Proč by se z nás neměla stát druhá Compostela?“

„Tvou povinností třeba je,“ suše ho usadil Cadfael, „pracovat pro obohacení svého kláštera, ale rozhodně to není povinností svatých.“

„Ne, ale stává se to,“ nedal se odradit Tutilo. „A Ramsey určitě potřebuje a zaslouží si zvláštní milost, když toho tolik vytrpělo. Nemůže být přece nesprávné modlit se za jeho zbohatnutí. Pro sebe nic nechci.“ Vzápětí se opravil. „Ano, chci vyniknout. Chci být přínosem pro své bratry a svůj řád. To chci.“

„A na to,“ spokojeně poznamenal Cadfael, „svatá Winifred jistě pohlédne přívětivě. Však také přínosem jsi. S takovými dary, jako máš, by ses měl považovat za požehnaného. Jdi a udělej ve městě pro Ramsey, co můžeš, a snaž se stejně i ve Worcesteru, Pershoru nebo Eveshamu, až tam dojedete, a co víc by kdo od tebe mohl žádat?“

„Udělám, co budu moci,“ souhlasil Tutilo s velkou odhodlaností, ale rozhodně už méně s opravdovým nadšením, a očima stále zálibně utkvíval na Winifredině cizelovaném relikviáři, na němž ve světle svíček zářily stříbrné body. „Ale taková patronka… co by nedokázala pro nápravu našeho osudu! Bratře Cadfaele, nemůžete mi povědět, kde bychom našli jinou takovou?“

Loučil se skoro neochotně, ještě ze dveří se ohlížel, než krátce pokrčil rameny a odešel se podřídit Herluinovým příkazům a tak či onak se pokusit rozvázat měšce shrewsburských měšťanů.

Cadfael se díval za útlou, pružnou postavičkou a i při pohledu zezadu mu připadalo, že na těch přerostlých kučerách a něžné mladé šíji je něco dvojsmyslného. No co, málokdo je přesně takový, jaký se jeví na první pohled, a on přece toho chlapce skoro nezná.

Vykročili k městu v slavnostním procesí, jemuž zajišťoval zvýšenou vážnost převor Robert svou důstojnou přítomností. Šerif upozornil městského starostu a cechmistra, že by si celé Shrewsbury mělo uvědomit svou povinnost a lidé se dostavit v hojném počtu. Přispění tak význačnému církevnímu domu v jeho nouzi nabízelo občanům spolehlivý způsob, jak si zajistit zásluhy, a v tak velikém městě jsou zajisté mnozí ochotni zaplatit umírněnou cenu, aby se vykoupili z odsouzení za menší přestupky.

Herluin se vrátil ze své výpravy očividně spokojený sám se sebou a Tutilo nesl tak těžkou mošnu, že bylo zjevné, že sklidili velmi uspokojivou žeň. Kořist ještě rozmnožilo nedělní kázání z farní kazatelny. Truhlice, kterou na obětní dary věnoval Radulfus, ještě přibyla na váze. Mimoto tři dobří řemeslníci, mistr tesař a dva zedničtí tovaryši, slíbili, že půjdou zpátky s muži z Ramsey a budou pracovat na obnově pobořených stodol a skladišť. Misie pokračovala velmi úspěšně. I Remy de Pertuis přispěl dobrou stříbrnou mincí, jak se slušelo na hudebníka, který svého času složil liturgické zpěvy pro dva kostely v Provenci.

Sotva vyšli po mši z kostela, přijel z Longneru podkoní s náhradním poníkem na otěži a přednesl prosbu paní Donaty. Dovolil by podpřevor Herluin, aby ji navštívil bratr Tutilo? Den již poněkud pokročil, proto poslala koně, a slibovala, že se chlapec vrátí na večerní mši. Tutilo se ve vší pokoře podrobil vůli svého nadřízeného, ale oči mu zářily. Vrátit se bez dozoru k Donatinu psaltériu nebo k zanedbávané harfě v Longneru by bylo náležitou odměnou za to, že celý den tak oddaně přizvukoval Herluinovi.

Cadfael ho viděl vyjíždět z brány a to už bylo jeho dětskou radost vidět docela zřetelně; radost, že se na něho vzpomnělo a že je potřebný, radost z vyjíždky, když očekával jen všední podvečer uvnitř klášterních zdí. To dovedl Cadfael pochopit a omluvit. Ještě stále měl na tváři shovívavý úsměv, když šel zamíchat jistými léky, na nichž pracoval v herbáriu. A tam na něho čekalo a přešlapovalo před chýší jiné stejně mladistvé stvoření, třebaže asi ne tak nevinné.

„Bratr Cadfael?“ oslovila ho zpěvačka Rémyho de Pertuise a prohlížela si ho smělýma modrýma očima, které byly v jedné rovině s jeho.

Nebyla vysoká, ale na ženu vyšší, než je průměr, štíhlá, až skoro hubená a rovná jako kopí. „Posílá mě k vám bratr Edmund. Můj pán se nachladil a skřehotá jako žába. Bratr Edmund říká, že mu určitě pomůžete.“

„Dá-li Bůh!“ odpověděl Cadfael a prohlížel si ji stejně nezakrytě. Ještě ji takhle zblízka neviděl, ani to neočekával, protože se držela stranou; třeba nechtěla u tak náročného pána ohrozit své postavení. Nyní měla hlavu odkrytou a její hubená, oválná a světlá tvář zářila jako lilie mezi křídly černých vlnitých vlasů.

„Pojďte dál a povězte mi podrobněji, jak na tom je. Jeho hlas je pro něj důležitý. Dělník, který ztratí své nářadí, ztratí i živobytí. Jaké je to jeho nachlazení? Teče mu z očí? Bolí ho hlava? Má ucpaný nos?“

Šla za ním do dílny, kde už bylo šero, osvětlené jen žhnutím přikrytého ohřívadla, dokud Cadfael nezapálil sírové dřívko a nerozsvítil malou lampičku. Se zájmem se rozhlížela po plných policích a bylinách houpajících se ze stropních trámů a šustících v průvanu ode dveří. „Jenom krk,“ odpověděla lhostejně. „Nic jiného ho netrápí. Chraptí a má vyschlo v hrdle. Bratr Edmund říká, že máte cukrátka a sirupy. Není nemocný,“ pronesla se shovívavým opovržením. „Nemá horečku, ani teplotu. Cokoli, co by jen trochu mohlo ohrozit jeho hlas, ho úplně vyděsí. Vlastně i můj hlas. To je další nářadí, které si nemůže dovolit ztratit, i když jinak mu na mně vůbec nezáleží. Vy vyrábíte všechny tyhle masti a vodičky, bratře Cadfaele?“ Obhlížela police s lahvičkami a kelímky s uctivě rozšířenýma očima.

„Já vařím a roztloukám, země poskytuje prostředky. Pošlu vašemu pánovi nějaké pastilky a sirup proti kašli, který bude brát co tři hodiny. Ale musím ho namíchat. Bude to trvat jen pár minut. Posaďte se k ohřívadlu, navečer to tu chladne.“

Poděkovala mu, ale nesedla si. Tajuplné nádobky ji fascinovaly. Dál přecházela a prohlížela, nepokojně, ale mlčky. Cítil ji za zády jako cosi kočkovitého, když mezi svými lahvičkami vybíral mochnu pětilístek, jablečník, mátu, trošičku máku a odměřoval je do zelené skleněné láhve. Její štíhlá ruka s dlouhými prsty hladila kelímky s latinskými nápisy.

„Pro sebe nic nepotřebujete?“ zeptal se. „Abyste se od něho nenakazila?“

„Já se nikdy nenachladím,“ ohrnula nos nad slabostmi Rémyho de Pertuise a jemu podobných.

„Je to dobrý pán?“ zeptal se Cadfael přímo.

„Živí mě a šatí,“ odpověděla pohotově a bez rozpaků.

„Nic víc? To by dlužil i svému podkonímu nebo děvečce. Vy jste oporou jeho slávy, jak jsem slyšel.“

Když plnil láhev až po hrdlo medovým sirupem a ucpával ji zátkou, otočila se k němu tváří. Takto z očí do očí vypadala zkušená a bez iluzí, ne zraněná, ale jako by rány očekávala a byla připravena se jim vyhnout nebo je případně oplatit; přitom byla ještě mladší, než si myslel. Určitě jí nebylo víc než osmnáct.

„Je velmi dobrý básník a pěvec, o tom nepochybujte. Co umím, to mě naučil on. Co jsem dostala od Boha, ano, to je moje, ale on mě to naučil používat. Kdyby existoval nějaký dluh, tohle a strava a oblečení by ho byly zaplatily, ale žádný dluh neexistuje. Zaplatil za mne, když mě koupil.“

Otočil se a zahleděl se jí do obličeje, aby posoudil, jak doslovně myslí to, co řekla, a ona se na něho usmála. „Koupil, ne najal. Jsem Rémyho otrokyně, a mnohem raději jeho než toho, od koho mě koupil. Vy jste nevěděl, že se to ještě dělá?“

„Biskup Wulstan proti tomu kázal už před lety a dělal, co mohl, aby to s hanbou vypudil aspoň z Anglie, když už ne ze světa. Ale přestože zahnal obchodníky do úkrytu, vím, že se to stále dělá. Podnikají v Bristolu. Velmi nenápadně, ale ví se o tom. Většinou ale dopravují velšské otroky do Irska, tady se za lidi zřídka platí penězi.“

„Má matka je důkazem, že obchod plyne oběma směry. V jednom špatném roce, kdy se nedostávalo jídla, ji otec prodal jako přebytečnou dceru, kterou musel živit, bristolskému kupci a ten ji zase prodal majiteli napůl rozpadlého panského sídla nedaleko Gloucesteru. Používal ji v posteli, dokud nezemřela, ale já v jeho loži počata nebyla. Věděla, jak si ponechat dítě od muže, který se jí líbil, a jak se zbavit potomků svého pána,“ vysvětlila dívka s nelítostnou přímostí. „Ale narodila jsem se jako otrokyně. Proti tomu není odvolání.“

„Mohla byste utéct,“ nadhodil Cadfael, přestože si uvědomoval, že by to bylo obtížné.

„Ale kam? Do jiného, horšího nevolnictví? Remy mě aspoň netluče, svým způsobem si mě cení, mohu zpívat a hrát, i když notu určuje jiný. Nic mi nepatří, ani to, co mám na sobě. Kam bych šla? Co bych si počala? Komu já můžu důvěřovat? Ne, nejsem blázen. Šla bych, kdybych objevila místo, kde bych mohla být taková, jaká jsem. Ale proč bych riskovala, že mě přivlečou zpátky, kdybych mu jednou utekla? Pak by to bylo docela jiné otroctví, mnohem tvrdší než teď. Dal by mě do řetězů. Ne, umím čekat. Věci se mění,“ pokrčila hubenými, rovnými rameny, na dívku trochu širokými a kostnatými. „Remy není zas tak špatný. Zažila jsem horší. Umím čekat.“

Když uvážil její současné okolnosti, bylo to rozumné. Její provensálský pán očividně nevznášel žádné nároky na její tělo a to, jak využíval jejího hlasu, jí poskytovalo značné potěšení. Používat boží dary je v podstatě potěšení. Zajišťoval jí oblečení, teplo a jídlo. Necítila k němu sice žádnou lásku, ale ani nenávist, dokonce poctivě uznávala, že to, co ji naučil, by mohlo být i prostředkem k nezávislému životu, kdyby někdy pro sebe objevila to bezpečné místo. A ve svém věku si mohla dovolit pár let počkat. Remy přece hledal mocného mecenáše. Na dvoře nějakého mohovitého pána by si mohla zajistit velmi pohodlné místečko.

Ale stále, s lítostí si pomyslel na závěr těchto praktických úvah, stále jako otrokyně.

„Očekávala jsem, že mi teď řeknete, že existuje místo, kam bych se mohla utéct a kam by mě nikdo nepronásledoval,“ prohlásila a zvědavě se na něj podívala. „Do kláštera by se mě Remy pronásledovat nikdy neodvážil.“

„Nedej Bůh!“ s neomalenou horoucností zaprosil Cadfael. „Vy byste každý klášter do měsíce obrátila vzhůru nohama. Ne, tuhle radu ode mne nikdy neuslyšíte. To pro vás není.“

„Pro vás to bylo,“ píchla ho s nezbedným pohledem. „A pro toho mladíčka Tutila z Ramsey také. Nebo i toho byste vyloučil? Je na tom skoro jako já. Otravuje mě, že jsem nevolnice, a jeho otravovalo, že slouží ve stejném domě jako jeden hnusný starý satyr, kterému se trochu přespříliš líbil. Třetí syn chudého člověka – musel se o sebe postarat sám.“

„Doufám,“ zatřepal Cadfael zkusmo lahvičkou se sirupem, aby se složky náležitě promíchaly, „že to nebyl jediný důvod, proč šel do Ramsey.“

„Já myslím, že ano, i když to sám neví. Myslí si, že ucítil vnuknutí vzdálit se od všeho zla ve světě.“ Sama znala nejedno takové zlo velmi důvěrně, hádal Cadfael, přesto z toho zatím vyšla spíš s pohrdáním než pošpiněná nebo zastrašená. „Proto tak usilovně pracuje na své svatosti,“ pokračovala vážně. „Co si vezme do hlavy, to dělá vší silou. Ale kdyby byl přesvědčený, byl by uvolněnější.“

Cadfael na ni zíral s jistým ohromením. „Vypadá to, že o tom mladém bratru víte víc než já, a přitom jsem nikdy nepozoroval, že byste ho vzala na vědomí. Když se vůbec ukážete, chodíte po klášteře jako skromný stín s očima sklopenýma k zemi. Jak se vám to podařilo, vůbec s ním promluvit, tím spíš mu přečíst myšlenky?“

„Remy si ho vypůjčil, aby nám v jedné skladbě zpíval třetí hlas. Tenkrát jsme ale neměli možnost spolu mluvit. Nikdo nás samozřejmě neuvidí, jak se na sebe díváme nebo spolu mluvíme. To by bylo špatné pro oba. On má být mnichem a nikdy by neměl být o samotě se ženou a já jsem nevolnice, a kdybych mluvila s mladým mužem, mysleli by, že mám spády, jaké se hodí jen pro svobodnou ženu, a že bych se mohla pokusit vyklouznout z okovů. Já jsem na přetvářku zvyklá a on se učí. Nemusíte se bát ničeho špatného. On vzhlíží jen ke svatosti, myslí hlavně na službu svému klášteru. Já jsem jen hlas. Mluvíme o hudbě, to je to jediné, co máme společného.“

Byla to pravda, ale ne celá, jinak by se během jednoho, dvou krátkých setkání nemohla o chlapci tolik dovědět. Byla si svým úsudkem naprosto jistá.

„Už to je?“ zprudka se vrátila ke svému úkolu. „Bude netrpělivý.“

Cadfael jí vydal lahvičku a odpočítal pastilky do dřevěné krabičky. „Ráno a večer lžičku, menší než kuchyňskou, pomalu usrkávat, během dne, když bude potřebovat, ale ne častěji než po třech hodinách. Tyhle pastilky může cucat, kdy bude chtít, uleví mu v krku.“ Když je od něho brala, zeptal se: „Ví ještě někdo, že se s Tutilem scházíte? Se mnou jste totiž vůbec nebyla opatrná.“

Nevzrušeně pokrčila rameny; usmívala se. „Chovám se podle okolností. Ale Tutilo o vás mluvil. Neděláme nic špatného a vy nás z ničeho obviňovat nebudete. Tam, kde je třeba, dáváme si dobrý pozor.“ Vesele mu poděkovala a obracela se ke dveřím, když se zeptal:

„Smím vědět, jak se jmenujete?“

Ve dveřích se k němu otočila. „Jmenuji se Daalny. Tak to vyslovovala maminka. Nikdy jsem to neviděla napsané. Číst ani psát neumím. Maminka mi vyprávěla, že první hrdina z jejího lidu přišel do Irska ze západních moří, ze země blažených mrtvých, které sami říkají země živých. Jmenoval se Partholan,“ pokračovala a její hlas na okamžik přešel do rytmického, zpěvavého tónu pohádkářky. „A Daalny byla jeho královna. Tenkrát v té zemi žilo plemeno netvorů, ale Partholan je zahnal na sever do moří a ještě dál. Ale nakonec přišel velký mor, celý Partholanův rod se shromáždil na velké pláni a pomřel a země zůstala prázdná pro další lid, který přijde ze západního moře. Vždycky ze západu. Odtamtud přicházejí, a když zemřou, vracejí se tam.“

Odešla do houstnoucího soumraku, pružná a vztyčená, a dveře nechala za sebou otevřené. Cadfael za ní hleděl, dokud neobešla zimostrázový plot a nezmizela mu z očí. Královna Daalny v otroctví, téměř bájná jako její jmenovkyně a o nic méně nebezpečná.

Po hodině, kterou si dopřála, otočila Donata přesýpací hodiny u lůžka a otevřela oči. Měla je zavřené, zatímco Tutilo hrál, aby se od něho trochu vzdálila, zprostila ho břemene pozornosti seschlé stařeny a nechala ho, aby vychutnával své vlastní nadání a nemusel se přizpůsobovat obecenstvu. Zatímco pro ni by bylo příjemné kochat se jeho mládím a svěžestí, pro něho by nebylo žádným požitkem dívat se na její vychrtlost a úpadek. Nechala přestěhovat harfu ze síně k sobě do komnaty, aby mu poskytla požitek z toho, že si ji naladí a zahraje na ni, a potěšilo ji, že zatímco drnkal, napínal a povoloval struny a skláněl kučeravou hlavu nad svou prací, úplně zapomněl na její přítomnost. Tak to mělo být. Pro ni se blažená muka z jeho hudby nezmenšila a on byl o to šťastnější.

Nemohla však žádat víc než hodinu. Slíbila, že se do večerní vrátí. Otočila hodiny a on okamžitě přestal hrát. Struny se rozechvěly jeho drobným trhnutím.

„Hrál jsem falešně?“ lekl se.

„Ne, ale falešně se ptáte,“ suše odpověděla. „Víte, že jste chybu neudělal. Čas ale plyne a musíte zpátky za povinnostmi. Byl jste laskavý a já jsem vděčná, ale váš podpřevor bude chtít, abyste se vrátil tak, jak jsem slíbila, včas na večerní. Jestli chci mít naději, že budu moct poprosit zase, musím dodržet podmínky.“

„Mohl bych vás hrou uspat, než půjdu,“ nabídl.

„Já usnu. Nedělejte si o mne starost. Ne, musíte jít a chci, abyste s sebou něco vzal. Otevřte tamtu truhlu – vedle psaltéria najdete malý kožený váček. Přineste mi ho.“

Odstavil harfu a šel splnit příkaz. Rozvázala šňůrku, která stahovala otvor malé obnošené mošničky, a vysypala na pokrývku hrst tretek: zlatý řetízek na krk, dvojici náramků, těžké zlaté okruží se vsazenými, hrubě opracovanými drahokamy a dva prsteny, jeden masivní mužský pečetní, druhý široký zlatý kroužek s hlubokým rytým vzorem. Na jejím prstu bylo pod oteklým kloubem vidět svraštělou bledou stopu, odkud jej sňala. Naposled se objevila velká, zlatorudá, složitě propletená kruhová spona na plášť, saská práce.

„Vezměte je a přidejte k tomu, co jste nashromáždili pro Ramsey. Můj syn slibuje pořádný náklad dřeva, zčásti chrastí, zčásti vyzrálé stavební dříví. Zítra navečer pošle Eudo vozy. Ale tohle je moje oběť. Je to výkupné za mého mladšího syna.“ Shrnula zlato zpátky do váčku a stáhla hrdlo. „Vezměte si to!“

Tutilo váhal a nejistě na ni hleděl. „Paní, žádné výkupné není třeba. Nesložil konečné sliby. Měl právo si zvolit svou cestu. Nic nedluží.“

„Sulien ne, ale já ano,“ usmála se. „Nemusíte mít výčitky svědomí. Jsou moje, nejsou z manželovy rodiny, ale od mého otce.“

„Ale co manželka vašeho syna,“ naléhal, „a dáma, která si má brát pana Suliena – nemají na to nárok ony? Jsou velmi cenné a ženám se takové věci líbí.“

„Mé dcery o tom vědí. Všechny jsme jedné mysli. Ať se v Ramsey modlí za mou duši,“ pravila klidně, „a tím se všechny účty vyrovnají.“

Vzdal se tedy, stále s trochou úžasu a pochybností, přijal od ní váček a políbil ruku, která jej podávala.

„Teď jděte,“ položila se Donata se vzdechem zpátky na polštáře. „Edred pojede s vámi, abyste se v pořádku dostal přes přívoz, a přivede zpátky poníka. Dnes večer byste neměl chodit pěšky.“

Rozloučil se s ní stále trochu ustaraně nejistý, zda jedná správně, když přijímá to, co se mu jevilo jako příliš velký dar. Ještě jednou se ve dveřích otočil a ona zavrtěla hlavou a naznačila mu, aby odešel, s rázností, která ho zahnala na útěk, jako by dostal vyhubováno.

Na nádvoří čekal podkoní s poníky. Už byla noc, ale jasná a měsíčná a vysoko po obloze chvátaly obláčky. U přívozu byla voda v řece výš, než když přijížděli, přestože nepršelo. Někde proti proudu se sbírala povodeň.

Na konci večerní hrdě předal váček s poklady podpřevoru Herluinovi. Svědkem byla celá domácnost a většina hostů a všichni zahlédli jeho obsah, když jej Tutilo s radostí ukazoval. Donatiny dary byly uloženy k příspěvkům shrewsburských měšťanů do dřevěné truhlice, v níž měly cestovat do Ramsey, spolu s nákladem dřeva z Longneru, zatímco Herluin a Tutilo půjdou navštívit Worcester, případně i Evesham a Pershore, aby si vyprosili další pomoc.

Herluin otočil klíčem pokladnice a uložil truhlici na oltář Panny Marie, dokud nebude čas svěřit ji na cestu domů Nicolovi, sloužícímu, kterému nejvíc důvěřoval. Ještě dva dny, a vydají se na cestu. Opatství zapůjčilo na dopravu velký vůz a město pár tažných koní. Koně ze stáje opatství ponesou Herluina a Tutila na další pouť. Shrewsbury pro svůj sesterský dům udělalo hodně a Donatino zlato bylo korunou všeho. Mnohé oči sledovaly otočení klíčem a uložení truhlice na oltář, kde ji bázeň před Bohem a nebeskými mocnostmi ochrání před vyloupením.

Když Cadfael odcházel z kostela, zavětřil a pohlédl na oblohu, na níž v tu hodinu visely těžké, vodnatelné mraky, mezi nimiž tu a tam zlověstně vysvitl měsíc a vzápětí se zase ukryl. Když šel na noc zavřít dílnu, všiml si, že voda z potoka zaplavila další metr dolního okraje jeho hrachového pole.

Celou noc od zvonění na půlnoční lilo jako z konve.

Ráno kolem jitřní přispěchal z města Hugh Beringar, šerif krále Štěpána pro shropshirské hrabství, s první výstrahou, že se blíží nebezpečí, a poslal své muže vyvolávat tu novinu po Předklášteří, zatímco osobně ji donesl opatu Radulfovi.

„Včera večer přišla zpráva z Poolu. Severn se pod městem rozlil daleko z břehů a ve Walesu stále silně prší. Proti proudu u Montfordu jsou louky pod vodou a hlavní nápor se stále valí dolů, a rychle. Radil bych, abyste odstěhovali všechno cenné a chránili zásoby, doprava je ohrožená.“ V době povodně bylo město s výjimkou rybářských a řemeslnických domků u řeky a zahrad pod hradbami celkem v bezpečí, ale Předklášteří mohlo být brzy pod vodou a některé části opatství ležely vůbec nejníž a ze všech stran je ohrožovaly řeka, potok Meole, tlačený zpět přívalem vody, i mlýnský rybník, vzdutý tlakem obou. „Půjčil bych vám nějaké muže, jenže musíme dostat některé obyvatele od vody nahoru do města.“

„Máme dost lidí, postaráme se o sebe,“ ujistil ho opat. „Díky za výstrahu. Myslíte, že to bude silná povodeň?“

„To se zatím nedá odhadnout, ale budete mít čas se připravit. Chcete-li dnes večer nakládat to dříví z Longneru, raději přivezte vůz přes Koňský trh. Tam je to dost vysoko a do stáje a do seníku se dostanete hřbitovní bránou.“

„Bude dobře,“ přisvědčil Radulfus, „když Herluinovi muži budou moct odjet s nákladem už zítra a vydat se na cestu k domovu.“ Vstal, aby shromáždil svou čeleď k práci, která je čeká, a Hugh pro jednou zamířil k bráně, aniž cestou vyhledal bratra Cadfaela. Stalo se však, že Cadfael právě se značným spěchem vycházel zpoza živého plotu zahrady a právě včas zkřížil příteli cestu. Potok Meole vřel a couval proti proudu a mlýnský rybník se zvedal.

„Aha!“ zastavil se zprudka Cadfael. „Vy jste mě předešel, viďte? Varoval jste opata?“

„Ano, a tak si můžete chviličku vydechnout,“ zastavil se v letu i Hugh a objal Cadfaela kolem ramen. „Zatím ovšem nevíme, co můžeme čekat. Třeba to bude menší, než se obáváme, ale buďme připraveni. Nejdolejší části města už plavou. Pojďte se mnou k bráně, ještě jsem vás od Vánoc pořádně neviděl.“

„Nepotrvá to dlouho,“ ujišťoval ho udýchaně Cadfael. „Rychle se zvedne, rychle klesne. Dva, tři dny se budeme brodit, uklízení pak potrvá trochu déle, ale už jsme to všechno zažili.“

„Radši si rozmyslete, jaké léky budou asi potřeba, a přestěhujte je do poschodí v nemocnici. Trochu víc brodění, a lehnete sám.“

„Už je skládám dohromady,“ ujistil ho Cadfael. „Zrovna se chystám za Edmundem. Díky Bohu, že Aline a Giles jsou v suchu na kopečku u Panny Marie. Daří se jim dobře?“

„Velmi dobře, ale už jste se příliš dlouho nepřišel podívat na kmotřence.“ Hugh měl koně uvázaného u brány. Natáhl se po uzdě. „Přijďte brzo, jen co se Severn vrátí do svých břehů.“

„Rád. Pozdravujte ji ode mne a omluvte mě u syna.“

A to už byl Hugh v sedle a ujížděl po silnici hledat starostu Předklášteří, aby se s ním poradil. Cadfael si podkasal kutnu a zamířil k nemocnici. Později se budou muset přestěhovat výš těžší cennosti, ale jeho první povinností bylo zajistit, aby měl všechny léky, jichž by mohlo být zapotřebí, na nějakém snadno přístupném místě nad vodou, která se z jedné strany pomalu plížila od ucpaného potoka Meole a z druhé od tísněného mlýnského rybníka.

Velká mše toho dopoledne byla odsloužena jako vždy ctihodně a beze spěchu, ale kapitula se odbyla za pár minut a i ty byly věnovány převážně přidělování nutných úkolů jednotlivým skupinám bratrů a zajištění spořádaného přesunu inventáře. Nejdříve zabalit všechny cennosti, které možná budou muset stěhovat po schodech nebo ukládat na půdy, a prozatím je nechat, již chráněné, na místě. Není třeba je stěhovat, dokud si to stoupající vody nevynutí. Některé věci se budou muset z nejnižších částí klášterní enklávy odnést dávno předtím, než se voda připlazí až ke kostelu.

Stáje ležely na nejnižším místě nádvoří, proto odstěhovali koně do opatské stodoly se seníkem u Koňského trhu. Byla tam dostatečná zásoba píce a nic se nemuselo dopravovat ze seníků v nitru kláštera, kde byly zásoby celkem v bezpečí. Ani při jarním tání po spoustě sněhu a bouřlivých deštích nedosáhl Severn nikdy k hornímu patru a také nikdy nedosáhne; po cestě měl víc než dost nižší plochy, kam se mohl rozlít. Místy dosáhne šíře i přes míli a zatopí louky, než vnikne do chóru. V lodi se občas plavili na voru, jednou dokonce i na lehké loďce. To bylo nejhorší, čeho se mohli obávat. Zabalili tedy všechny truhly a skřínky, v nichž byla uložena obřadní roucha, nádobí, kříže, svícny a výzdoba oltářů a také drahocenné drobné relikvie z pokladu. A stříbrem zdobený relikviář svaté Winifred pečlivě omotali starými, opotřebovanými závěsy a velkou pokrývkou, ale nechali ji na jejím oltáři, dok
ud nebude jisté, že je nutno přenést ji někam výš. Ale to už by byla ta nejhorší povodeň, jakou Cadfael pamatoval, horší nejméně o stopu; a truhla by se musela odstěhovat, což se nestalo od té doby, co tu byla.

Cadfael se v poledne vzdal jídla, a zatímco se ostatní členové domácnosti i s hosty chvatně posilovali, odešel a poklekl před jejím oltářem, jak to někdy mlčky dělával, příliš plný vzpomínek, než aby se modlil. Přesto se zdálo, že spolu rozmlouvají. Pokud ho nějaká laskavá duše mezi svatými znala skrz naskrz, byla to Winifred, jeho mladičká velšská dívka, která tu vůbec nebyla, ale bezpečně a spokojeně odpočívala ve velšské půdě v Gwytherinu. Nevěděl to nikdo než paní sama, její sluha a ctitel Cadfael, který se jí o tamní odpočinek postaral, a Hugh Beringar, kterému později tajemství svěřil. Tady v Anglii nikdo jiný, ale v jejím rodném Walesu, v rodném Gwytherinu, to nebylo žádné tajemství, ale základní článek velšské víry, o němž nebylo nutno mluvit. Stále byla u nich a všechno bylo v pořádku.

Ohrožen tedy nebyl její odpočinek, její ne, nejisté bylo jen spočinutí ctižádostivého, nevyrovnaného mladého muže, který se dopustil vraždy na cestě za svými pobloudilými sny, z lačnosti pro shrewsburské opatství, z lačnosti po vlastním postupu. Jeho smrt dala Winifred možnost, aby pokojně zůstala tam, kde její srdce lnulo k rodné půdě. To se snad mohlo počítat téměř za určité odlehčení jeho hříchů. Neodňala totiž své požehnání proto, že na rakvi připravené pro ni ležel hříšník a lidé ho prosili v jejím jménu. Tam, kde byl on a kde ona nebyla, vykonala přece milostivé zázraky.

„Geneth… Cariad!“ mlčky pronášel Cadfael. „Děvče drahé, nepobyl už v očistci dost dlouho? Nemůžeš pozvednout z bahna dokonce i jeho?“

Během odpoledne se zdálo, že se stoupání potoka a řeky zpomalilo, a hladina zůstávala stálá, přestože rozhodně neklesala. Začínali si už myslet, že je nebezpečí možná mine. Pak se pozdě večer přivalil hlavní nápor vody z waleské vysočiny, bouřlivý, plný bahnité pěny, urvaných větví a s nejednou mrtvou ovcí, kterou povodeň zastihla a utopila na příliš nízkém vršku, jenž ji neochránil. Se záplavou se valily i stromy, jež zůstávaly vězet pod mostem a zvířenou vodu vynesly ještě výš. Všechny živé duše v klášteře se doopravdy daly do práce a každý pomáhal odnášet drahocenné vybavení do vyšších prostor, jelikož potok, řeka i rybník spolu hladově postupovaly do všech níže položených míst, do nádvoří a na hřbitov a uhlodávaly schody k západním i jižním dveřím, kdežto zahrádku v ambitu proměnily v mělké bahnité jezero.

Roucha, zařízení, nádobí, kříže, všechny poklady nosili do dvou místností nad severním portálem, kde bydlel kostelník Cynric a kde se převlékal otec Bonifác. Relikviáře s menším relikviemi nosili hřbitovními dveřmi do seníku nad stodolou na Koňském trhu. Den, který nikdy doopravdy nezesvětlal, brzy přešel v ponurý soumrak a nepohodu stupňovalo vytrvalé, skličující mžení, jež vlhce ulpívalo na očních víčkách, řasách a rtech.

Dva vozkové z Longneru přivezli slíbené dříví na přestavbu a začali je stěhovat na větší vůz půjčený opatstvím na cestu do Ramsey. Truhlice s dary ze Shrewsbury dosud stála na oltáři v kapli Panny Marie s klíčem v zámku, připravená k předání správci Nicolovi, aby ráno bezpečně odcestovala. Oltář stál tak vysoko, že by jej mohla zaplavit jen biblická potopa. Longnerští vozkové s sebou přivedli třetího ochotného pomocníka, pastýře ze sousední vísky Preston. Sotva však začali stěhovat svůj náklad, rozčileně pro ně přiběhl bratr Richard a žádal, aby pomohli vynášet ohrožené poklady z kostela nebo je přemístili do bezpečné výše uvnitř. Bratři i hosté se této poněkud zmatené práci věnovali skoro do tmy.

Během hodiny byla vykonána většina nutných záchranných prací a hosté se začali odebírat do vyšších a sušších prostor, než jim stoupající voda dosáhne ke kolenům. V lodi nastal klid, jen rozvířená voda lehce šplouchala o sloupy, když nějaký statný chlapík vděčně čvachtal za pohodlím v horním patře domu pro hosty. Poslední odcházel Rémyho sluha Bénezet v botách po kolena a pořádně zabalený do pláště proti mžení.

Longnerští vozkové a jejich pomocník se vrátili k ukládání dřeva, ale malý bratr v kápi, celý rozčilený, natáhl ruku a zadržel posledního z nich, pastýře z Prestonu. „Příteli, je tu ještě jedna věc, která se má odvézt do Ramsey. Pomozte mi s ní.“

Tou dobou již dohořela všechna světla kromě oltářních. Pastýř se nechal vést za ruku a prohmatal se k jednomu konci dlouhého, úzkého břemene, dobře zabaleného v pokrývkách. Společně je zvedli. Pro dva bylo lehké. Když se narovnávali, jediná oltářní lampa vrhla žlutavé světlo pod benediktinskou kápi, krátce přejela vážnou, hladkou tvář a pak zaprskala v průvanu ode dveří sakristie. Spolu pronesli břímě mezi hroby opatů tam, kde stál u těžkých dvoukřídlových vrat vůz zapůjčený z opatství, připravený na cestu. Oba Longnerští stáli na svém vlastním voze a přesouvali polena dozadu, aby je pak mohli snáze zvedat a stěhovat do většího vozu. Vše halilo husté šero se začínající vlhkou a lepkavou mlhou. Zabalené břímě bylo vyzdviženo na vůz a úhledně položeno vedle již naloženého sáhového dříví. Než se mladý bratr narovnal, oprášil si ruce a svižně se odebral k otevřeným vratům, vozkové staili vyzvednout do vozu další náklad dřeva a mířili ke svému vozu pro nové. Poslední záhyb vnějšího obalu, kratičký záblesk otrhané a prodřené zlacené výšivky, úplně zmizel pod longnerským chrastím.

Odkudsi ze hřbitova jim nějaký vysoký hlas hlasitě poděkoval, požehnal jim a srdečně popřál dobrou noc, než jeho majitel zmizel v temném prostoru kostela.

[III]

Ráno hned po velké mši odjel zapůjčený naložený vůz směrem k Ramsey. Truhlice z oltáře byla svěřena pod ochranu Nicolovi, a přestože jeden z jeho společníků z Ramsey měl cestovat s Herluinem do Worcesteru, tři řemeslníci, kteří se připojili a šli do Ramsey za prací, znamenali uspokojivě statnou stráž pro dopravované cennosti. Dříví bylo dobře zajištěné, spřežení čtyř koní strávilo noc pohodlně ve stáji na Koňském trhu nad hladinou vody a bylo připraveno na cestu.

Cesta je vedla na východ kolem Svatého Jiljí, a jakmile opustí poříční luhy a přejdou most u Atchamu, budou se od zákrutů řeky vzdalovat a dostanou se na dobré, volné a hodně používané silnice. Až se přiblíží k Ramsey, kde se nejspíš stále ještě potloukají zbytky Mandevillových hrdlořezů, budou rádi, že s sebou mají ty tři shropshirské mládence, na jejichž zdatnost se mohou spolehnout.

Vůz hrkotal po Předklášteří. Na cestě budou několik dní, ale aspoň dál od velšských hor, které po vysokém zimním sněhu pustily do nížiny takovou váhu oblevové vody.

Asi o hodinu později vyrazil v doprovodu bratra Tutila a třetího laického sloužícího i podpřevor Herluin, aby u Svatého Jiljí zabočil na jihovýchod. Asi ho ještě nenapadlo, že záplava, kterou vděčně nechává za sebou, ho bude následovat po proudu a vítězně ho dohoní ve Worcesteru. Rychlost záplavové vody se při povodních různila; třeba ho dokonce předstihne, až dojede k lukám na rovině pod městem.

Rémy de Pertuis se k odjezdu nijak neměl. I přízemí domu pro hosty zůstalo suché a celkem útulné, protože stálo na vysokém podsklepení, takže si mohl léčit bolavý krk celkem v teple a pohodlí. Jeho nejlepší kůň, na němž jezdil sám, byl stále ještě chromý, aspoň podle jeho sluhy Bénezeta, který měl koně na starosti a denně nevzrušeně čvachtal mělkou vodou na nádvoří, aby se o ně ve stáji na Koňském trhu postaral. U stáje v enklávě bylo vody po kolena a ještě několik dní to tak možná zůstane. Bénezet doporučoval, aby se tu ještě pozdrželi, a jeho pán zřejmě nic nenamítal, když si při pomyšlení na horní tok Severnu a nepředvídatelné chování řeky Dee představil možné nepohodlí cestou na sever do Chesteru. Tam, kde byl, byl v suchu, v bezpečí a jídlo měl zajištěné. Ale zdálo se, že déšť pomalu ustává. Na západě se vyjasňovalo a nenápadný klid každodenního chodu kláštera zpestřila jen tu a tam nějaká lehká přeháňka.

Horárium se tvrdošíjně dodržovalo navzdory těžkostem. Chór zůstal těsně nad hladinou a po schodech z dormitáře, používaných při půlnoční, se do něho mohli dostat suchou nohou, podlaha kapitulní síně byla sice první a druhý den tence zalita vodou, ale třetí den na ní zůstaly jen vlhké, tmavé škvíry mezi dlaždicemi. To bylo první znamení, že řeka už obnovuje své koryto a opět unáší příval vod. Teprve za dva dny se změna projevila i na rychlém proudění potoka a na tom, že se vody stahovaly zpátky, pomalu klesaly mezi promáčenou trávou a nechávaly za sebou pruh smetí, který označoval, o kolik ustoupily. Mlýnský rybník klesal pomalu a strhával drny a listí z níže položených zahrádek, kam se vylil. I na břehu Severnu pod městskými hradbami hladina den ze dne klesala a opouštěla řádku domečků, rybářských chýší a člunových kůlen, zanesených bahnem a posetých zbytky větví a keřů.

Do týdne byly potok i řeka zpátky ve svých řečištích, sice je plnily, ale dál postupně klesaly. Voda v chrámové lodi nakonec nedosáhla výš než na druhý schod Winifredina oltáře.

„Nemuseli jsme ji stěhovat,“ prohlásil převor Robert, když to viděl, a potřásl hlavou. „Měli jsme mít víc víry. Jistě se dovede postarat o sebe i o své stádo. Stačilo by, aby přikázala, a vody by klesly.“

Přesto by se nehodilo přenášet světici do promočeného, lepkavého a studeného sídla, plného bláta a špíny. Všichni se bez stýskání dali do práce, vymetali, leštili a vytírali loužičky, jež zůstaly v každé nepravidelnosti dlažby. Přinesli do lodě všechny tři kamenné nádoby na hořící olej, naplnili je a zapálili, aby se vysušila vlhkost a vzduch se trochu ohřál. Květinové esence přidané do oleje statečně bojovaly se zápachem říčního bahna. Pozornost si vyžádají i sklepení, sklady, stodoly a stáje, ale kostel byl na prvním místě. Až bude opět hoden je přijmout, mohou se všechny poklady vrátit na místo ve svém ovčinci.

Opat Radulfus oslavil očištění svatyně slavnostní mší. Pak začali snášet z horních končin výzdobu oltářů, truhly s oděvy a nádobím, čerstvě naleštěné svícny, oltářní roušky a závěsy, menší relikviáře. Všichni bez ptaní uznávali, že všechno musí být obnoveno a neposkvrněné, než s náležitou obřadností přenesou na to pravé, čerstvě vymetené a ozdobené místo hlavní drahocennost a ozdobu opatství svatého Petra a Pavla.

Převor Robert se radostně vztyčil do celé své majestátní výše: „Nyní přeneseme svatou Winifred zpět na její oltář. Všichni tu vědí, že byla přestěhována do horní místnosti nad severním portálem.“ Vnější dvířka v rohu portálu a spirálové schodiště uvnitř zůstaly přístupné i při nejvyšším stavu vody a relikviář byl dobře obalený, aby se při stěhování nepoškodil. „Pojďme,“ slavnostně pronesl Robert, „s oddaností a radostí a přinesme ji zpět k jejímu poslání.“

Vždycky byl přesvědčený, pomyslel si Cadfael, když ho rezignovaně následoval úzkými dveřmi v koutě portálu a po neschůdném schodišti vzhůru, že mu to děvče patří, protože věří – ne, buď mu, nebožákovi, Bůh milostivý, on to mylně, ale najisto ví – , že ji sem přivezl. Nedej Bůh, aby se někdy dověděl pravdu, že dívka stále zůstává na svém dalekém, vyvoleném místě a dovoluje mu, aby se jí pyšnil, jen z laskavé ohleduplnosti k přihlouplému děcku.

Cynric, kostelník farnosti otce Bonifáce, přenechal své skromné obydlí nad portálem na dobu záplav kostelním pokladům. Brzy se sem vrátí. Byl to vysoký, vyzáblý, mlčenlivý muž s úzkým obličejem, který v obyčejných smrtelnících vzbuzoval bázeň, ale byl bezvýhradně přijímán neviňátky, protože děti z Předklášteří a jejich nerozluční psí společníci k němu přicházeli s důvěrou a v letním počasí s ním spokojeně sedávali a rozjímali na schodech. V jeho úzkém pokojíku už zůstala jen poslední a nejdrahocennější obyvatelka. Zabalená a převázaná rakev byla s veškerou uctivostí zvednuta a opatrně prostrkána po úzkém točitém schodišti do přízemí.

V lodi měli postavené kozy, na něž ji uloží. Odmotají vrstvy pokrývek, jimiž chránili relikviář před poškozením. Jak byly obaly jeden po druhém odvíjeny a odkládány, zdálo se přihlížejícímu Cadfaelovi, že zabalený předmět postupně nabývá příliš tvrdé a hranaté podoby proti té, kterou oddaně choval v mysli. Ale poslední vrstva byla hodně tlustá a mohla zastřít jemnosti tvaru, které tak dobře znal. Převor Robert s obřadnou uctivostí napřáhl ruku, uchopil poslední záhyb, odtáhl jej a odhalil, co leželo uvnitř.

Vyrazil dušené zaječení, jež z tak vznešeného hrdla velmi překvapilo, třebaže nebylo hlasité. Otřeseně ucouvl o dlouhý, nejistý krok a pak stejně prudce opět pokročil kupředu a stáhl pokrývku, aby pohledu všech vystavil nevysvětlitelnou skutečnost, pohoršlivou věc, kterou tak opatrně stěhovali z místa, které pro ni mělo být bezpečné. Žádný stříbrem zdobený relikviář svaté Winifred, ale dřevěné poleno, menší a kratší než rakev, kterou mělo předstírat, pravděpodobně dost lehké na to, aby s ním mohl zacházet jeden člověk; a nebylo nové, protože stačilo vyschnout a vyzrát.

Všechna starostlivost byla vynaložena naprázdno. Ať byla svatá Winifred kdekoli, rozhodně nebyla tady.

Po omráčeném, nechápavém tichu vypuklo na všech stranách mumlání a vřava, jež přitáhly jiné, kteří zaslechli dušený výkřik úleku a opustili vlastní práci, aby se přišli podívat a žasnout. Převor Robert stál zkamenělý v sochu rozhořčení, oběma rukama svíral pokrývku, očima probodával nestoudné poleno a pro jednou úplně ztratil řeč. Břímě protestu za něho převzal jeho snaživý stín.

„To je nějaký strašný omyl,“ zablekotal bratr Jeroným a lomil rukama. „Ve zmatku… a než jsme skončili, byla už tma… Někdo se spletl, někdo ji přestěhoval jinam. Najdeme ji v bezpečí v některém podkroví…“

„A tohle? zdrtil ho převor Robert strašlivým pohledem a ukázal zatracujícím prstem na ohavnost před nimi. „Takhle zabalené, stejně pečlivě, jako jsme balili ji? To není omyl! To není žádná nevinná chyba! To někdo udělal úmyslně, aby nás oklamal! Tohle uložili na její místo, abychom to opatrovali místo ní. A kde je nyní… kde je ona?“

To už se vzduchem rozšířilo jakési chvění, jakýsi poplašný vítr se přehnal po velkém nádvoří, takže s každou minutou se sem hrnuli další diváci s otevřenými ústy, bratři uklízející hospodářský dvůr a stáje, hosté ze svých pokojů, pár zvědavých školáků s vykulenýma očima. Bratr Pavel je zahnal méně shovívavě než jindy.

„Kdo ji měl poslední v ruce?“ rozumně nadhodil bratr Cadfael. „Do Cynrikovy komůrky ji přece někdo nesl, a ne jeden člověk. Byl to někdo z vás?“

Tlačenicí zvědavých a zděšených bratrů se prodral bratr Rhun, nejmladší ze všech, zvláštní chráněnec světice a její nejoddanější služebník, jak tady každý věděl.

„To já a bratr Urien jsme ji balili. Ale naneštěstí jsem tu nebyl, když ji stěhovali.“

Nad hlavami nejbližších bratrů se zjevila vysoká postava. Také Bénezet chtěl vidět, co způsobilo takový rozruch. „To byl náklad tady z toho oltáře?“ zeptal se a protlačil se hloučkem, aby se podíval zblízka. „Ten relikviář, rakev světice? A teď tohle…? Ale já ji pomáhal vynést nahoru do kostelníkovy světnice. Byla to jedna z posledních věcí, které jsme stěhovali pozdě večer. Pomáhal jsem tu a jeden z bratrů – říkali mu bratr Matouš – mě zavolal, abych pomohl taky jemu. Tak jsem šel. Vynesli jsme ji po schodech a uložili jsme ji do bezpečí.“ Rozhlížel se po bratru Matoušovi, aby mu to potvrdil, ale bratr Matouš, správce sklepa, tam nebyl. „Však vám to poví,“ dodal s jistotou. „Ale tohle? Poleno? To s ním jsme si dali takovou práci?“

„Podívejte se na pokrývku, požádal Cadfael a rychle mu ji rozprostřel před očima. „To je vnější obal, prohlédněte si ho pořádně. Viděl jste ho jasně, když jste měl náklad v rukou? Je to ten obal?“ Náhodou to byla velšská pokrývka s pravidelným vzorem hrubých čtyřlistých květů v šedomodré barvě; přes shrewsburský trh si mnoho takových našlo cestu do anglických domácností. Místy byla ošoupaná do tenka, ale základ tvořila důkladná, těžká tkanina, na okrajích zpevněná lněnou obrubou. Bénezet bez váhání přisvědčil: „Je to on.“

„Určitě? Říkáte, že bylo pozdě večer. Oltář byl ještě osvětlený?“

„Určitě.“ Bénezetova široká ústa vystřelila odpověď jako šíp. „Jasně jsem viděl, jak je tkaná. Tohle jsme ten večer vzali a odnesli, a kdo mohl tušit, co je v těch pokrývkách?“

Bratr Rhun vydal tichý, žalostný sten, spíš vzlyk než výkřik, a téměř bojácně předstoupil, aby si sáhl a látku ohmatal, nedůvěřuje svým očím, přestože byly mladé, jasné a poctivé.

„Ale to není ta,“ dušeně zašeptal, „do které jsme ji s bratrem Urienem před polednem zabalili. Nechali jsme ji na oltáři zabalenou v jednobarevné pokrývce a přes ni jsme prostřeli starou, prodřenou oltářní roušku. Bratr Richard nám dovolil, abychom si ji vzali, protože slušela její svatosti. Byla krásná, vyšívaná s velkou láskou. To byla její svrchní přikrývka. Téhle se vůbec nepodobala. To, co tento dobrý muž odtud odnesl nahoru na místo, kam měla přijít svatá Winifred, nebyla ona, ale tohle poleno, k výsměchu nám všem. Otče převore, kde je naše svatá? Co se stalo se svatou Winifred?“

Převor Robert přejel velitelským pohledem směšný předmět zproštěný obalu, zaražené bratry a žalujícího, osiřelého chlapce, který planul bíle jako svíce. Rhun byl uzdraven a chodil krásně a pružně díky svaté Winifred a nedá pokoj sobě ani svým nadřízeným, dokud se nenalezne.

„Nechte tu všechno tak, jak to je,“ přikázal převor Robert, „a všichni odejděte. Nebudeme nic dělat, dokud tu věc nepředneseme otci opatovi, pod jehož pravomoc to spadá.“

„Pouhý omyl je vyloučen,“ ohlásil toho večera v opatové salonku Cadfael. „Bratr Matouš je si stejně jistý jako ten Bénezet tím, co nesli, nebo aspoň vzorem pokrývky, která kolem toho byla ovinutá. A bratr Rhun a bratr Urien jsou si stejně jisti tím, do čeho ji zabalili. První břímě na oltáři bylo nahrazeno jiným a v dobré víře odneseno do bezpečí. Nikomu z těch, kdo pomáhali, není co vyčítat.“

„To ne,“ přitakal Radulfus. „Mladý muž nabídl pomoc z čiré laskavosti. Jeho zásluha je jistá. Ale jak se to stalo? Kdo si to mohl přát? A kdo to mohl provést, jestliže si to přál? Bratře Cadfaele, uvažuj! Byla povodeň, během dne vládla ostražitost, ale i naděje, večer vznikla naléhavá nutnost. Lidé se připravují na náhlé a neznámé ohrožení, ale dokud nepřijde, nevěří v ně. A když se dostaví, dokážou všechno opravdu zvládnout s klidem a vírou, jak se patří? Potmě a ve zmatku dělají lidé pošetilé věci. Není přece jen možné, že jde o nějaký omyl nebo třeba o hloupý a zlomyslný žert?“

„Hloupý nebyl,“ namítl rozhodně Cadfael, „když někdo oblékl dřevěný špalek, aby se objemem i váhou podobal relikviáři. To bylo cílevědomé. Snad bylo cílem ponížit náš dům, třebaže nechápu, proč ani kdo by v sobě choval tak podlou zášť. Ale cílevědomě to uděláno bylo.“

Byli spolu sami, protože Cadfael se vrátil, aby potvrdil Bénezetovo svědectví slovy bratra Matouše, který nesl po schodech nahoru přední část relikviáře a prsty se mu zamotaly do uvolněného lněného vlákna lemu. Převor Robert předvedl svůj výstup s nesmírnou vášní a břemeno přenechal – Cadfael ho podezříval, že velmi rád – nadřízenému.

„A to poleno,“ zaměřil se Radulfus na podrobnosti, „nebylo náhodou z longnerského nákladu?“

„Z Longneru poslali určitou část vyschlého dřeva, ale ne dubového. Ostatní bylo chrastí. Ne, tohle je otesané už několik let. Je natolik vyschlé, že se přibližně rovná váze relikviáře. Není to žádné tajemství. V přízemku pod refektářem, na jižní straně, je menší hromada stavebního dříví, které zůstalo po poslední přístavbě stodol. Díval jsem se. Takové poleno bylo odtud vzato. Je to vidět na okolním povrchu.“

„A bylo vzato nedávno?“ bystře se otázal Radulfus.

„Ano, otče opate.“

„Takže to bylo promyšlené,“ pomalu řekl Radulfus. „Plánované a cílevědomé, jak jsi říkal. Těžko se tomu věří. Přesto nechápu, jak by se to mohlo stát náhodou, jakoukoli nesmyslnou shodou okolností. Říkáš, že ji Rhun a Urien připravili před polednem. Pozdě večer na jejím oltáři ležel a čekal tenhle špalek. V tomto časovém rozmezí byla naše světice odstraněna a nahrazena tím polenem. Proč, jakou hanebnost měl kdo na mysli? Cadfaele, přemýšlej! Během těch několika dnů za povodně z enklávy téměř nikdo neodešel a nikdo nepřišel, určitě nikdo s tak nápadným břemenem. Relikviář musí být ukrytý někde uvnitř našich zdí. Přinejmenším musíme propátrat každý kout tohoto domu a všechny naše budovy venku, než začneme hledat v okolí.“

Honička za svatou Winifred pokračovala dva dny v každém okamžiku mezi obřady, a jako by se její zmizení dotýkalo cti všech uvnitř klášterních zdí, i hosté a pravidelní účastníci farních bohoslužeb se brodili nevyschlým blátem a pomáhali hledat. Dokonce i Rémy de Pertuis zapomněl na bolavý krk a prolézal s Bénezetem všechny kouty stáje na Koňském trhu a seníku nad stájí, odkud již byly odneseny ostatky svatého Eleria a jisté drobnější poklady. Neslušelo se, aby se přes den mezi bratry vmísila i Daalny, ale s neúnavným zaujetím pozorovala ze schodů domu pro hosty, jak se hledači vynořují hned z jedněch, hned z druhých dveří od hospodářského dvora po stáje, na venkovních denních schodech z dormitáře do ambitu, přecházejí přes skriptorium ven, přes dvůr k nemocnici, a stále s prázdnýma rukama.

Všichni, kdo pomáhali ten večer, kdy přišla povodeň a kdy jich bylo naléhavě třeba, vypověděli, co věděli, a složili tak postupně dohromady obraz o kvapných přesunech většiny pokladů kostela a o jejich cestě nazpátek, kam patřily, ale nijak se nepodařilo osvětlit, co se dělo se zabaleným relikviářem svaté Winifred mezi polednem a večerem zmíněného dne. Na konci druhého dne musel i převor Robert, ztuhlý rozhořčením, přiznat porážku.

„Není tady,“ konstatoval. „Ani uvnitř těchto zdí, ani na Předklášteří. Kdyby tu o ní něco věděli, řekli by nám to.“

„Není vyhnutí,“ souhlasil zachmuřeně opat, „musíme si přiznat, že je někde dál. Není možné, aby její zmizení zavinila chyba nebo zmatek. Byla provedena záměna s úmyslem oklamat. Ale povězte mi, kdo a s čím opustil naše brány během těchto dní? Kromě našich bratrů Herluina a Tutila, ti s sebou jistě nevzali nic než to, co si s sebou přinesli, to naprosto nejnutnější, co člověk potřebuje na cestu.“

„Byl tu ten vůz,“ připomněl Cadfael, „který odjel do Ramsey.“

Padlo ticho, během něhož na sebe pohlíželi s pochybnostmi a stísněně přemítali o nebezpečných možnostech, které se před nimi otvíraly.

„Je to možné?“ ozval se téměř s nadějí podpřevor bratr Richard. „Ve tmě a zmatku? Nějaký špatně pochopený příkaz? Mohla by se dostat na vůz omylem?“

„Ne,“ odmítl Cadfael bez okolků tuto úvahu. „Jestliže byla přestěhována ze svého oltáře, byla uložena někam jinam s promyšleným záměrem. Přesto vůz odjel druhý den ráno a ona mohla odjet s ním. Ale ne náhodou ani omylem.“

„Pak je to svatokrádežná loupež!“ zvolal Robert. „Hřích proti zákonům Boha i říše a musí být pronásledován s veškerou přísností.“

„To nesmíme říkat,“ pokáral ho Radulfus a odmítavě zvedl dlaň, „dokud se nevyptáme každého, kdo byl onoho dne přítomen a může svým svědectvím doplnit to, co víme. To jsme zatím neudělali. Tou dobou u nás byli podpřevor Herluin a bratr Tutilo, a jak vím, Tutilo pomáhal při stěhování oltářní výzdoby až dlouho do večera. Ale nepřišli sem pomáhat i jiní? Měli bychom promluvit s každým, kdo mohl něco zahlédnout, než ohlásíme krádež.“

„Vozkové Euda Blounta, kteří přijeli se dřevem,“ připomněl Richard, „nechali náklad ležet a šli pomáhat dovnitř, dokud jsme nebyli se vším hotovi, a až pak dokončili stěhování dříví z longnerského vozu. Neměli bychom se jich zeptat? Byla sice tma, ale třeba si něčeho všimli.“

„Nic neopomeneme,“ ujistil ho opat. „Vím, že otec Herluin a bratr Tutilo se sem vrátí s koňmi, ale to může trvat ještě několik dní a neměli bychom otálet. Roberte, touto dobou už budou ve Worcesteru. Pojedeš za nimi a vyslechneš, co ti budou moci povědět o tom dni?“

„Velmi rád,“ horlivě opáčil Robert. „Ale, otče, jestliže se z toho zcela vážně stane otázka krádeže, neměli bychom se svěřit šerifovi? Třeba se mnou pošle někoho ze své posádky. Nakonec to může být záležitost královské justice stejně jako naše, a jak říkáte, čas je drahocenný.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Radulfus. „Promluvím s Hughem Beringarem. A za lidmi z Longneru pošleme a vyslechneme, co nám povědí.“

„Dovolíte-li,“ vmísil se Cadfael, „ujmu se toho.“ Vůbec si nepřál, aby se na slušnou domácnost Euda Blounta snesl někdo Robertova ražení a pátral způsobem naznačujícím temné podezření z přetvářky a krádeže.

„Udělej to, Cadfaele, když chceš. Znáš tamní lidi líp než kdokoli z nás, budou s tebou mluvit otevřeně. Najít ji musíme,“ prohlásil opat Radulfus odhodlaně, „a také ji najdeme. Zítra se Hugh Beringar dozví, co se stalo, a bude jednat podle svého uvážení.“

Hugh přišel z porady s opatem půl hodiny po skončení jitřní mše. „Tak jsem slyšel,“ složil se na lavici u dřevěné stěny Cadfaelovy dílny, „že jste se tentokrát dostal do pěkné kaše. Jak jen se vám mohla ztratit ta vaše jakoby světice? A co budete dělat, milý příteli, až se někdo někde rozhodne z té pěkné rakvičky sundat víko?“

„Proč by to někdo dělal?“ namítl Cadfael nepříliš jistě.

„Když vezmeme v úvahu lidskou zvědavost, o které víte víc než já,“ usmíval se Hugh, „proč by to někdo neudělal? Řekněme, že se dostane někam, kde nikdo nebude vědět, co to je ani co to představuje. Jak líp se dá zjistit, co jim to vlastně přišlo do ruky? Vy byste byl první, kdo by zlomil pečeti.“

„Já jsem byl první,“ netajil Cadfael, protože tajit něco bylo zbytečné; Hugh přece přesně věděl, co je v relikviáři svaté Winifred. „A doufám, že i poslední. Hughu, pochybuji, že tu věc berete s náležitou vážností.“

„Je pro mne těžké brát ji s náležitou vážností,“ přiznal Hugh. „Ale spolehněte se, že vaše tajemství zachovám, pokud budu moci. Zajímá mě to. Zdá se, že všichni moji místní darebové do jara někde zamrzli, takže si mohu dovolit zajet do Worcesteru. I v Robertově společnosti to může být zábavné. A budu hlídat vaše zájmy, jak to půjde. Co si o té ztrátě myslíte? Spikl se někdo, aby vás oloupil, nebo je to všechno nějaký hloupý zmatek, který zplodila povodeň?“

„Ne,“ s jistotou odpověděl Cadfael a odvrátil se od desky, na níž tvaroval pilulky na bolavé žaludky v nemocnici. „Žádný zmatek. Někdo se zcela jasnou hlavou přestěhoval relikviář z oltáře a na jeho místo uložil zabalené poleno z hromady dřeva, aby se obojí ztratilo z dohledu i z mysli, pokud možno, aspoň na několik dní, což se také stalo. Jeden kus připravil volné pole pro nenávratné odstěhování druhého. Aspoň zatím nenávratné,“ upřesnil, „protože my ji zpátky dostaneme.“

Hugh na něho hleděl přes hořící ohřívadlo s úšklebkem a šikmo zdviženým obočím, na což se Cadfael pamatoval z dávných dob, z časů, kdy se poprvé opatrně seznamovali a ani jeden z nich dvou s jistotou nevěděl, zda je ten druhý přítel, nebo nepřítel, a přesto je to k sobě táhlo v napolo vážném, napolo hravém zápase, protože právě tím zápasem to hodlali zjistit.

„Víte,“ řekl Hugh tiše, „že o tom ztraceném relikviáři – a to už několik let – mluvíte tak, jako by opravdu obsahoval kosti té velšské dámy? Říkáte ona, nikdy ne on, tedy relikviář nebo ten, kdo v něm opravdu je. A přitom nikdo neví tak dobře jako vy, že jste ji nechal odpočívat v Gwytherinu. Copak může být na dvou místech současně?“

„Nějaká její podstata jistě, protože mezi námi vykonala zázraky. Ležela v té rakvi tři dny, proč by jí tedy nemohla udělit moc své milosti? Má se snad nechat omezovat časem a prostorem? Víte, Hughu, někdy si tak říkám, co by se vlastně uvnitř našlo, kdyby někdo to víko zvedl. Ovšem přiznávám,“ dodal žalostivě, „že se budu vroucně modlit, aby na to nikdy nedošlo.“

„To byste měl,“ souhlasil Hugh. „Představte si ten virvál, jestli někdo někde zlomí ty pečetě, které jste tak pěkně opravil, a najde místo kostí panenské světice tělo čtyřiadvacetiletého mladíka. A k tomu nahatého! To by byla pro vás pěkná šlamastyka!“ Vstal se smíchem, ale trošičku černým, protože ta možnost tu rozhodně byla a ještě z ní mohla vzejít pohroma. „Musím se jít připravit. Převor Robert chce vyjet hned, jak se naobědvá.“ Cestou krátce a povzbudivě objal Cadfaela kolem ramen a trochu s ním zatřásl; „Jen se nebojte, jste její oblíbenec a ona se o své postará – kromě toho jste se zatím o sebe uměl docela dobře postarat sám.“

„Zvláštní na tom je, Hughu,“ řekl náhle Cadfael, když Hugh došel ke dveřím, „že mám skoro stejnou úzkost o chudáka Columbana.“

„Chudáka Columbana?“ opakoval Hugh a otočil se na něho s ohromeným pobavením. „Cadfaele, vy mě nikdy nepřestanete překvapovat. Chudák Columbanus! Úkladný vrah, a k tomu jen pro vlastní slávu a ne pro slávu Shrewsbury a už vůbec ne pro slávu Winifred!“

„Já vím. Ale skončil jako poražený. A k tomu mrtvý! A teď ho povodeň vypudila z odpočinku, který mu byl dopřán na klidném oltáři tady doma, a odvezli ho někam, kde nikoho nezná, ani přítele, ani nepřítele. A třeba se od něho očekávají zázraky,“ zavrtěl Cadfael hlavou nad zabloudilým hříšníkem, „přičemž nic takového nedokáže. Není tak těžké pochopit, že ho trochu lituji.“

Hned po obědě se Cadfael vydal do Longneru a zastihl mladého pána statku v kovárně uvnitř palisády, jak osobně dohlíží na kování železného ostří radlice. Eudo Blount byl rozený hospodář, mohutný, prostý, spravedlivý chlapík, od pohledu lépe stavěný ke službě ve zbrani než jeho mladší bratr, ale s povahou, kterou bude vždy plně uspokojovat hospodaření, péče o půdu, dobrá úroda a dobře ošetřovaný dobytek. Vychová syny k vlastnímu obrazu a k radosti své země. Mladší synové se musejí o sebe postarat sami.

„Ztratili jste svatou Winifred?“ podivil se Eudo, když vyslechl, proč Cadfael přišel. „Jak jste ji, u všech čertů, mohli ztratit? Tu přece nestrčíte do kapsy, když se nikdo nedívá. A chcete mluvit s Gregorym a Lambertem? Přece si nemyslíte, že by jim k něčemu byla, i když na Koňském trhu s vozem byli! Nikdo si tam snad na mé lidi nestěžoval?“

„Ani nápad!“ bodře ho ujistil Cadfael. „Ale co kdyby náhodou zahlédli něco, co nám ostatním ušlo? Podali pomocnou ruku, když bylo třeba, a my jsme jim za to ze srdce vděční. Ale je zbytečné hledat kdovíkde, dokud to pořádně neprohledáme doma a neujistíme se, že ji nějaký přehorlivý hlupák někam bezpečně neschoval. V klášteře jsme se vyptali každého živáčka, tak bude lepší promluvit i s posledními dvěma, aby nám neunikla jednoduchá odpověď.“

„Ptejte se, na co chcete,“ prostě ho vybídl Eudo. „Oba najdete na druhé straně ve stáji nebo v přístřešku pro vozy. Přeji vám, abyste dostal svou odpověď na svou otázku, ale pochybuji o tom. Odvezli tam dříví, naložili je a vrátili se domů. Vzpomínám si, že mi Gregory říkal, co se děje v kostele a jak voda natekla do lodě, ale nic víc. Ale zkuste to!“

Eudo si byl svými lidmi jist, a tak necítil potřebu zajímat se o to, co vyjde najevo, ale vrátil se věcně k měchům, ozvalo se opět zvonění kovářského kladiva a provázelo Cadfaela přes dvůr až k otevřeným dveřím přístřešku.

Byli tam oba, drželi za oj lehký dvoukolák a tlačili jej do kouta. Ve vzduchu kolem nich ještě utkvívalo teplo koně, kterého právě vypřáhli. Oba byli hranatí a svalnatí, ošlehaní pobytem venku v každém počasí. Věkem byli asi dvacet let od sebe, takže mohli být otec a syn. Většina mužů v těchto vesničkách, připoutaných k půdě nevolnictvím, ale i přirozenými sklony, si vybírala ženy v okruhu několika málo mil, a tak mezi nimi existovala silná klanová podobnost a silná klanová sounáležitost. Příměs velšské krve způsobila, že byli nevysocí, šlachovití, odolní a nezávisle smýšlející.

Pozdravili ho zdvořile a bez překvapení; v uplynulých dvou letech občas přicházel na návštěvu a zvykli si ho vídat. Když však vysvětlil, co po nich chce, pochybovačně zavrtěli hlavou a beze spěchu si sedli na oj dvoukoláku, aby to promysleli.

„Dopravili jsme tam vůz, ještě než se setmělo,“ vzpomínal starší z nich a zúženýma očima se zahleděl do minulosti přes týden práce a odpočinku, který mezitím uplynul, „ale i v poledne to byl šeredně černý den. Začali jsme stěhovat dříví na ten vůz, co patří opatství, a najednou přichází k bráně podpřevor a říká: Hoši, pojďte nám pomoct uložit cennosti nahoru do sucha, protože voda rychle stoupá.“

„Podpřevor Richard? Určitě to byl on?“

„To víte, že ano, toho znám a tou dobou ještě nebyla taková tma. Tuhle Lambert vám to potvrdí. Tak jsme šli dovnitř a dali jsme se do práce. Balili jsme závěsy a nosili nahoru truhly, jak nám říkal, a ukládali jsme je, kam nám ukázali, nahoru na seník nad stodolou a něco do Cynrikova bytu nad portálem. Bylo tam vevnitř přítmí, bratři pobíhali sem tam, vláčeli skřínky a svícny a kříže, v polovičce lamp došel olej, nebo je sfoukl průvan, když se otevřely dveře. Pak už se loď zdála prázdná, tak jsme šli ven a vrátili jsme se k překládání dřeva.“

„Aldhelm šel zpátky dovnitř,“ ozval se mladý Lambert, který do té doby jen souhlasně přikyvoval.

„Aldhelm?“ podivil se Cadfael.

„Přišel nám pomoct,“ vysvětlil Gregory. „Má u Prestonu kousek půdy a dělá u ovcí na uptonském statku.“

Takže je tu ještě jeden, než bude možné považovat tuhle práci za skončenou. A dnes už to nebude, pomyslel si Cadfael počítaje, kolik hodin mu zbývá.

„Ten Aldhelm chodil do kostela a z kostela jako vy? A na poslední chvíli se tam vrátil?“

„Jeden bratr ho chytil za rukáv a odtáhl ho tam, aby mu pomohl přestěhovat nějakou poslední věc,“ lhostejně odvětil Gregory. „My už jsme byli u vozu a stěhovali jsme klády. Vím jen, že ho někdo zavolal a on se obrátil zpět. Byla to jen chvilička. Když jsme spolu donesli k opatskému vozu další náklad a hodili jsme ho na něj, už byl u kola a pomohl nám ho zvednout a uložit. A mnich se vracel do kostela. Ještě nám popřál dobrou noc.“

„A vyšel s vaším kamarádem ven na cestu?“ naléhal Cadfael.

„Všichni jsme si tou dobou trochu oddechli; všechno, na čem záleželo, bylo dost vysoko, aby to v bezpečí a v suchu počkalo, až voda opadne. Zdvořilý člověk, vyšel ven, aby nám poděkoval a požehnal… a proč ne?“

Ano, proč ne, když počestní muži pomohli a jinou odměnu nedostali? „Neviděli jste,“ zeptal se opatrně, Jestli spolu něco nepřinesli a nenaložili na vůz? Než odešel a požehnal vám?“

Zasmušile se na sebe podívali a zavrtěli hlavou. „Stěhovali jsme klády dozadu, aby se líp skládaly. Slyšeli jsme je přicházet. Měli jsme ruce plné dříví. Když jsme je donesli k vozu, Aldhelm se natáhl a pomohl nám ho zvednout na korbu a ten bratr šel zpátky na hřbitov. Ne, neviděl jsem, že by něco přinesli.“

„Já taky ne,“ přisvědčil Lambert.

„A uměli byste pojmenovat toho mnicha, který ho zavolal zpět?“

„Ne,“ odpověděli jednohlasně. Gregory vlídně dodal: „Bratře, tou dobou už byla docela tma. A já jich znám jménem jen několik, ty, které zná každý.“

To je pravda, mniši mají jména jen uvnitř kláštera; za jeho ohradou jsou beze jména. V některých ohledech je to zajisté škoda.

„Taková tma,“ pronesl Cadfael poslední otázku, „že byste ho nepoznali, kdybyste ho zase viděli? Podle tváře, postavy, chůze, podle držení těla? Nic na něm nebylo nápadné?“

„Bratře,“ trpělivě vysvětlil Gregory, „měl kápi staženou proti dešti, byl v černém a ztrácel se ve tmě. A jeho obličej jsme neviděli vůbec.“

Cadfael vzdychl, poděkoval jim a sbíral se k návratu přes promáčená pole, když Lambert přerušil svou navyklou, nepřístupnou mlčenlivost: „Ale Aldhelm ho možná viděl.“

Den již příliš pokročil a on se měl dostat zpátky na nešpory. Vesnička Preston byla jen míli stranou, ale jestliže Aldhelm pracoval u ovcí v Uptonu, v tuhle hodinu mohl být tam a ne ve vlastní chaloupce na svém kousku půdy. Zkouška jeho paměti bude muset počkat. Cadfael přešel longnerské lesy a dlouhé svažité louky nad klesající řekou. Mířil domů. Brod již bude zase schůdný, ale odporně blátivý a kalný. Přívoz byl příjemnější a také rychlejší. Mlčenlivý převozník ho vysadil na domácí břeh s jistým předstihem, takže mohl polevit v chůzi a trochu si vydechl. I na této straně řeky byl pruh hustého lesa, než dojde k prvním uličkám a domkům Předklášteří; na hřebeni svahu byl řídký, prorostlý vřesem, ale tady stromy začínaly temně houstnout a pěšina se úžila. Bude se to tu muset trochu prosekat, kvůli jezdcům na koni. I v tuto hodinu, kdy se ještě nestmívalo, ale mraky byly těžké, dalo člověku p
ráci, aby viděl na cestu a vyhnul se přerostlým větvím. Dobré místo na přepady ze zálohy, skryté násilí a všelijaké lotroviny. Ty myšlenky mu vnukala tíživá mračna a neveselá zamlklost toho dne, ale i když mu utkvívaly v hlavě, bránil se jim propadnout. Přesto se tu dělo něco zlého, protože svatá Winifred byla pryč, nebo spíš náznak její přítomnosti, který mu ponechala a požehnala, byl pryč a on to cítil jako porušení rovnováhy ve svém světě. Bylo to zvláštní, věděl přece, kde je, a měl by jí tedy posílat prosby tam, jistě s větším přesvědčením než k rakvi, která ji neobsahovala. Ale odpovědi vždy dostával jakoby z té rakve, jenže vítr, který by mu měl přinést její hlas z Gwytherinu, nyní mlčel.

Vynořil se na Předklášteří u Koňského trhu trochu rozzlobený sám na sebe, že se proti své přirozenosti nechal strhnout k ponurým úvahám, a zarputile rázoval k bráně s podrážděným spěchem, aby se vrátil do skutečného světa, kde má svou hmatatelnou práci. Jistě musí vyhledat Aldhelma z Prestonu, ale zároveň před ním vyvstávalo se stejnou, ba větší důležitostí několik jiných úkolů: čekali na něj churaví starci, řada zmatených a ztrápených mladých mužů a jasná povinnost dodržovat řád, který si zvolil.

Předklášteří bylo téměř liduprázdné. Počasí, stále studené a ponuré, zahnalo lidi domů. Jakmile skončili s denní prací, neotáleli venku. Několik metrů před ním kráčely dvě postavy, z nichž jedna těžce kulhala. Cadfael měl neurčitý dojem, že už ta široká ramena a ježatou hlavu viděl, a k tomu nedávno, ale kulhání k nim nepatřilo. Druhý byl útlejší a mladší. Šli s předkloněnými hlavami a sehnutými rameny jako muži unavení po dlouhém plahočení, urputně spěchající k cíli, aby měli cestu už za sebou. Příliš ho nepřekvapilo, když cílevědomě zabočili do brány opatství a vděčně prošli na velké nádvoří čerstvějším krokem. Další dva příchozí do domu pro hosty, pomyslel si Cadfael, když se sám blížil k bráně, a místo u ohně a něco k jídlu a k pití jim asi přijde vhod.

Když Cadfael vcházel na nádvoří, stáli u dveří vrátnice a právě k nim přicházel fortnýř. Světlo ještě nezesláblo natolik, aby Cadfael s údivem nespatřil, jak fortnýřova tvář, připravená k obvyklému přívětivému uvítání a zdvořilým dotazům, náhle ztuhla úžasem a starostí a připravená slova se změnila v dušený výkřik.

„Mistře Jakube! Jak je to možné, vy zde? Já myslel… Člověče,“ pokračoval zaraženě, „co se vám stalo?“

Cadfael se s trhnutím zastavil, sotva ušel pouhých deset kroků směrem ke kostelu. Honem se otočil a pospíšil zpět, aby se pozorněji podíval na kulhavého.

„Mistr Jakub z Bettonu? Herluinův mistr tesař?“ Nebylo pochyb, byl to ten, který více než před týdnem vyrazil s nákladem dřeva do Ramsey, ale nyní se, kulhavý a opěšalý, octl zpátky tam, odkud vyšel, a k tomu umazaný a pohmožděný nejen z putování. A vedle něho stál starší z obou zedníků, kteří se s nadějí vydali za stálou prací do Ramsey, s roztrženým kabátcem, hadrem ovázaným kolem hlavy a s modřinou na lícní kosti.

„Co se nám cestou stalo!“ opakoval truchlivě mistr tesař. „Všechno zlé kromě vraždy. Oloupili nás ti hrdlořezi. Vůz je pryč, dříví je pryč, koně jsou pryč. Ukradli dříví do posledního klacíku a všechna zvířata a jen z milosti boží nikdo z nás není zabitý. Proboha, pusťte nás dovnitř a nechte nás sednout. Tuhle Martin má rozbitou hlavu, ale chtěl se vrátit se mnou…“

„Pojďte!“ ozval se Cadfael a objal ho kolem ramen. „Pojďte dovnitř do tepla a bratr fortnýř vám nalije trochu vína, zatímco já půjdu povědět otci opatovi, co se stalo. Hned jsem zpátky u vás a podívám se mládenci na hlavu. S ničím si teď nedělejte starosti. Chvála Bohu, že jste v pořádku zpátky! Všechny Herluinovy almužny by nestály za vaše životy.“

[IV]

„Šlo nám to docela dobře,“ vyprávěl mistr Jakub z Bettonu v opatové dřevem obloženém salonku o hodinu později, „dokud jsme nedojeli do lesa za Eatonem. Jsou tam jižně od Leicesteru husté lesy, ale silnice na dnešní dobu docela dobře spravované. A měli jsme na voze pět statných mládenců, tak nás ani nenapadlo, že bychom mohli narazit na něco, s čím bychom si neporadili. Pár lotříků na útěku, kteří se schovávají v křoví a číhají na kořist, by se nikdy neodvážilo vylézt a troufnout si na nás. Ne, tohle byla docela jiná společnost. Bylo jich jedenáct nebo dvanáct, měli dýky a palice a dva z nich meče. Určitě se plížili vedle nás schovaní v lese a dlouho nás pozorovali a vpředu měli dva lučištníky, po jednom z každé strany silnice. Když jsme se dostali do nejužšího místa, někdo hvízdl a oni se vynořili s nataženými tětivami a nasazenými šípy a křikli, ať zastavíme. Koně vedl Roger z Ramsey a ten to
s koňmi a vozy umí, ale co měl dělat, když na něho mířily dva luky? Uvažoval prý o tom, že šlehne do koní a najede na ně, ale bylo by to marné, protože by stihli vystřelit rychleji než my k nim dojet. A pak se na nás vyhrnuli z obou stran.“

„Děkuji Bohu,“ horoucně pravil opat Radulfus, „že jste zůstal živý, abyste nám to mohl povědět. A říkáte, že všichni vaši společníci jsou také živí? Ztráta se dá nahradit, ale vaše životy mají větší cenu.“

„Otče,“ odpověděl mistr Jakub, „žádný z nás nevyvázl bez šrámu. Nenechali jsme se přemoci snadno. Tuhle Martina praštili klackem a v bezvědomí hodili do křoví. A Roger kolem sebe švihal bičem, dokud ho nestrhli na zem a nesvázali jeho řemínkem. Jenže nás bylo pět a jich dvakrát tolik, a ozbrojených lotrů, náramně žhavých zabíjet. Nejvíc chtěli koně, viděli jsme, že mají jen tři a ostatní museli šlapat pěšky, a hodil se jim i vůz. Měli myslím jednoho už raněného. Ztloukli a odehnali nás a zmizeli s vozem do lesa po stezce, která uhýbá na jih. S celým nákladem. A když jsem se za nimi rozběhl a mladý Payne za mnou, střelili po nás. Vzalo mě to přes rameno, vidíte škrábanec. Nezbylo nám než couvnout a jít sebrat Martina a Rogera. Nicol bojoval stejně dobře jako my ostatní, přestože je starší, a uchránil klíč od truhlice, ale oni ho shodili z vozu a truhlice a všechno je pryč, protože to bylo schované
mezi chrastím. Co víc jsme mohli dělat? Nikdy jsme nepomysleli, že narazíme na ozbrojenou družinu v lese takový kousek od Leicesteru.“

„Udělali jste všechno, co lze od jakéhokoli muže očekávat,“ pevně prohlásil opat. „Jen mě mrzí, že jste to museli zažít, a jsem nesmírně rád, že jste z toho vyšli bez větší úhony. Odpočiňte si tu pár dní a nechte si ošetřit rány, než se vrátíte domů. Zajímalo by mě, co to bylo za darebáky, když se pohybovali v takovém počtu a tak těžce ozbrojení. Jak vypadali? Jako žebráci, nebo jako surovci, kteří svou surovost nemají čím omluvit?“

„Otče, ještě jsem neviděl chudáky, kteří žijí na divoko, v pěkných kožených kazajkách a pevných botách a s dýkami, jaké by slušely baronské stráži.“

„A zmizeli na jih?“ zeptal se Cadfael, přemítaje o této bojovné družině, které nescházelo nic než koně.

„Na jihozápad,“ opravil ho mladý Martin. „A podle všeho měli strašně naspěch.“

„Spěchali z dosahu hraběte z Leicesteru,“ hádal Cadfael. „Kdyby je dostal do ruky, byl by s nimi rychle hotov. Napadlo mě, jestli to nebyla nějaká bývalá Mandevillova tlupa vyhlížející bezpečnější končiny, kde by se usadila, když teď v Bažinách zase vládne král. Určitě ještě utíkají všemi směry a všude jsou pronásledováni. Na Leicesterových pozemcích by se jistě neradi zdržovali.“

Všichni zahučeli na souhlas. Žádný zločinec se zdravým rozumem by se neusadil a neprovozoval své lupičské řemeslo na území ovládaném tak činorodým a mocným pánem, jako je Robert Beaumont, hrabě z Leicesteru. Byl jedním z beaumontovských dvojčat, synů Roberta staršího, který patřil k nejspolehlivějším oporám vlády starého krále Jindřicha. Otec zemřel jako vlastník leicesterského hrabství v Anglii, Beaumontu, Brionnu a Pontaudemeru v Normandii a hrabství Meulan ve Francii a po jeho smrti zdědil jeden chlapec z těch dvojčat, Waleran, normanské a francouzské země, kdežto druhý, Robert, anglický titul a panství.

„To rozhodně není člověk, který by na své půdě trpěl zloděje a lupiče,“ přisvědčil opat. „Třeba tyhle zloděje ještě chytí, než stačí utéct z jeho dosahu. Třeba se ještě podaří něco získat zpět. Ale teď by mě víc zajímalo, co se stalo s vašimi společníky, mistře Jakube. Říkáte, že jsou všichni živí. Kde jsou teď?“

„Víte, pane, když jsme zůstali sami – a myslím si, že kdyby neměli tak naspěch, nezůstal živý ani jeden z nás, abychom nic neprozradili -, nejdřív jsme si ošetřili nejhorší rány, pak jsme se poradili a rozhodli jsme se, že musíme donést zprávu do Ramsey a také zpátky sem do Shrewsbury. A Nicol, protože věděl, že podpřevor Herluin bude tou dobou ve Worcesteru, řekl, že půjde tam a poví mu, co se nám přihodilo. Roger měl putovat domů do Ramsey a mladý Payne se rozhodl, že tam půjde s ním, jak slíbil. Tady Martin by byl šel také, ale já nestál moc pevně na nohou a on mě nechtěl nechat putovat domů samotného. A tady doma také zůstanu, protože jsem po té mele úplně ztratil chuť na cestování, to mi věřte.“

„To vám nikdo nevyčítá,“ pousmál se opat. „Takže, touto dobou by už měla vaše novina dojít i do Ramsey a do Worcesteru, pokud – nedej Bůh – nečekaly cestou žádné další zálohy. A Hugh Beringar už je možná také ve Worcesteru a asi se dozvěděl, co se zběhlo. Pokud se podaří vystopovat náš vůz a najaté koně, bude dobře. Pokud ne, uchoval se díky Bohu aspoň ten nejcennější náklad, životy pěti mužů.“

Do této chvíle Cadfael odkládal svou vlastní novinu, aby mohli podat svou, mnohem naléhavější, tito potlučení navrátilci z leicesterských lesů. Nyní ale považoval za vhodné vmísit se do řeči. „Otče opate, vrátil jsem se z Longneru a mnoho jsem se nedověděl, protože ani jeden z mužů, kteří přivezli dříví, nemůže sdělit nic významného. Ale přesto tuším, že s tím vozem odjela ještě jedna nezměrně cenná věc. Nevidím žádný jiný způsob, jak by mohl klášter opustit relikviář svaté Winifred.“

Opat mu věnoval dlouhý, pronikavý pohled a usoudil: „Myslíš to smrtelně vážně. A skutečně ti rozumím. Už jsi mluvil se všemi, kdo se ten večer podíleli na práci?“

„Ne, otče, ještě jeden zbývá, mladý muž ze sousední vesnice, který přišel vozkům na pomoc. Ty jsem viděl a říkají, že tohoto třetího muže jeden z bratrů zavolal zpátky do kostela na sám konec večera, aby mu pomohl ještě s nějakou prací, a pak s ním vyšel, aby jim všem poděkoval a popřál dobrou noc. Neviděli, že by se na vůz do Ramsey něco nakládalo, ale byli zaměstnaní a nevěnovali pozornost ničemu jinému, než vlastní práci. Je to jen nejistý dohad, že tam v tu chvíli pod rouškou tmy bylo naloženo něco, co tam nepatřilo. Ale držím se ho, protože jinou možnost nevidím.“

„A půjdeš za tím?“ zeptal se opat.

„Budete-li souhlasit, půjdu znova a vyhledám mladého Aldhelma.“

„To musíme udělat,“ odpověděl Radulfus. „Říkáš, že jeden z našich bratrů zavolal toho mladého muže zpátky a pak s ním vyšel ven. Dokázali ho pojmenovat?“

„Ne, a také by ho nepoznali. Byla tma a měl kápi staženou proti dešti. A nejspíš byl docela nevinný. Ale udělám poslední krok a vyptám se posledního muže.“

„Musíme udělat, co se dá,“ ztěžka pronesl Radulfus, „abychom získali zpět, co bylo ztraceno. Jestliže to nedokážeme, nedá se nic dělat. Ale zkusit to musíme.“ Pak se otočil k navrátilcům: „Kde přesně došlo k tomu přepadení?“

„Blízko vesnice jménem Ullesthorpe, pár mil od Leicesteru,“ odpověděl mistr Jakub z Bettonu.

Oběma už padala hlava následkem dlouhé a namáhavé cesty a k tomu byli ospalí po svařeném víně, které dostali při večeři. Radulfus věděl, kdy je čas uzavřít hovor.

„Jděte si teď zaslouženě odpočinout a ponechte všechno Bohu a svatým, kteří od nás neodvrátili tvář.“

Kdyby Hugh a převor Robert neměli dobré koně a postarší, ale odhodlaný správce z Ramsey nemusel pěšky, nedorazili by do katedrálního převorství ve Worcesteru den po sobě. Nicolovi trvalo po neblahém střetnutí u Ullesthorpu pět dní, než dokulhal za svým podpřevorem Herluinem a podal mu zprávu. Ale byl to statečný, ba paličatý člověk, kterého pár pohmožděnin neodradilo, a nevzdal se svého svěřeného pokladu bez boje.

Hugh a převor Robert dojeli do převorství pozdě večer, složili poklonu převorovi, zúčastnili se nešpor, aby se poklonili světcům fundace, svatému Osvaldovi a Wulstanovi, a svěřili se Herluinovi a jeho společníkům se zmizením relikviáře svaté Winifred, přičemž ostře sledovali, nebo alespoň Hugh, jak bude zpráva přijata. Na Herluinově reakci však neshledal nic podezřelého; projevil přirozené, nemilé překvapení a starost, ale ne přehnanou. Přílišné vykřikování a bědování by vzbudilo jistou pochybnost o jeho upřímnosti, ale Herluin se očividně domníval, že nejde o nic horšího, než o nějaký hloupý zmatek, způsobený příliš mnoha pomocníky a přílišnou panikou a spěchem, a že se ztracený poklad zase najde, až se všichni uklidní, přestanou překotně hledat a trochu se zamyslí. Dojem na něj udělalo i to, že okamžitě prohlásil, že se hodlá vrátit do Shrewsbury a být mu nápomocen, přestože zřejmě spolé
hal spíš na svou přirozenou autoritu a vůdcovský dar nastolit v chaosu pořádek, než že by měl na mysli něco konkrétního. Jinak nemohl ničím přispět. Neúčastnil se spěšných prací v kostele, ale důstojně se držel stranou v opatově bytě, který byl ještě v suchu. Ne, nevěděl, kdo zachraňoval svatou Winifred. Relikviář viděl naposled ráno při mši.

Tutilo, zaleklý a mlčenlivý, vrtěl hlavou se svatozáří neostříhaných kudrlinek a kulil jantarové oči, když uslyšel tu znepokojivou zprávu. Když měl dovoleno promluvit, vypověděl, že šel do kostela pomáhat a prostě poslouchal rozkazy, které mu dali, a nemá ponětí, kde by nyní mohla být rakev světice.

„Toto se nesmí zanedbat,“ prohlásil Herluin majestátně. „Zítra s vámi pojedeme do Shrewsbury. Ona nemůže být daleko. Musí se najít.“

„Zítra po mši,“ prohlásil pevně převor Robert jako zástupce Shrewsbury, který rozhoduje, „vyrazíme.“

A také by byli vyrazili, nebýt Nicolova příchodu.

Koně už měli osedlané a vyvedené, s převorem a bratry se již rozloučili a Hugh právě sahal po uzdě, když do brány urputně vkráčel Nicol, umazaný, pohmožděný a opírající se o hůl, kterou si cestou uřízl v lese. Herluin ho spatřil a vykřikl spíš zlostí než překvapením nebo úlekem, protože touto dobou měl být správce už doma v Ramsey a všechny výdobytky už měly být bezpečně odevzdány. Jeho nečekané zjevení zde nevěstilo nic dobrého, ať mělo jakýkoli důvod.

„Nicole!“ pronesl Herluin se snahou potlačit podráždění nad tímto – či jakýmkoli jiným – narušením svých plánů. „Člověče, co tu děláte? Proč nejste zpátky v Ramsey? Myslel jsem, že se na vás mohu naprosto spolehnout, že bezpečně dopravíte domů, co jsem vám svěřil. Co se stalo? Kde jste nechal vůz? A co ostatní, kde jsou?“

Nicol se zhluboka nadechl a vyložil mu to. „Otče, v lese jižně od Leicesteru nás přepadli. Nás bylo pět, jich tucet, s klacky a dýkami, a mezi nimi dva lučištníci. Chtěli koně a vůz a vzali si je, ať jsme dělali, co chtěli. Byli na útěku a spěchali, jinak jsme byli všichni mrtví. Nejmíň jeden z nich byl raněný a potřebovali rychle odtamtud. Ztloukli nás, naházeli do křoví a ujeli s naloženým vozem a spřežením do lesa a nás nechali, ať si odkulháme pěšky, kam budeme chtít. To je celé,“ dořekl, stiskl zuby a hleděl na Herluina kamenným pohledem popuzeného staršího muže, připraveného k boji.

Vůz z opatství pryč, koňské spřežení pryč, longnerský náklad dřeva pryč, a nejhorší ze všeho, skřínku s poklady na přestavbu Ramsey sebrala toulavá tlupa psanců! Převor Robert se sykavě nadechl, podpřevor Herluin zavyl hořkostí nad tou ztrátou a začal pohoršené blábolit Nicolovi do tváře.

„To jste nic lepšího nesvedl? Celá má práce je vniveč! Myslel jsem, že se na vás mohu spolehnout, že se na vás Ramsey může spolehnout…“

Hugh položil podpřevorovi ruku na škubající se rameno a bez okolků ho přerušil. „Byl někdo z vás těžce raněn?“

„Nikdo tak, aby nemohl dojít pěšky. Jako jsem to dokázal já,“ urputně připomněl Nicol, „celou tu dálku, abych co nejdřív přinesl zprávu.“

„A udělal jste to výborně,“ pochválil ho Hugh. „Díky Bohu, že nikdo nebyl zabit. A kam mířili ostatní, když vás sem nechali jít samotného?“

„Roger a ten mladý zedník šli spolu do Ramsey a mistr tesař s druhým mládencem šli nazpátek do Shrewsbury. Touhle dobou už tam budou, jestli cestou nenarazili na obtíže.“

„A kde vás přepadli? Říkal jste jižně od Leicesteru? Mohl byste nás tam dovést? Ale ne,“ rozhodl se Hugh, když si ho prohlédl. Měl před sebou staršího člověka, hodně přes padesát, zbitého a unaveného dlouhou a namáhavou pěší poutí. „Ne, vy si potřebujete odpočinout. Jmenujte nějakou vesnici v okolí a my stopy najdeme. Jsme tady a připravení na cestu. Můžeme jet stejně dobře do Leicesteru jako do Shrewsbury.“

„Bylo to v lese nedaleko Ullesthorpu,“ odpověděl Nicol. „Ale ti už budou dávno pryč. Říkal jsem vám, potřebovali vůz a koně, protože utíkali z bývalých lovišť, kde jim to překazili, a upalovali jako čerti.“

„Jestli tak naléhavě potřebovali koně a vůz,“ uvažoval Hugh, „potom určitě nebudou stát o těžký náklad dřeva, s kterým by se jen zdržovali. Jakmile se zbavili vás, určitě se zbavili i té přítěže – vůz zvrhli a náklad sesypali. Pokud byl váš poklad, otče Herluine, dobře schovaný mezi chrastím, třeba ho ještě získáme zpět.“ A pokud na sám konec přistrčili na vůz ještě něco, pomyslel si, kdoví, třeba získáme zpět i to!

Herluin se rozjasnil a obdivuhodně sebral veškerou důstojnost při pouhém pomyšlení, že by mohl získat zpět to, o co přišel. Stejně viditelně se rozjasnil i Nicol, ale spíš nadějí, že se pomstí ďáblům, kteří ho shodili z vozu a ohrožovali jeho druhy ocelí a šípy.

„Vy tam chcete jít za nimi?“ zeptal se s jiskřícíma očima. „Potom s vámi rád půjdu zpátky, pane. Já to místo poznám a dovedu vás rovnou tam. Otec Herluin přijel ze Shrewsbury se třemi koňmi. Ať se tam jeho sluha dopraví sám a mně dejte toho třetího koně a já vás dovedu nejkratší cestou k Ullesthorpu. Dopřejte mi chviličku, abych svlažil hrdlo a něco zakousl, a jsem hotov!“

„Vždyť cestou padnete,“ zasmál se Hugh zápalu, který dovedl dobře pochopit.

„Já? Kdepak, pane! Jen mě pusťte na jednoho z těch lotrů a to mě postaví na nohy líp než jakýkoli odpočinek. Přece mě tady nenecháte! Byl to můj úkol a já mám dluh, který chci splatit. Klíč jsem zachránil, otče Herluine, ale neměl jsem čas hodit truhličku do houští dřív, než tam hodili mne, s vyraženým dechem a celého poškrábaného, jak můžete vidět. Přece byste mě teď nenechali stranou?“

„Ani za nic!“ ujistil ho bodře Hugh. „Kurážného člověka mám u sebe rád. Tak se běžte honem najíst a napít. Necháme tu mládence z Ramsey a vezmeme vás s sebou jako průvodce.“

Ullesthorpský šafář byl vychytralý pětačtyřicátník, šlachovitý a pohyblivý, a uměl obratně hájit nejen sebe a své postavení, ale i zájmy své vesnice. Přestože proti němu stála skupina, v níž převažovali duchovní, zamyšleně si prohlédl Hugha Beringara a raději oslovil zástupce světské spravedlnosti.

„Je to pravda, pane! Našli jsme to místo před několika dny. Doslechli jsme se, že přes lesy přešli tihle psanci, i když k vesnicím se nepřiblížili, a pak k nám přišel ten mistr tesař a jeho společník a pověděli nám, co se jim stalo. Udělali jsme, co jsme mohli, abychom je vypravili na cestu zpátky do Shrewsbury. Uvažoval jsem jako vy, pane, že se nákladu zbaví, protože by je jenom zdržoval. Dovedu vás na to místo. Je to v lese pár mil odtud.“

Nic víc nedodal, dokud je nepřivedl hluboko do hustého lesa, kudy procházela jediná otevřená jezdecká cesta a kde bylo ještě i po tolika dnech místy vidět ve vlhké půdě hluboké stopy kol. Lupiči prostě s vozem zacouvali do poměrně řídkého háje, shodili hromadu dřeva do posledního kousku a s vozem ujeli. Hugha nepřekvapilo, že je náklad, původně ležící na hromadě, rozházený a že většina vyzrálého dříví zmizela, takže po něm zůstaly jen pomačkané keře. Shánčliví vesničané si vybrali to nejlepší pro vlastní současnou i budoucí potřebu. Kdyby na to měli víc času, našlo by postupně svůj domov i chrastí. Šafář loupl okem po Hughovi, stojícím vedle něho, a opatrně se zeptal: „Nezazlíváte dobrým hospodářům, že si vzali, co Bůh poslal, a jsou za to vděční?“

Herluin s ovládanou rezignací poznamenal: „Přesto to byl majetek ramseyského opatství.“

„Ale, otče, to nás vědělo jen pár, jen ti, kdo mluvili s těmi chlapíky ze Shrewsbury. První sem přišli lidé z osady, která vznikla po vymýcení lesa teprve před pár lety, a pro ně to byl opravdu boží dar. Proč by to tu nechávali hnít? Neviděli ani vůz, ani ty, kdo ho sem přivezli. A hrabě nám dal právo sbírat padlé dřevo a tohle bylo dávno pokácené.“

„Radši s ním spravit střechu než ho nechat ležet,“ pokrčil Hugh rameny. „To se jim nedá vyčítat.“ Hromada polen, už před řadou dní probraná a roztahaná, se válela na lesní stezce, v husté trávě a v porostu mezi stromy. Obcházeli ji a přehrabávali zbytky, a tu náhle Nicol, který se zatoulal trochu stranou, hlasitě vykřikl, vnořil se mezi keře, zvedl a vítězoslavně ukázal truhličku, v níž býval Herluinův poklad. Byla násilně otevřena, víko rozštíplé, a když ji překlopil a smutně s ní zatřásl, vysypala se hrst kamenů a nános suchého listí.

„Vidíte? Vidíte? Ode mne klíč nedostali a nedostali by ho nikdy, ale to jim nevadilo. Kousek od zámku vrazili pod víko dýku… A všechny ty dary a projevy dobré vůle pobrali lotři a vagabundi!“

„Nic lepšího jsem neočekával,“ povzdechl hořce Herluin, vzal do rukou rozbitou truhličku a prohlížel si škody. „Nu, přežili jsme horší věci, přežijeme i tuhle ztrátu. Byly časy, kdy jsem se obával, že jsme o náš dům přišli navždy. Tohle je jen klopýtnutí na cestě a my splníme, co jsme si předsevzali, všemu navzdory.“

Ovšem tyhle dary už těžko získají zpět, říkal si Hugh. Všechno, co darovali Shrewsburští, buď ze srdce, nebo kvůli špatnému svědomí, všechny Donatiny marnosti, jichž se bez lítosti vzdala, všechno to odnesli darebáci na útěku, a jak jsou nyní daleko, to se nedá uhodnout.

„Takže to je vše,“ smutně řekl převor Robert.

V tu chvíli se šafář přišoural blíž k Hughovi a důvěrně se naklonil k jeho uchu. „Pane, mezi dřívím se našlo ještě něco. Bylo to dobře schované vespod, jinak by to ti lotři sebrali, když shodili náklad, nebo ti první, co sem přišli pro dříví, hned jak by to zahlídli. Ale náhodou to bylo ukryté hodně hluboko a objevil jsem to až já, když jsem sem potom přišel. Když jsme to rozbalili, hned jsem viděl, že to není nic pro nás.“

Nyní mu věnovali pozornost všichni, viseli na něm očima, Herluin a Robert neodolatelně puzeni doufat všemu navzdory, ale zároveň v obavách ze zklamání, Nicol zvědavý, ale zmatený, protože mu nikdo neřekl o ztrátě relikviáře svaté Winifred ani o možnosti, že by ji měl na voze a byl o ni oloupen spolu s ostatním. Tutilo postával v pozadí a skromně se držel stranou, zatímco se jeho páni radili. Dokonce potlačil i jas svých jantarových očí, jak to podle libosti uměl.

„A co jste to našli?“ opatrně se otázal Hugh Beringar.

„Podle tvaru rakev, pane. Ne moc velkou, jestli to opravdu je rakev; ten, kdo v ní leží, má jemné, drobné kosti. Se stříbrnými ornamenty, moc hezkými. Bylo mi jasné, že je tak cenná, až je nebezpečná. Vzal jsem ji pro jistotu pod svou ochranu.“

„A co,“ zeptal se převor Robert, začínající vyzařovat naději na vítězství, jste s tou rakví udělal?“

„Odvezl jsem ji svému pánovi, protože se našla na jeho území. Neriskoval jsem, že bude někdo z lidí z mé vesnice nebo z okolí obviněn z krádeže něčeho cenného. Hrabě Robert byl a je na svém sídle v Huncotu,“ vysvětloval šafář, „několik mil odtud směrem k Leicesteru. Odvezli jsme ji tam a pověděli jsme mu, jak jsme ji našli, a u něho zatím zůstává. Najdete ji tam v bezpečí pod jeho ochranou.“

„Chvála Bohu, který nám projevil podivuhodné milosrdenství!“ vydechl uchváceně převor Robert. „Opravdu věřím, že jsme našli světici, kterou jsme oplakávali jako ztracenou.“

Hughovi se na okamžik zjevila tvář bratra Cadfaela. Kdyby tu tak mohl být a vychutnat si tu ironii! Přesto jak panenská světice, tak nekajícný hříšník patří mezi lidi. Třeba nakonec Cadfael právem mluvil prostě o „chudáku Columbanovi“. Jen jestli, pomyslel si Hugh napůl pobaveně, napůl ustaraně, jen jestli byla dáma natolik milostivá a ohleduplná a víko zůstalo přiklopené; potom bychom z toho ještě mohli vyjít bez ostudy. Každopádně další krok je nevyhnutelný.

„Výborně!“ řekl smířeně. „Pojedeme tedy do Huncotu a promluvíme s hrabětem.“

Huncote byla úhledná vesnička s domky blízko u sebe. Byl tam blahobytný mlýn, okolní pole rozlehlá a zelená, orná půda dobře ošetřovaná. Ves ležela kousek od lesa, seskupená okolo panského sídla s nádvořím obehnaným zdí. Dům nebyl veliký, ale kamenný, s nízkou věží, důkladnou jako hradní donjon. Příchod neznámých mužů uvnitř okamžitě zaznamenali a přispěchali s pohotovostí a bdělostí, jež nejspíš vyplývaly z toho, že byl hrabě osobně přítomen. Ihned přiskočili podkoní a svižně převzali otěže a po schodech ze síně se hnalo úhledné páže pozdravit příchozí a vyptat se, co je přivádí. Ale starší správce, který se vynořil ze stájí, ho poslal pryč. Uvítání tří benediktinů, z nichž dva byli očividně ctihodní, v doprovodu dvou laických hostů, z nichž jeden byl sloužící, avšak druhý stejně důstojný jako mniši, ale očividně světský, bylo zároveň zdvořilé a chladné. Zde nabídnou p ohostinství každému, kdo přijde, ale vřelost bude záviset až na dalším.

V zemi stále rozpolcené mezi dva soupeře o vládu a sužované spoustou pánů, kteří se nevázali na nikoho, ale raději si vytvářeli vlastní královstvíčka, zachovávali moudří zásady pohostinnosti a otvírali dům každému, ale než někomu otevřeli svou mysl, vyčkávali na důkazy dobré vůle.

„Můj pane a vaše ctihodnosti,“ oslovil je správce, „jste velmi vítáni. Jsem správcem statku svého pána Roberta Beaumonta v Huncotu. Jak mohu posloužit benediktinskému řádu a těm, kdo přijíždějí v tomto průvodu? Máte nějaké jednání zde uvnitř?“

„Jestliže je tu hrabě Robert a přijme nás,“ odpověděl Hugh, „skutečně jednání máme. Přicházíme ve věci něčeho, co se ztratilo z opatství v Shrewsbury a co se našlo, jak jsme se dověděli, zde v lesích pana hraběte. Totiž relikviář jisté světice. Možná, že vašeho pána pobavíme a zároveň mu podáme vysvětlení, protože si jistě kladl otázku, co se to octlo na jeho prahu.“

„Jsem převor ze Shrewsbury,“ s obřadnou důstojností pravil Robert, ale dostalo se mu jen krátké pozornosti. Správce byl starší člověk, zkušený a inteligentní, a přestože opatroval jen jednu z menších držav Leicesterova obrovského panství, přesahujícího hranice země, jeho zbystřený pohled prozradil, že má důvěru svého pána a dobře ví o tajemné zdobné rakvi, která se tak podivně octla v lese za Ullesthorpem.

„Jsem šerif krále Štěpána v Shropshiru,“ představil se Hugh, „a pátrám po té zbloudilé světici. Má-li ji váš pán v bezpečí a celou, zaslouží si modlitby všech bratrů ze Shrewsbury a k tomu polovičky Walesu.“

„Nějaká modlitba navíc nikomu neuškodí,“ viditelně roztál správce. „Jděte dovnitř, bratři, a buďte vítáni. Tady Robin vám ukáže cestu. O koně se vám postaráme.“

Chlapec, snad šestnáctiletý, prostořeký a živý, tu vyčkával s nataženýma ušima a očima svítícíma zvědavostí, když padla zmínka o jejich poslání. Nějaký mladší synek kteréhosi Leicesterova nájemce, kterého svědomitý otec umístil tam, kde může udělat štěstí. A Hugh podle chlapcova uvolněného chování usoudil, že Leicester není tvrdým pánem pro ty, kdo vyhoví jeho požadavkům. Mladíček pádil po schodech napřed s hlavou otočenou přes rameno a bystře si je prohlížel.

„Můj pán sem přijel z města, když se doslechl, že tudy procházejí ti psanci, ale od té doby jsme je ani nezahlédli. Určitě už jsou z dosahu. Uvítá trochu pobavení, máte-li pro něho takový zvláštní příběh. Hraběnku nechal v Leicesteru.“

„A relikviář je tady?“ vyzvídal převor Robert, dychtící po potvrzení svých nadějí.

„Jestli je to on, otče, tak ano.“

„A neutrpěl žádné škody?“

„Myslím, že ne,“ chtěl ho chlapec potěšit. „Ale neviděl jsem ho zblízka. Vím, že hrabě obdivoval stříbrotepeckou práci.“

Nechal je v dřevem obloženém soláriu za síní a šel sdělit pánovi, že má neočekávané hosty; za pouhých pět minut se otevřely dveře komnaty a vešel pán poloviny leicesterského hrabství, pořádného kusu warwického a northamptonského a rozsáhlého panství v Normandii, které mu připadlo po sňatku s dědičkou z Breteuil.

Hugh ho viděl poprvé a sledoval ho s živým a opatrným zájmem. Robert Beaumont, hrabě z Leicesteru jako před ním jeho otec, právě překročil čtyřicítku, měl rozložitou postavu a byl jen středně vysoký, tmavovlasý a tmavooký, v bohatém, ale tmavém oděvu a autoritativnost muže zvyklého velet z něho vyzařovala jen lehce, bez přehnaného důrazu, protože to nebylo třeba. Byl po normanském způsobu hladce oholený a odhaloval tak pohledům obličej se širokým čelem a silnými, pohlednými kostmi, propadlé tváře, plná, pohyblivá ústa s maličko zdviženými koutky, s nimiž ladila nevyzpytatelná jiskřička v oku. Symetrii jeho těla a plynulost pohybů trochu narušovala malá vypouklina, jež zvedala jedno rameno výše než druhé. Nebyla to velká vada, ale vnucovala se zraku a znepokojovala ty, kteří se s ním teprve seznamovali.

„Pane šerife, ctihodní pánové,“ oslovil je hrabě, „přicházíte velmi vhod, jestliže Robin správně podal zprávu o vašem poslání, protože musím přiznat, že jsem byl v pokušení zvednout víko toho, co mi přinesli z Ullesthorpu. Byla by škoda zlomit ty velmi hezké pečetě, a tak jsem rád, že jsem svou ruku zadržel.“

Já také, horoucně si pomyslel Hugh, a stejně rád bude Cadfael. Hlas hraběte byl hluboký, zvučný a příjemný a zpráva, kterou jim sděloval, ještě příjemnější. Převor Robert roztál a rázem oplýval milostivostí a výmluvností. V přítomnosti tak mocného a důstojného normanského magnáta si Robert, třebaže z vlastní volby mnich, připomněl své předky, celý rozkvetl a naparoval se jako před zrcadlem.

„Můj pane, smím-li mluvit za Shrewsbury, opatství i město, musím vám povědět, jak vděční jsme, že svatá Winifred padla do tak ušlechtilých rukou. Téměř se nabízí domněnka, že sama zázračně řídila události a ochránila sebe a své oddané ctitele uprostřed takových nebezpečí.“

„Ano, téměř se nabízí,“ přitakal hrabě Robert a jeho výmluvné, citlivé rty se postupně roztáhly zamyšleným úsměvem. „Jestliže si světci mohou podle libosti zajistit splnění svých přání, potom se zdá, že se paní chtěla uchýlit ke mně. Takovou poctu si ani nezasloužím. Pojďte se nyní podívat, jak jsem ji uložil a že neutrpěla žádnou úhonu ani urážku. Ukážu vám cestu. Musíte tu alespoň přespat a zdržte se, jak dlouho si budete přát. U večeře mi povíte celý příběh a uvidíme, co dělat dál, abychom jí vyhověli.“

Stůl měl bohatý, přijal je otevřeně a štědře, takže po všech těch strastech nemohli padnout na úrodnější pastvinu; přesto zůstával Hugh během celé hostiny podivně nastražený, jako by očekával, že se každou chvíli může stát něco nečekaného, co odvede běh událostí na nějakou ztřeštěnou dráhu právě ve chvíli, kdy převor Robert konečně začíná věřit, že má po starostech. Nebyl to ani tak pocit znepokojení jako spíš očekávání, dokonce příjemné. Lákalo ho snad spekulovat o tom, co by ještě nyní mohlo jejich výpravu zkomplikovat?

Hrabě měl s sebou v Huncotu jen malou domácnost, ale i tak jich bylo u vyvýšeného stolu deset, a samí muži, protože hraběnka se svými ženami zůstala v Leicesteru. Hrabě Robert posadil církevní hodnostáře po svém boku, každého po jedné straně stolu, a vedle Herluina seděl Hugh. Nicol se odebral na patřičné místo mezi sloužící a Tutilo, němý a nenápadný v takové vybrané společnosti, seděl na konci tabule mezi písaři a kaplany a dával si pozor na ústa i tam. Jsou chvíle, kdy je lepší být posluchačem, a k tomu pozorným.

„Opravdu zvláštní příběh,“ pravil hrabě, když s lichotivým soustředěním vyslechl výmluvný výklad převora Roberta o tom, jak Shrewsbury hostilo svatou Winifred od jejího slavného přenesení z Gwytherinu na oltář v opatství až po její nevysvětlitelné zmizení během povodně. „Zdá se totiž, jako by byla odstraněna ze svého oltáře bez lidského přispění – alespoň vy jste na žádné nepřipadli. A říkáte mi, že již vykonala zázraky. Bylo by možné,“ zamyslel se hrabě a uctivě předložil svou úvahu v posvátných záležitostech hluboce učenému převoru Robertovi, „že se pro nějaký vlastní blahodárný účel sama zázračně přemístila z místa, kde byla uložena? Mohla snad pokládat za dobré vypravit se s požehnáním někam jinam? Nebo se jí snad znelíbilo místo, kde dosud byla?“ To už seděl převor celý vzpřímený a poněkud pobledlý, přestože vyptávání znělo naprosto uctivě a vážně, dokonce nesm
ěle. „Vstupuji-li příliš troufale na posvátná místa, pokárejte mne,“ prosil hrabě s pokornou krotkostí čerstvého novice.

Tak to sotva, pomyslel si Hugh, který naslouchal a pozoroval s potěšením, jež mu připomnělo některé z jeho nejranějších pokusných utkání s bratrem Cadfaelem, kdy si opláceli lest lstí a střelu střelou a na malých bitevních polích si hledali cestu k trvalému přátelství. Převor má možná podezření, že si z něho hrabě tropí žerty, protože není žádný hlupák, ale jistě by nenapadl ani nebude dráždit magnáta velikosti Roberta Beaumonta. A hlavně, druhý vážený benediktin se na vnadidlo chytil. Herluinova hubená tvář ožila vypočítavou, ač opatrnou dychtivostí.

„Můj pane,“ promluvil, potlačuje náznak vítězoslavného rozjaření, „i laik může být inspirován, aby pronesl proroctví. Můj bratr převor sám dosvědčil moc její milosti a jasně říká, že nebyl nalezen nikdo, kdo by přiznal, že relikviář nesl. Je přílišné předpokládat, že sama svatá Winifred přestěhovala své ostatky na vůz, který mířil do Ramsey? Do Ramsey, jež bylo tak hanebně vypleněno a oloupeno bezbožnými lotry? Kde by mohla být více potřebná a ctěna? Pro koho by mohla vykonat víc zázraků než pro surově ukřivděný dům? Nyní je přece jisté, že opustila Shrewsbury na voze, který se vracel s dary zbožných osob našemu potřebnému a sužovanému opatství. Jestliže bylo jejím záměrem přijít tam s požehnáním, odvážíme se my jejímu přání odporovat?“

Tak, teď je měl zaklesnuté do sebe, parohy do parohů, dva pyšné jeleny se sklopenou hlavou a vypoulenýma očima, napínající svaly k útoku, jenž jednoho z nich zažene na útěk. Hrabě však natáhl výstražně ruku, aniž dal jakkoli najevo, že postřehl hrozící střet.

„Neopovažuji se vznést žádný nárok, vždyť kdo jsem já, abych luštil takové hádanky? Neboť Shrewsbury zajisté přivezlo dámu z Walesu a ve Shrewsbury dělala zázraky a nikdy nezapomněla na oddanost Shrewsburských. Chtěl bych být v té záležitosti veden, nikoli sám vést, což bych se nikdy neodvážil. Zmínil jsem se jen o možnosti. Kdyby měli na jejích pohybech nějakou účast lidé, tak by to, co říkám, neplatilo, protože pak by bylo všechno jasné. Ale dokud to nebudeme vědět…“

„Máme všechny důvody věřit,“ pravil převor Robert, budící bázeň ve svém náhlém rozhořčení, „že světice si u nás našla domov. Nikdy jsme neochabli v oddanosti. Její den jsme s nejvyšší úctou slavili každý rok, a požehnaný byl zejména den jejího přenesení. Náš nejposlušnější a svatý bratr byl sám její rukou uzdraven z ochrnutí a od té doby je jejím zvláštním panošem a služebníkem. Nevěřím, že by nás opustila ze své vůle.“

„Ach, jistě vás nechtěla ochudit,“ namítl Herluin, „ale snad konala ze soucitu s naším zpustošeným mnišským domem. Snad pocítila povinnost vynaložit úsilí a zachránit jej. S důvěrou, že šlechetně uznáte tu potřebu a k příspěvkům, které jste již dali, připojíte i moc a milost, které může udělit jen ona. Vždyť je jisté, že opravdu opustila váš klášter s mými muži a s nimi se vydala na cestu do Ramsey. Proč by to dělala, kdyby si nepřála od vás odejít a nepřála si přijít k nám a u nás zůstat?“

„Ještě není prokázáno,“ vrátil se převor Robert k věcné stránce případu, „že na jejím odnětí z naší péče neměli podíl lidé, a lidé hříšní, protože stalo-li se to tak, jde o svatokrádežnou loupež. V Shrewsbury dal náš pan opat příkaz vyhledat všechny, kdo nám přišli pomáhat, když řeka vtekla do kostela. Nevíme, co bylo odhaleno, jaké svědectví podáno. Tam je již třeba pravda známa. Zde rozhodně ne.“

Hrabě se před naježenými soupeři stáhl do pozadí a zřekl se veškeré odpovědnosti kromě zachování míru a souladu ve své síni. Tvářil se vlídně, jevil porozumění pro obě strany a starost, aby bylo oběma učiněno po právu a obě byly uspokojeny.

„Ctihodní otcové,“ řekl mírně, Jak slyším, hodláte se stejně společně vrátit do Shrewsbury. Co brání tomu, abyste si všechny spory nechali, až tam budete, a nejdřív vyslechli, co se zjistilo ve vaší nepřítomnosti? Pak bude možná všechno jasné. A selže-li to a stále se neobjeví žádná lidská ruka, jež by měla na přesunu podíl, pak bude čas uvažovat o rozumném rozsudku. Nyní ne. Zatím ne!“

Přijali to s jistou úlevou, ač bez nadšení. Byl to aspoň způsob, jak odložit nepřátelství na později.

„Pravda,“ přisvědčil převor Robert, ač stále dosti chladně. „Nemůžeme předbíhat události. Jistě udělali, co bylo v jejich silách, aby odhalili pravdu. Počkejme, dokud nebudeme vědět.“

„Opravdu jsem se modlil ke světici o pomoc v naší nouzi,“ nedal se odradit Herluin, „když jsem byl u vás. Je tak nemožné si představit, že slyšela a slitovala se nad námi? Máte ale pravdu, musíme být trpěliví, dokud o věci neuslyšíme více.“

Je v tom trochu zlomyslnosti, usoudil Hugh, spokojený se svou úlohou diváka a s nejlepším výhledem na tu hru, ale žádná zloba. Trochu se baví v nudné roční době a v nepřítomnosti svých žen, ale dovede uklidnit bouři stejně obratně jako ji vyvolat. Co víc může udělat, aby příjemně strávil večer a pobavil své hosty? Aspoň jednoho, přiznal si trošičku provinile a připomněl si, že ještě musí dopravit ty dva ctižádostivé duchovní zpátky do Shrewsbury bez krveprolití.

„Ještě jedna maličkost unikla pozornosti,“ pronesl hrabě téměř omluvně. „Nerad bych způsobil další potíže, ale nemohu nesledovat myšlenku k jejímu logickému závěru. Pokud svatá Winifred skutečně pojala úmysl odjet s vozem do Ramsey a uskutečnila jej a pokud plány svatých nemohou být narušeny člověkem, pak musela jistě chtít i to, co se stalo pak… přepadení těmi bandity, krádež vozu a spřežení, odhození nákladu a s ním i relikviáře, aby jej našli moji nájemci a přinesli mi jej sem. Všechno se to stalo – nezdá se to jasné? – proto, aby se dostala tam, kde nyní odpočívá. Kdyby mínila odejít do Ramsey, k žádnému přepadení by nedošlo a dostala by se tam bez překážek. Ale ona přišla sem, do mé péče. Nelze přece říci, že první krok byl její vůlí, a nevztáhnout to i na vše, co následovalo; jinak už neplatí zdravý rozum.“

Oba jeho sousedi u stolu na něho zírali zděšeně a otřeseně, naprosto umlčeni, a už to samo o sobě byl slušný výkon. Hrabě pohlédl z jednoho na druhého s odzbrojujícím úsměvem.

„Tak vidíte, jestliže bratři v Shrewsbury objevili darebáky nebo hlupáky, kteří světici dali na nesprávné místo, pak mezi námi není žádný spor. Pokud však nikoho takového nevystopovali, mám logický nárok. Pánové, ani za nic bych nechtěl být soudcem v záležitosti, v níž jsem jednou ze tří sporných stran. Ochotně se podrobím nějakému nezaujatějšímu tribunálu. Jestliže se zítra vydáte do Shrewsbury, musí se tam vydat i svatá Winifred. A já se připojím k jejímu průvodu a pojedu s vámi.“

[5]

Bratr Cadfael podnikl za Aldhelmem už jednu výpravu do vesničky Preston, ale dověděl se jen to, že se zdržuje na záplavových lukách uptonského statku a hlídá ovce při bahnění, protože se všechno zkomplikovalo tím, že museli některé ovce naspěch zachraňovat před stoupající vodou, a že pastýři touhle dobou pracují i čtyřiadvacet hodin denně. Na druhý pokus zamířil Cadfael rovnou do Uptonu, aby se vyptal, kde mladý pastýř je, a statečně vykročil na další míli k ovčinci stojícímu náležitě vysoko nad záplavovými luhy.

Aldhelm vstal z trávníku, na němž se pokoušelo postavit se na nohy i čerstvě narozené, vratké jehně, očicháváno rozechvělou ovcí. Pastýř měl klátivou postavu s vyčnělými klouby, ale přesto se pohyboval rychle a obratně. Měl prostý, dobromyslný obličej a husté nazrzlé vlasy. Když ho povolali, aby pomáhal zachraňovat kostelní poklady, dal se do práce a konal všechno, o co ho požádali, beze vší zvědavosti, ale paměť měl spolehlivou a jistou, jakmile pochopil, co se od něho žádá.

„Ano, bratře, byl jsem tam. Šel jsem s Gregorym a Lambertem, abych jim pomohl s dřívím, a bratr Richard nás zavolal, abychom šli stěhovat věci vevnitř. Byl tam ještě jeden chlapík jako my, někdo z domu pro hosty, taky běhal a tahal věci z oltářů. Zdálo se, že se tam vyzná a ví, co je potřeba. Já jen dělal, oč mě požádali.“

„A požádal vás někdo ke konci večera, abyste mu pomohl vyzvednout takový podlouhlý balík na vůz se dřevem?“ zeptal se Cadfael přímo, ale bez velkého očekávání, a prostá odpověď jím otřásla.

„Ano. Říkal, že má jet s vozem do Ramsey, a uložili jsme ho mezi klády a dobře zapřeli. Byl bezpečně obalený, tak se mu nemohlo nic stát.“

Stalo se mu toho dost, ale to on nemohl vědět. „Ti dva z Longneru si toho vůbec nevšimli,“ prohodil. „Jak je to možné?“

„To víte, už byla pořádná tma a pršelo a oni měli práci se stěhováním klád na longnerském voze, dávali je dozadu, aby se líp vytahovaly a nosily. Snadno jim to mohlo ujít. Ani mě nenapadlo se o tom zmínit, ten bratr to chtěl, byla to prostě další věc na stěhování. Říkal jsem si, že ví, co dělá, a nám po záležitostech opatství nic není.“

Zajisté byla pravda, že onen bratr až příliš dobře věděl, co dělá, a nezbývalo mnoho pochybností o tom, kdo to musí být, nebylo ho však možno obvinit beze svědka.

„Jak vypadal ten bratr? Mluvil jste s ním už předtím, v kostele?“

„Ne, vyběhl ven a ve tmě mě chytil za rukáv. Pršelo, takže měl staženou kápi. Určitě byl benediktin, to je jediné, co vím. Nebyl moc vysoký, menší než já. Podle hlasu mladý. Co jiného vám mohu povědět? Ale kdybych ho viděl, tak vám ho ukážu,“ dodal s jistotou.

„Když jste ho viděl jen jednou, potmě a v kápi? I tak byste ho poznal?“

„Samozřejmě. Šel jsem s ním pro ten náklad a oltářní lampa pořád jasně svítila. Viděl jsem jeho tvář zblízka ve světle. Když vám mám někoho popsat slovy, je jeden jako druhý,“ dodal Aldhelm, „ale přiveďte mě k němu a já vám ho vyberu mezi tisíci.“

„Našel jsem ho,“ hlásil Cadfael výsledek svého pátrání soukromě opatu Radulfovi, „a říká, že ho pozná.“

„Je si jistý?“

„Je si jistý. A já mu věřím. Je jediný, kdo viděl jeho tvář ve světle oltářní lampy, když brali relikviář. To znamená zblízka a jasně, světlo padlo přímo pod kápi. Druzí byli venku, ve tmě a v dešti. Ano, myslím, že může mluvit s jistotou.“

„A přijde?“ zeptal se Radulfus.

„Přijde, ale až bude moct. Má pána a práci a pořád se ještě bahní ovce. Dokud je nějaká jeho ovečka v nesnázích, nehne se od ní. Ale když pro něj pošlu navečer, po práci, přijde. Zatím ale počkám,“ dodal Cadfael, „dokud se oni nevrátí z Worcesteru. Ale v den, kdy pro něho pošlu, přijde.“

„Dobře!“ souhlasil Radulfus nepříliš vesele. „Nemáme na vybranou, musíme za tím jít.“ Nebylo třeba rozebírat, proč by zatím bylo zbytečné posílat pro svědka, to věděli oba bez říkání. „A až ten den přijde, Cadfaele, necháme si to pro sebe a v kapitule to nebudeme oznamovat. Ať není nikdo varován předem, aby se nelekal nebo nešířil pověsti. Ať se to provede co nejrozumněji a ať se ublíží co nejmíň, dokonce i viníkovi.“

„Jestli se nám Winifred vrátí nepoškozená, nezměněná, ještě to může projít bez úhony a ostudy. Musíme počítat i s ní, nemám o ni strach.“ A náhle mu došlo, že Hugh měl pravdu, když ho upozornil, že podvědomě mluví o tomto vlastně prázdném relikviáři tak, jako by skutečně obsahoval div, jehož jméno nosil. A jak žalostně ji postrádal, jak mu scházel ten nehodný symbol, který se ona uvolila učinit hodným!

Uznáme-li tuto autentičnost i pro symbol, vrátila se hned nazítří, a s urozeným doprovodem.

Bratr Cadfael právě dopoledne vycházel ze dveří nemocnice, když bratru Edmundovi doplnil zásoby ve skříni s léky, a tu přímo před jeho očima vjeli do brány. Nejen Hugh, převor Robert a dva vyslanci z Ramsey se svým laickým sluhou, ale společnost byla rozhojněna o dva doprovázející podkoní či panoše (jejich skutečné postavení nebylo zcela jasné) a o sporou postavu muže v nejlepších letech, který jel nevtíravě Hughovi po boku za oběma převory, a přece bez jakékoli námahy či gesta dominoval celému průvodu. Jezdecký oděv měl bohatý, ale v tmavých barvách, kůň pod ním měl postroj zdobnější než jezdec oděv a byl to velmi hezký tmavý ryzák. A za ním na úzkém vozíku, taženém jedním koněm, přijížděl relikviář svaté Winifred, hezky uvelebený na vyšívaných rouškách.

Bylo s podivem, jak se velké nádvoří rychle zaplnilo, jako by zpráva o jejím triumfálním návratu letěla s větrem. Bratr Denis vyšel z domu pro hosty, bratr Pavel z učebny s dvěma školáky, vykukujícími z úkrytu jeho suknice, dva novici a dva podkoní z hospodářského dvora a půltucet bratrů od nejrůznějších prací. Všichni se zjevili na scéně skoro dřív, než fortnýř stačil vyběhnout ze strážnice uvítat převora Roberta, šerifa a hosty.

Tutilo, který skromně jel v závěru průvodu, sklouzl ze sedla a jako dvorné páže přiběhl podržet Herluinovi třmen, když jeho nadřízený sestupoval z koně. Příkladný novic, snad trochu příliš snaživý na to, aby měl docela lehkou mysl. A pokud byla pravda to, co Cadfael tušil, má dobrý důvod k vzornému chování. Jak se zdálo, ztracený relikviář se vrátil, kam patřil, právě když se našel svědek, který mohl a chtěl potvrdit, jak přesně zmizel. A přestože Tutilo zatím nevěděl, co ho čeká, nemohl si být naprosto jistý, že to tímto zjevně radostným návratem skončí. S nadějí, ale i s úzkostí, s palci sevřenými v dlani pro štěstí bude vrcholně ctnostný, dokud nepomine poslední nebezpečí a on sám nezůstane stále anonymní a neviditelný. Třeba se i upřímně modlí ke svaté Winifred, aby ho ochránila. Měl na to patřičnou, nevinnou drzost.

Cadfael se neubránil jistému soucitu s tím, jehož pochybný, ale smělý čin dospěl kruhem ke konci a hrozil mu nyní ostudou a trestem, tím spíš, že Cadfael sám byl právě ušetřen možného podobného odhalení. Víko na relikviáři s odkrytým stříbrným cizelováním, které by nepochybně každý okamžitě poznal, jakmile by vjeli s vozem na nádvoří, bylo stále bezpečně zapečetěné. Nikdo na ně zatím nesahal, nikdo se nepodíval na tělo uvnitř. Aspoň Cadfael si tedy mohl vydechnout.

Převor Robert se na vlastní půdě opět ujal vedení. Vzrušení bratři zvedli relikviář a odnášeli jej do kostela a Tutilo je oddaně následoval. Podkoní a novici odvedli koně a odtlačili lehký vozík do hospodářského dvora někam pod střechu. Robert, Herluin, Hugh a ten neznámý se odebrali směrem k opatovu bytu, odkud jim již vyšel v ústrety Radulfus.

Nový host byl sice neznámý, aspoň Cadfael ho ještě nikdy neviděl, nebylo však těžké se dovtípit, kdo to asi je, přestože jeho přítomnost zde zůstávala záhadou. K přepadení došlo nedaleko Leicesteru. Tohle byl očividně magnát s velkou mocí a vysokým postavením, tak proč hledat jeho jméno dál než v Leicesteru? A Cadfaelovi neušlo zvednuté, trochu znetvořené rameno, jež se zezadu jevilo jako zřetelný hrb, ale jinak výborně stavěné tělo hraběte hyzdilo jen nepatrně. Bylo dobře známo, že Robert Beaumont je poznamenaný muž. Říkali mu Robert Bossů, Robert Hrbáč, a on prý se proti tomu přízvisku neohrazoval.

Co tu ale Robert Bossů dělá? To brzy vyjde najevo. Všichni již zmizeli v opatové síni a to, co Hugh sdělí opatu Radulfovi, brzy znovu probere s bratrem Cadfaelem. Stačí počkat, až skončí tato porada církevních a světských mocností.

Mezitím, připomněl si, by nyní, když se shromáždila celá společnost, měl poslat poslíčka bratra Bonifáce za Aldhelmem do Uptonu k ovcím a požádat ho, aby přišel do opatství, až bude večer hotov s prací, a označil onoho určitého benediktina z nyní už úplného počtu.

Jakmile Hugh dopověděl celou odyseu svaté Winifred a jak se do sporu o její vlastnictví vložil Robert Beaumont, zavládlo v Cadfaelově dílně v bylinkové zahradě ticho.

„Myslí to vážně?“ zeptal se nakonec Cadfael.

„Napůl. Je to taková jeho hra, krátí si dlouhou chvíli. Teď se vlastně nebojuje a manévruje se jen málo – a přestože o boj nestojí, necítí se dobře v klidu. Nemá co na práci, může se jen snažit co nejlépe hájit bratrovy zájmy zde, jako Waleran hájí Robertovy v Normandii, a tak se baví tím, že pustil lišku mezi slepice, vlastně mezi dva bojovné kohoutky, jako je váš převor a ramseyský Herluin. Není v tom žádná zloba,“ shovívavě prohodil Hugh. „Proč bych mu tu zábavu nepřál? Sám jsem to dělával.“

„A bude stát na tom, že nárok má?“

„Dokud ho to bude bavit a dokud nebude mít nic lepšího na práci. Dobrý Bože, oni mu tu myšlenku vnukli sami! Téměř se nabízí domněnka, prohlásil jeden Robert – tedy ten náš -, že sama zázračně řídila události! Téměř se nabízí, odpověděl druhý Robert a viděl jsem, jak semeno padlo na úrodnou půdu a jak si je od té chvíle pěstoval. Ale nedělejte si s ním starosti, nikdy to nepožene tak daleko, aby jednoho nebo druhého z nich pokořil, tím méně opata Radulfa, ve kterém vidí sobě rovného.“

„Skoro to není vidět,“ zamyšleně odbočil Cadfael nečekaným směrem.

„Co?“

„Hrb. Robert Bossů! Kdo by to jméno neslyšel? Robert a Waleran Beaumontové se zřejmě v posledních letech rozešli, i když jsou dvojčata. Ten druhý je už čtyři roky v Normandii a Štěpán ho stěží může považovat za svou pevnou oporu, kterou kdysi býval.“

„Také nepovažuje,“ suše souhlasil Hugh. „Štěpán ví, kdy ztratil dobrého muže. Velmi pravděpodobně naprosto chápe důvod a těžko mu může něco vyčítat. Ti dva mají země jak tady, tak v Normandii, a protože se Geoffrey z Anjou pro svého syna zmocnil Normandie, každý, kdo podporuje Štěpána, se bojí o svá tamější panství a musí být v pokušení změnit strany, aby si zachoval Anjouovu přízeň. Na francouzských a normanských zemích záleží především Waleranovi, tak kdo se může divit, že tam odešel a snaží se být Geoffreymu aspoň přijatelný, než aby riskoval vyvlastnění? Jde o víc než jen o půdu. Po otcově smrti dostal francouzské majetky, jádro panství, je hrabě z Meulanu a jeho rod je s tím titulem svázán. Bez Meulanu by byl beze jména. Robertovo dědictví jsou anglické země. Breteuil získal až sňatkem, patří sem. A tak Waleran šel tam, kde má kořeny, aby se nestalo, že je někdo vyrve, přestože mus
í vzdávat hold Anjouovi za půdu, kterou pevně drželi po několik generací. Kde zůstává srdcem, to jistě nevím. Je nyní vázán oddaností Geoffreymu, ale snaží se co nejmíň pomáhat jemu a škodit Štěpánovi a přitom ochraňovat svoje a bratrovy zájmy tam, zatímco Robert dělá totéž zde. Oba se snaží nejednat. Není divu! Také je tu prostá únava. Tenhle chaos už trvá příliš dlouho.“

„Nikdy není snadné sloužit dvěma pánům,“ pravil Cadfael poučně, „i když se o tu práci dělí dva bratři.“

„Stejné starosti mají i jiní,“ připomněl Hugh.

„Bude jich ještě víc, když tady je na vzestupu jedna strana a tam druhá. Ale my tu máme vlastní problém, Hughu, a i kdyby se hrabě jen bavil, s Herluinem je to naopak. Kdybych byl věděl,“ povzdechl nejistě, „že ji bezpečně přivezete zpátky nijak nepoškozenou, třeba bych si tolik nelámal hlavu s tím, jak zmizela.“

„Pochybuji, že byste měl na vybranou,“ odtušil Hugh, „a teď rozhodně na vybranou nemáte.“

„To ne! Poslal jsem pro toho mládence z uptonského statku, jak jsem řekl Radulfovi, a před večerní tu bude a pravda jistě vyjde najevo. Každý z nás už ví, jak byl relikviář ukraden a odvezen, schází jen chlapcovo svědectví a pak už bude mít zloděj tvář a jméno. Drobná postava a mladý hlas, tak ho popsal Aldhelm, kterého lstí přiměl, aby mu s krádeží pomohl, a ten mu jasně viděl do obličeje. Skoro ani není třeba to potvrzení,“ připustil Cadfael, Jenže spravedlnost musí postupovat s naprostou jistotou. Herluin není ani malý, ani mladý. A proč by nějaký bratr ze Shrewsbury chtěl, aby naši nejdražší patronku odvezli do Ramsey? Jakmile se odhalilo, jak to bylo provedeno, kdo jiný by to mohl být než Tutilo?“

„Odvážný chlapec!“ neubránil se uznalému úšklebku Hugh. „Je ho do kutny škoda. A víte, silně pochybuji, že by byl Herluin něco namítal proti krádeži, kdyby byla úspěšná, ale teď, když se nevydařila, stáhne z mládence kůži.“ Vstal k odchodu a protáhl si údy ještě trochu ztuhlé po dlouhé jízdě. „Jdu domů. Nebude mě tu třeba, dokud ten Aldhelm nesplní svůj úkol a neukáže prstem na vašeho Tutila. Očividně jste si jistý, že to bude ještě dnes. Radši bych při tom nebyl. Bude-li tady pro mě nějaká práce, ať počká do zítřka.“

Cadfael ho vyprovodil do bylinkové zahrady, kde měl ještě něco na práci. Bratr Winfrid, mohutný, mladý a zdravý, se opíral o rýč na kraji zeleninového záhonu a díval se za drobnou postavičkou, která upalovala pryč kolem zimostrázového plotu směrem k velkému nádvoří.

„Co tu dělal bratr Jeroným, že postával u vaší dílny?“ zeptal se bratr Winfrid, když se soumrakem přišel uložit nářadí.

„On tu byl?“ nepřítomně se zeptal bratr Cadfael a drtil v moždíři byliny do sirupu. „Ani se neukázal.“

„Taky to neměl v úmyslu,“ pravil Winfrid se svou obvyklou přímostí. „Asi chtěl vědět, co vám šerif povídá. Stál za dveřmi několik minut, dokud neuslyšel, že jste vstali, a pak honem mazal pryč. Pochybuji, že o sobě slyšel nějakou chválu.“

„O sobě nemohl slyšet vůbec nic,“ spokojeně odvětil Cadfael. „A také nic, co by mu bylo k nějakému užitku.“

Rémy de Pertuis se už víceméně rozhodl, že ten den odjede, ale příjezd hraběte z Leicesteru ho přiměl k zamyšlení a nakonec zrušil příkaz Bénezetovi a Daalny, aby začali balit, i když jeho kůň byl už zdráv a připraven na cestu. Nebylo by však moudré pár dní počkat a prozkoumat možnosti otevírající se s tímto magnátem, který se tak prozřetelně zjevil? Ranulfa, hraběte z Chesteru, Rémy osobně neznal a nemohl si být jist, jak bude na severu uvítán. Kdežto Robert Beaumont byl podle pověsti kultivovaný člověk, který pravděpodobně umí ocenit i hudbu. Přinejmenším byl zde, ubytovaný ve stejném domě pro hosty, budou obědvat u stejného stolu. Proč se vzdávat nabízené slibné příležitosti kvůli vzdálené a nejisté?

A tak Rémy začal zkoumat situaci a vynaložil potřebné úsilí, aby se zalíbil; a když se snažil, jeho nadání a šarm byly nepřekonatelné. Bénezet byl v jeho službách už dost dlouho na to, aby bez řečí pochopil svou úlohu v chystané operaci. Předcházel si hraběcí panoše na hospodářském dvoře a natahoval uši po každé zmínce o vkusu, povaze a zájmech Roberta Bossuho; co zjistil, bylo povzbudivé. Takový mecenáš by znamenal spolehlivou ochranu, život v poměrném blahobytu a příjemné zaměstnání. Bénezet se s vypaběrkovanými znalostmi loudal k domu pro hosty, když zahlédl bratra Jeronýma, jak se sklopenou hlavou chvátá od zimostrázového plotu zahrady. Bénezetovi připadlo, že i s jistým vzrušením, jako by spěchal, aby se někomu svěřil s tím, čeho má plnou hlavu. S takovou horlivostí se Jeroným může hnát jen za jedinou osobou; Bénezet, přirozeně zvědavý na všechno, co by mu mohlo posloužit nebo přinést prospě
ch, neměl nic proti náhodně získaným drobtům užitečných informací. Zpomalil a díval se, kam Jeroným míří. Pak ho beze spěchu následoval do ambitu.

Převor Robert právě vracel knihu do skříně v přístěnku na konci skriptoria. Jeroným zamířil přímo k němu, obtěžkán naléhavou novinou. Bénezet vklouzl do nejbližšího výklenku, kde mohl zůstat nepozorován a ztratit se ve stínu. Byla to příhodná doba, kdy světlo sláblo a všichni bratři, kteří se věnovali opisování nebo čtení, už pro ten večer opustili své knihy a nechali na převorovi, aby zajistil, že vše bude vráceno přesně tam, kam to patří. V tichu a příšeří se hlasy dobře nesly, Jeroným byl vzrušený a převor Robert se nikdy nesnažil tlumit svůj hlas, který tak rád poslouchal. Užitečné drobty se dají posbírat na nejnečekanějších místech, usoudil Bénezet.

„Otče převore,“ hlásil bratr Jeroným napůl rozhořčeně, napůl spokojeně, „dověděl jsem se něco, o čem byste měl vědět. Zdá se, že je tu jeden muž, který ve vší nevinnosti pomáhal přenést relikviář svaté Winifred do vozu pro Ramsey, jelikož ho o to požádal řádový bratr. Prohlásil, že toho bratra pozná, a dnes večer sem přijde a pokusí se o to. Otče, proč nám o tom nikdo nic neřekl?“

„Já o tom vím,“ odpověděl převor a zavřel dveře přístěnku za vší tam uloženou zbožností a moudrostí. „Pan opat mi o tom řekl. Nebylo to zveřejněno, protože by tím pachatel dostal výstrahu.“

„Ale, otče, chápete, co to znamená? Z naší péče ji odebrala lidská ničemnost. A já jsem slyšel i jméno toho bezbožného zloděje, který se opovážil rušit její klid. Slyšel jsem, jak ho bratr Cadfael pojmenoval. To zdánlivé neviňátko, ten novic z Ramsey, Tutilo.“

„To mi řečeno nebylo,“ uvědomil si Robert s trochou uražené důstojnosti. „Bezpochyby proto, že opat by nikoho neobvinil, dokud jeho vina nebude svědecky potvrzena. Stačí počkat do večera, a důkaz budeme mít.“

„Ale, otče, je vůbec možno uvěřit v takovou lidskou ničemnost? Jaké pokání ji může odčinit? Měl ho zasáhnout blesk z nebes a usmrtit ho přímo při činu.“

„Odplata může být oddálena,“ pravil převor Robert, otočil se a první vykročil ze skriptoria se svým rozčileným stínem v patách. „Je však jistá. Jen několik hodin, a zločinec se dočká náležitého trestu.“

Pomstychtivé a nespokojené mumlání bratra Jeronýma se vzdalovalo směrem k jižním dveřím a doznívalo venku ve večerním chladu. Bénezet ho nechal jít, chvíli seděl a přemítal o tom, co slyšel, než lenivě vstal a zamyšleně kráčel zpět do domu pro hosty. Čekal ho snadný večer; jak on, tak Daalny byli zproštěni služby, protože Remy měl večeřet s opatem a hrabětem, což byla první úroda jeho tažení za dobrým bydlem. Nemusel ho doprovázet žádný sluha, a přestože během večera mohlo dojít i na hudbu, zpívající dívka by se do prostředí opatova bytu nehodila. Takže si pro jednou mohli oba dělat, co chtěli.

„Mám pro vás novinu,“ prohodil, když našel Daalny, jak se staženým obočím ladí fidulu pod jednou z pochodní v síni. „Dnes večer bude hon, kterému by se měl váš Tutilo radši vyhnout.“ A pověděl jí, co se chystá. „Vyřiďte mu to, bude-li se vám chtít,“ navrhl přívětivě, „ať se odtud ztratí. Možná se tím všechno jen o den oddálí, ale každý den dobrý, a já myslím, že je dost chytrý na to, aby si vymyslel věrohodnou historku, když bude vědět, co se na něj chystá, nebo ať toho svědka přesvědčí, aby mluvil jinak. Proč bych tomu mládenci přál něco horšího, než do čeho se namočil už sám?“

„Není to můj Tutilo,“ opáčila Daalny. Přesto si položila fidulu na kolena a vzhlédla k Bénezetovi s urputně zamyšlenou tváří. „Je to pravda, to, co mi říkáte?“

„Jak jinak? Vždyť jste slyšela všechno, co se kolem toho dělo, a tohle je závěr. A vy jste zrovna volná jako pták, pokud se vrátíte do klece včas. Dělejte, jak je vám libo, ale já bych ho upozornil na to, co mu hrozí. A já si půjdu trochu protáhnout nohy do města, dokud mohu. Nic nepovím, nic nevím.“

„Není to můj Tutilo,“ opakovala skoro nepřítomně a stále přemýšlela.

„Podle toho, jak se na vás snaží nedívat, by snadno mohl být, kdybyste o něj stála,“ ušklíbl se Bénezet. „Ale nechte ho škvařit se ve vlastní šťávě, jestli chcete.“

Nechtěla a on to dobře věděl. Tutilo bude varován před tím, co ho čeká, hned po nešporách, ne-li dříve.

Potěšeného a polichoceného podpřevora Herluina cestou na večeři s opatem Radulfem a vznešenou společností v jeho bytě zastavil uprostřed nádvoří pokorný prosebník v podobě vzorného a poslušného Tutila, žádajícího o svolení navštívit paní Donatu v Longneru.

„Otče, paní žádá, abych jí šel zahrát, jako předtím. Mám vaše dovolení?“

Herluin měl v hlavě spíš nadcházející večeři a vhodné argumenty v záležitosti svaté Winifred. Nikdo mu neřekl ani slovo o nějakém podezření ani o hrozbě očitého svědka, který ještě tohoto večera přijde do kláštera. Tutilo své dovolení dostal snadno, téměř lhostejně. Neskrývaně se odebral bránou ven a vydal se po Předklášteří, pro případ, že by si ho někdo všiml a ověřoval si, zda jde správným směrem. Nešel daleko, rozhodně ne až do Longneru, ale tak daleko, aby byl nepřítomen, až bude hrozit bezprostřední nebezpečí. Nebyl tak prostomyslný, aby věřil, že nebezpečí pomine, až Aldhelm odejde zklamaně domů, a věděl, že to, co bude následovat, bude muset řešit, až to nastane. Dosti má každý den svých starostí a Tutilo měl značnou důvěru ve vlastní vynalézavost.

Novina, že ptáček, kterého vší svou malou mocí toužil polapit, uprchl do bezpečné vzdálenosti, oklikami dospěla k uším bratra Jeronýma. Bylo mu až nevolno a trpko zlostí. Žádná spravedlnost se zjevně nedá čekat, dokonce ani z nebes. Ďábel se o své vlastní stará příliš úspěšně.

Nejspíš se mu z vlastní žlučovitosti udělalo špatně, protože na celý zbytek večera zmizel. Nedá se říci, že by byl postrádán. Převor Robert si svůj stín uvědomoval, jen když měl pro něho nějakou práci nebo potřeboval jeho podlézavou přítomnost k obnovení vlastní rovnováhy, když se někomu podařilo ranit jeho převorskou důstojnost. Většina bratrů si ho uvědomovala až příliš, ale v jeho nepřítomnosti se uvolnila, vzdala díky za ty dary a pustila ho z hlavy; a novici a školáci se jeho přítomnosti vůbec vyhýbali, jak mohli.

Teprve při večerní bohoslužbě vyvolala jeho nepřítomnost údiv, poznámky a nakonec znepokojení, protože ať byl, jaký byl, řád dodržoval neoblomně. Na podpřevora Richarda, laskavého i k těm, na které si zvlášť nepotrpěl, padla starost a vydal se zbloudilce hledat. Našel ho na jeho lůžku v dormitáři, sinalého a roztřeseného, omlouvajícího se nevolností, celého propadlého, šedivého a studeného.

Protože míval potíže s trávením i v lepších časech, nikdo se příliš nedivil, jedině snad prudkosti záchvatu. Bratr Cadfael mu přinesl nápoj na zahřátí a něco na uklidnění žaludku a nechali ho, aby se z toho vyspal.

To byla poslední malá senzace toho večera, protože ta poslední, která se rozhodně nedala popsat jako malá, je teprve čekala a dostavila se něco po půlnoci. Půlhodina po večerní mši pomalu uplývala do nicotnosti, ale mladý muž z uptonského statku, úzkostně očekávaný svědek, který měl konečně odhalit pravdu, nepřicházel.

Opatovi hosté se spořádaně rozešli. Remy a hrabě Robert vlídně a družně do domu pro hosty, kam už se ze své večerní toulky po městě vrátil Bénezet, pěkně včas, aby obsloužil svého pána, stejně jako oba panoši hraběte stáli a čekali na svého. Daalny si rozčesávala dlouhé černé vlasy v jedné komnatě pro ženy a naslouchala štěbetání vdovy po kupci z Wemu, která zde požádala o nocleh cestou do Wenlocku k dceřinu slehnutí. Všechno uvnitř hradeb se chystalo ke spánku.

Aldhelm však nepřišel. A nevrátil se ani Tutilo z návštěvy u paní z Longneru.

Řád každodenních obřadů byl nezměnitelný bez ohledu na to, kdo onemocněl a kdo se nedostavil, a tak se zvonek na půlnoční rozezněl v dormitáři jako o každé půlnoci, bratři vstali a ospale sestupovali po „nočních“ schodech do kostela. Cadfael, který uměl usnout a probudit se prakticky podle své vůle, vždy cítil zvláštní slavnostnost nočních obřadů a tajemný význam obrovité ztemnělé klenby nad sebou, kde světlo svící skomíralo ve výšinách, jež jako by se rozprostíraly do nekonečna. Také půlnoční ticho mělo v sobě cosi nezměrného a každý sebemenší zvuk, který narušil předepsané zvuky bohoslužby, jako by otřásl samými základy země. Tak také v přestávce k rozjímání a modlitbám mezi půlnoční a chválami vnímal to slabé, krátké skřípnutí pantů jižních dveří od ambitu. Měl ostřejší sluch než většina ostatních a zatím mu léty nezeslábl; ten zvuk kromě něho slyšel asi málokdo. Přest
o někdo těmi dveřmi vešel a nyní v nich nehybně stál, váhaje pokročit do kněžiště a přerušit druhý obřad dne. A za několik okamžiků se odtamtud tichoučce k odpovědím připojil jeden tlumený, zadýchaný hlas.

Když na konci chval opustili své lavice a blížili se k „nočnímu“ schodišti, aby se vrátili do postelí, drobná postavička v kutně jim vstala z kleku vstříc, velmi opatrně, ale se smířenou odhodlaností vstoupila do světla jako ten, kdo očekává nemilé uvítání. Avšak vzchopil se, aby je vydržel a přečkal. Tutilova kutna se na ramenou leskla jemným jarním deštěm, který začal padat během večera, kudrny měl vlhké a rozcuchané a ruka, jíž si přejel přes čelo, aby je shrnul, za sebou nechala tmavou šmouhu. Oči měl rozšířené, hleděly strnulou skořápkou ohromení a jeho obličej, kde si jej neušpinil rukou, byl velmi bledý.

Při pohledu na něho vykročil Herluin z místa po boku převora Roberta s ostrým, prskavým zvukem rozhořčení, hněvu a zmatku, ale než mohl nabrat dech a vychrlit ohnivé výtky, na které se bezpochyby chystal, Tutilo nalezl několik pevných slov, jimiž předešel všechny jiné výroky.

„Otče, mrzí mě, že jdu tak pozdě, ale neměl jsem na vybranou. Bylo nutné, abych šel nejdřív do města, na hrad, kam taková zpráva patří nejprve, a tak jsem to udělal. Otče, cestou zpátky, v lese na pěšině od přívozu, jsem našel mrtvého. Zavražděného… Otče,“ ukázal ruku, kterou si umazal čelo, „vím, co říkám, bylo to jasné i v naprosté tmě. Dotkl jsem se ho… má hlavu na kaši!“

[VI]

Když spatřil své ruce ve světle, otřásl se a odtáhl je od sebe, aby se nedotkl žádné jiné části svého těla nebo oděvu, protože pravá byla na dlani i mezi prsty pokrytá zasychající krví a prsty levé měly potřísněné konečky, jako by sáhly na poskvrněné šaty. Nechtěl nebo nemohl pokračovat ve vysvětlování, dokud se neumyl. Třel jednu ruku o druhou, jako by si chtěl s krví sedřít i pošpiněnou kůži. Ale když byl konečně v soukromí opatova salonku s Radulfem, převorem Robertem, Herluinem a bratrem Cadfaelem, kterého si Tutilo sám vyžádal, pustil se do svého příběhu celkem bez otálení.

„Vracel jsem se po pěšině od přívozu lesem a tam, kde jsou stromy nejhustší, jsem o něho klopýtl. Ležel nohama přes cestu a já padl na kolena vedle něho. Byla tma jako v pytli, ale stezka se dala sledovat podle světlého pruhu oblohy mezi větvemi. Na zemi ale bylo úplně černo. Sahal jsem kolem sebe a nahmatal jsem oblinu lidského kolena a látku. Myslel jsem, že je opilý, ale nevydal žádný zvuk a ani se nehnul. Hmatal jsem od stehna k boku a naklonil jsem se tam, kde jsem předpokládal, že má obličej, ale nepostřehl jsem žádný dech a žádné známky života. Pomoz mi Bůh, sáhl jsem na trosky jeho hlavy a pak už jsem věděl, že je mrtvý. A ne náhodou! Nahmatal jsem roztříštěnou kost.“

„Dokázal jsi nějak uhodnout, kdo to asi je?“ zeptal se klidně a mírně opat.

„Ne, otče. Na to byla moc velká tma. Bez pochodně nebo lucerny se to nedalo zjistit. A nejdřív jsem z toho zůstal úplně zhlouplý. Pak mě napadlo, zeje to věc pro šerifa a že církev se nezabývá jednáním o krvavých případech. Šel jsem tedy do města a pověděl jsem to na hradě a pan Beringar na to místo až do rozednění postavil stráž. Pověděl jsem, co jsem věděl, a ostatní musí počkat, až bude světlo. A pan šerif mě žádal, otče, aby se to dověděl i bratr Cadfael, a jestli dovolíte, mám ho ráno odvést na to místo, aby se tam setkal s šerifem. Proto jsem prosil, aby byl bratr Cadfael tady. A zítra to místo ochotně ukážu, a jestli se mě potřebuje na něco zeptat teď, odpovím, jak budu umět. Říkal totiž – Hugh Beringar -, že se bratr Cadfael vyzná v ránách, protože dlouhé roky sloužil ve zbrani.“

Došel mu dech a skoro i síly, ale zhluboka si oddychl, že ze sebe shodil tu tíži.

„Jestli je to místo střežené,“ odpověděl Cadfael opatovi na tázavý pohled, „může s vypovědí klidně počkat do světla. Myslím, že bychom se raději neměli předem dohadovat. Bylo by až příliš snadné vydat se nesprávnou cestou. Zeptal bych se jen, v kolik hodin jsi odešel z Longneru, Tutilo?“

Tutilo sebou trhl, zachvěl se a nečekaně dlouho mu trvalo, než odpověděl: „Vycházel jsem pozdě, až po večerní.“

„A cestou zpátky jsi nikoho nepotkal?“

„Na téhle straně od přívozu ne.“

„Myslím,“ rozhodl Radulfus, „že bychom měli počkat a nechat to být, dokud se tam nepodíváš za světla a nebude známo, kdo je ten nešťastník. Zatím to stačí! Jdi si lehnout, Tutilo, a kéž ti Bůh dopřeje spánek. Až vstaneme na ranní, bude ještě čas znovu vše zvážit a teprve pak se můžeme pokoušet o výklad.“

Přesto, říkal si Cadfael zpátky v posteli, ale bez nejmenší ospalosti, kolik z nás pěti, ten jeden, který mluvil, a ti čtyři, kteří naslouchali, ještě dnes v noci zamhouří oko? A kolik z těch tří, kdo věděli, že k nám má během večera po té pěšině přijít jistý mladý muž, se už odhodlalo k tomu kroku a dalo té bezejmenné oběti jméno a začíná vidět jisté důvody, proč někdo potřeboval, aby k nám nikdy nedošel? Dospěl k tomu Radulfus? Tomu by taková očividná možnost jistě neušla, ale dokáže se ovládnout a nerozvíjet ji, dokud nebude známo více. Převor Robert? Nu, přiznejme mu, co mu patří, dnes večer skoro nepromluvil; než někoho obviní, také si počká, dokud nebude znát důvody, ale je dost inteligentní na to, aby všechny ty nicotné maličkosti složil dohromady a něco z nich vyvodil. A já? Tu výstrahu jsem pronesl kvůli sobě jako kvůli ostatním: Bylo by příliš snadné dát se nesprávnou cestou! A n
ebesa vědí, že když se po ní člověk jednou vydá, těžko se vrací a hledá přehlédnutou odbočku.

Podívejme se tedy, co máme: Aldhelm – kéž by byl v tuhle chvíli doma a všechno zaspal! – měl včera večer přijít a ukázat na toho člověka. Bratrům se nic neřeklo, věděl o tom jen Radulfus, převor Robert, Hugh a já. O Cynrikově chlapci neuvažuji, protože ten poctivě vyřizuje pochůzky, ale stěží chápe to, co sděluje, a na výpravu zapomene, jakmile se vrátí a dostane zaplaceno. Herluinovi se to neřeklo a určitě nic neví. Pokud se nemýlím, ani Tutilo. Přesto je zvláštní, že téhož večera si pro Tutila pošlou z Longneru. A poslali si pro něho? To se dá bez potíží potvrdit nebo vyvrátit. Řekněme, že se nějak dověděl o Aldhelmově příchodu. I tak by odhalení jen oddálil, a i kdyby se mu vyhnul, nezabránil by mu; nakonec by se musel ukázat. Ano, ale co kdyby se ukázal on, a Aldhelm nepřišel? Nejen ten večer, ale nikdy.

Podrobnosti se skládaly v hrozivou možnost, v niž však přesto nevěřil. Lip ani nepřemýšlet, dokud na vlastní oči neuvidí místo vraždy a oběť, která jí podlehla.

Časné ranní světlo, neochotně prosakující mezi téměř holými stromy a spletí podrostu, dopadalo jen matně na úzkou pěšinu, jež vypadala jako vlhký hnědý pás zetlelého listí s občasným trčícím kamenem, pruhovaný stíny jako příčlemi žebříku tam, kde po dřívějším prořezávání zůstaly kmeny dál od sebe a štíhlejší. Slunce se ještě nedostalo z hradby mraků na východě a světlo po večerním dešti bezbarvé, nevýrazné, ale dostatečně jasné ukazovalo to, oč Tutilo potmě zakopl a upadl na kolena, a přesto to nespatřil.

Mrtvý ležel napříč přes pěšinu, jak to Tutilo líčil, ne zcela naplocho na obličeji a prsou, spíš na pravém rameni, ale pravá ruka zůstala odhozená dozadu a levá s roztaženými prsty ležela vedle těla mimo záhyby hrubého pláště s kapuci, který měl na sobě. Podle toho, jak byla kapuce shrnutá kolem krku, svezla se mu z hlavy, když padal. Upadl a zůstal ležet s pravou tváří vtlačenou do mokrého listí. Odhalená levá polovina hlavy se proměnila v nestvůrný chuchvalec sražené krve, tmavé a spečené, na který Tutilo v noci sáhl a zhrozil se.

Nyní vypadal celkem vyrovnaně, stál trochu stranou mezi keři a upřeně hleděl na to, co mu noc ukryla, s víčky napůl sklopenými přes zmatnělé zlatavé oči a ústa svíral příliš pevně, čímž jedině prozrazoval úsilí, s nímž zachovává nehybnost a klid. Vstal velmi časně, pravděpodobně po bezesné noci, a vedl je k tomuto místu v nejhustším lese bez jediného slova kromě šeptem vyřčeného ranního pozdravu a poslušných odpovědí na otázky, s nimiž se na něho obraceli. Nebylo divu, jestliže bylo jeho líčení pravdivé, a ještě spíše, jestliže byl dnes nucen se vrátit na scénu, o níž lhal; lhal zákonu a lhal svým nadřízeným z řádu, který si dobrovolně a na vlastní přání vyvolil.

Tvář přitisknutá k zemi, nebo aspoň její větší část, byla nedotčená. Cadfael přiklekl k rozdrcené hlavě a jemně vjel rukou pod pravou tvář, aby ji otočil trochu nahoru a bylo na ni vidět.

„Dokázal byste ho pojmenovat?“ zeptal se Hugh stojící vedle. Otázka byla určena Tutilovi a nebylo možné se jí vyhnout; on se jí však vyhnout ani nepokusil. Okamžitě odpověděl tichým, váhavým hlasem:

„Já jeho jméno neznám.“

Bylo to překvapivé, ale skoro jistě pravdivé; za tu chviličku na konci zmateného večera ještě na jména nedošlo. Byl pro Aldhelma stejně bezejmenný jako Aldhelm pro něho.

„Ale toho člověka znáte?“

„Viděl jsem ho. Pomáhal nám, když byl kostel zaplavený.“

„Jmenuje se Aldhelm,“ řekl prostě Cadfael, zvedl se z kleku a nechal umazanou tvář opět zlehka spočinout v humusu. „Včera večer byl na cestě k nám, ale už k nám nedošel.“ Pokud to chlapec předtím nevěděl, budiž to nyní řečeno.

Vyslechl to, a nedal nic najevo. Uzavřel se do sebe a už tak zůstane.

„Tak se na to podíváme,“ stručně prohlásil Hugh a otočil se zády k drobné, pokorné postavičce stojící opatrně stranou od události, o které podala sama zprávu na hradě. „Přicházel po pěšině od přívozu a tady ho skolili, když šel kolem. Podívejte se, jak padl! Asi metr zpátky nebo o kousek dál – tady, kde je hustý porost, ho někdo srazil zezadu a zleva, tady, z levé strany pěšiny, ze zálohy.“

„Vypadá to tak,“ přisvědčil Cadfael a díval se na keře, které se natahovaly do poloviny cesty. „Ozývalo se šustění, jak se sám prodíral, takže se v něm ztratil náhlý pohyb jiného muže tady mezi větvemi. Padl tak, jak teď leží. Vidíte nějakou známku, že by se byl ještě pohnul, Hughu?“ Na okolní půdě, poseté silnou vrstvou loňského spadaného listí, promáčeného a ušlapaného v měkkou drť, nebylo vidět žádné stopy pohybu, ale prostírala se vlhká, temná a rovná, nepoznamenána žádnými křečovitými pohyby nohou nebo rukou a nic nenasvědčovalo tomu, že útočník přešlapoval okolo těla.

„Zatímco ležel omráčený,“ pokračoval Hugh, „bylo dílo dokonáno. Žádný zápas, žádná sebeobrana.“

Tutilo se ozval slabým, dušeným hláskem ze stínu kápě: „Pršelo.“

„To ano,“ přitakal Cadfael, „nezapomněl jsem na to. Musel mít kapuci na hlavě. Tohle mu udělali až pak, když ležel.“

Chlapec zůstával nehybný a mlčky shlížel na tělo zabitého. Ve stínu kápě bylo vidět jen jemnou křivku lícní kosti, sklopená víčka a srpek čela. Na dlouhých, dívčích řasách visely slzy.

„Bratře, smím mu zakrýt tvář?“

„Ještě ne,“ odpověděl Cadfael. „Musím se podívat podrobněji, než ho odneseme.“ Na stezce nepohnutě čekali dva Hughovi seržanti s nosítky, na která ho naloží a odnesou buď na hrad, nebo do kláštera, tam, kam nařídí Hugh. Ze svého uvážlivého odstupu přihlíželi mlčky, s odtažitým zájmem. Násilnou smrt už znali.

„Udělejte, co je třeba,“ souhlasil Hugh. „Klacek nebo hůl, kterou vrah použil, určitě odnesl s sebou, ale jestli nám mrtvola toho chudáka může něco povědět, radši to zjisťme dřív, než s ním hneme.“

Cadfael zezadu přiklekl k ramenům mrtvého a zblízka si prohlédl zubatou ránu. Ze spečené krve vyčnívaly bílé hroty kosti. Lebka byla rozbitá těsně nad levým spánkem a trochu vzadu. Vypadalo to na jeden úder, ale tím si nemohl být jistý. Takovou škodu mohla napáchat hůl s těžkou okrouhlou rukojetí, ale otvor po ráně byl opravdu velký a zubatý, ne pravidelný. Cadfael opatrně uchopil okraj kapuce a navlékl si ji na pěst. Vzadu měla šev, a když po něm přejel špičkami prstů, narazil v polovině na místečko, jež bylo lepkavé a tvrdlo. Vytáhl prsty umazané zasychající krví. Byla jí jen trošička, jistě po té první ráně, která oběť zasáhla přes kápi. A to bylo vzadu na hlavě. Ušpinil se jen zadní středový šev kapuce, a ještě jen trochu. Narovnal záhyby a jel prsty hustými rudohnědými vlasy mrtvého mládence od zátylku po lebce vzhůru, kde spočíval šev, který jistě trochu zeslabil sílu úderu. Našel škráb
nutí, z něhož do hustých vlasů vytekla trocha krve, nyní už téměř spečené a zaschlé. Lebka pod kůží proražená nebyla.

„Rána, která ho skolila, nebyla nijak strašná,“ poznamenal Cadfael. „Nemohla ho omráčit nadlouho, kdyby to u ní skončilo. To, co se stalo pak, se stalo rychle, než se stačil vzpamatovat. Na tohle by byl určitě nezemřel. Ale to, co následovalo, bylo chladnokrevné, záměrné a konečné. Tohle by mohl udělat opilec v hádce.“

„Splnilo to účel,“ zamračil se Hugh. „Vydalo ho to nepříteli na milost. Nemusel spěchat! Měl čas to posoudit a dodělat to v klidu.“

Cadfael narovnal hrubé záhyby kapuce a vytřásl z nich několik lehoučkých smítek. Promnul je v dlani: štěpinky tlejícího, prohnilého dřeva. Toho je v tomhle přerostlém, neošetřovaném lese určitě spousta i potom, co to tu kluci z Předklášteří pročesali při sbírání topiva. Ale proč je tady, v Aldhelmově kapuci? Přejel rukama po ramenou pláště a žádné jiné štěpinky nenašel. Zvedl okraj kapuce a jemně ji přetáhl přes rozbitou hlavu, takže zahalil tvář. Za sebou spíš ucítil než uslyšel, jak se Tutilo zhluboka nadechl, a uvědomil si záchvěv, který jím projel.

„Počkejte ještě chviličku. Podíváme se, jestli vrah po sobě nenechal nějaké stopy, pokud tu na oběť nějakou chvíli čekal.“ Zde byl totiž nejhustší porost na celé cestě od přívozu k Předklášteří. Vzpomínal si, že se pěšina cestou dolů od vřesem porostlého návrší, jež shlíželo na řeku, větvila vedví. Jedna větev vedla přímo ke Koňskému trhu, druhá, tato, ústila v polovině Předklášteří, skoro na dohled brány opatství. Po téhle se musel Tutilo vydat do Longneru a po téhle se vracel a cestou narazil na tento hrůzný objev. Pokud byl samozřejmě ten večer vůbec blíž k Longneru než k tomuto místu neštěstí.

Udělal krok dozadu, aby znovu změřil úhel, pod nímž dopadlo tělo, a popošel několik kroků zpátky po pěšině tam, kde se musel skrývat útočník. Byl tu hustý kryt ježící se usychajícími větvemi a větvičkami a mezi nimi mrtvé dřevo; hledal zlomené kusy a našel je. „Tady!“ Bokem se prodral stěnou porostu do těsné skuliny mezi stromy, kde rostla řídká tráva, poházená loňským listím, lesknoucí se po nočním dešti. Měkká půda, před několika hodinami udupaná neklidnýma, přešlapujícíma nohama. Nic jiného, jen silná uschlá větev pohozená pod keři a hned vedle ní vybledlé místo, kde spočívala předtím. Cadfael se pro ni shýbl a ze silnějšího konce, který byl ulomený a visel na vlásku, se vysypaly třepetavé zetlelé vločky, když s ní zahoupal. Dost tlustá a dost těžká, ale křehká.

„Tady čekal. Podle toho, jak to tu pošlapal, nějakou dobu. A tohle si tu našel. Tím zasadil první ránu a při úderu se větev zlomila.“

Hugh si větev prohlížel a přemýšlivě si hryzl ret. „Ale rozhodně ne druhou ránu. Tímhle ne! Ta by se rozletěla na kousíčky, než by stačila napáchat takovou škodu.“

„Ne, zahodil ji zpátky do křoví, když praskla a otočila se mu v ruce. Asi rychle hledal něco vražednějšího. Protože jestli nejdřív důvěřoval tomuhle, určitě sem přišel beze zbraně.“ Dokonce, napadla Cadfaela další myšlenka, přišel bez úmyslu zabít, protože nepřišel připravený. „Počkejte! Podíváme se, co se nabízelo.“

Útočník se po vražedné zbrani, ať to bylo cokoli, nemohl rozhlížet dlouho a chodit daleko, neměl čas. Pár minut, a Aldhelm by se začal zvedat na nohy. Cadfael se pomalu sunul podél stezky do kopce a pátral v křoví, pak zase z kopce po druhé straně. Vápenec, který čněl mezi vřesem a drsnou trávou nahoře na hřebeni, tu a tam pronikal trávou a humusem v kamenitých plochách, občas omletý v malé roztroušené balvánky zarostlé do drnu a mechu. Cadfael sešel několik metrů po svahu. Útočník se schovával na levé straně, proto ji zkoumal jako první. Několik kroků pod místem, kde leželo tělo, a asi metr od cesty byla v křoví hromádka volných kamenů, trochu prorostlých trávou a lišejníkem, na pohled nejméně rok nedotčená; potom ho však cosi na jasném obrysu vrchního kamene přimělo, aby se podíval víc zblízka. Nebyl spojen s těmi pod sebou jemnou výplní prsti a droboučkých rostlinek, jež spojovala všechny ostatní, pře
stože ležel přesně tam, kde předtím určitě ležel aspoň rok. Cadfael se shýbl, vzal jej do obou rukou a zvedl. Oddělil se od svého lůžka, aniž na něm ulpěla jediná travička nebo utržený chomáček mechu. Byl vytržen a vrácen na místo už jednou, v noci.

„Ne,“ řekl Cadfael tiše sám k sobě, „tohle jsem neočekával. Že narazíme na takhle úkladnou mysl.“

„Tohle?“ zeptal se Hugh a zblízka si prohlížel kámen. Byl velký a těžký, byly ho plné obě dlaně, shora byl pod skvrnkami lišejníku a mechu ohlazený zvětráním, ale když jej Cadfael otočil, byl drsný a světlý, s několika zubatými hranami, na jejichž hrotech ulpěl tmavý, ještě ne zcela zaschlý povlak. „To je krev,“ pronesl Hugh s jistotou.

„To je krev,“ opakoval Cadfael. „Když byl se svým dílem hotov, neměl už naspěch. Měl čas přemýšlet a uvažovat. Bylo to chladné, chladné a promyšlené. Vrátil kámen tam, kde jej vzal, pečlivě ho uložil na místo. Zpřetrhané kořínky, které jej přidržovaly, nahradit nemohl, ale kdo by si jich všiml? Už jsme tu udělali všechno, co jsme udělat mohli, Hughu. Zbývá složit všechno dohromady a přemýšlet, co to asi bylo za člověka.“

„Už můžeme toho chudáka odnést?“ zeptal se Hugh.

„Směl bych ho vzít domů, do opatství? Rád bych se podíval ještě jednou, a pečlivěji. Myslím, že žil sám, bez rodiny. Domluvíme se s jeho knězem z Uptonu. A tenhle kámen…“ Byl pro něho těžký a rád jej na chvíli položil. „Vezměte ho také.“

Celý ten čas stál chlapec nedaleko, beze slova, naslouchaje však každému slůvku. Rosa, která se mu nakrátko objevila na řasách a zaleskla se v tenkých paprscích ranního slunce, už celkem uschla, ústa měl sevřená v strnulou přímku. Když Hughovi muži zvedli Aldhelmovo tělo na nosítka a vykročili s ním k Předklášteří, Tutilo se přidal k žalostnému malému průvodu jako truchlící a mlčky s nimi držel krok, oči stále upřené na zahalené tělo.

„Nechystá se pryč?“ pošeptal Hugh Cadfaelovi do ucha.

„Nechystá. O to se postarám. Má pána, kterého je těžko uspokojit, a nemá kam jinam jít.“

„A co si o něm myslíte?“

„Neodvážím se dohadovat. Proklouzává mi mezi prsty. Svého času bych byl ovšem řekl totéž o vás,“ ušklíbl se a povzbudilo ho, že se Hugh zasmál, třebaže jen krátce a tiše. „Já vím. Bylo to vzájemné. Ale podívejte se, jak se to nakonec vyvinulo.“

„Přišel s tou historií přímo za mnou,“ vzpomínal Hugh, tiše, aby ho slyšel jen Cadfael. „Vypadal velmi otřesený a zděšený, ale hlavu měl jasnou. Nemařil čas, tělo bylo ještě teplé, skoro jako zaživa, jenomže nedýchalo, tak jsme ho nechali ležet do rána. Ten mladíček se choval přesně tak, jak by se zachoval člověk, který nic netuše narazí na zavražděného. Snad jen lip, než by to svedl leckdo jiný.“

„Což možná vypovídá o jeho kvalitách,“ řekl Cadfael pevně, „nebo o jeho vychytralosti. Jedno, nebo druhé. A kdo to má poznat?“

„Nestává se mi často,“ posmutněle se usmál Hugh, „že mluvíte jako ďáblův advokát, když jde o nějaké mládě v nesnázích. Dobrá, hlídejte ho a s odsuzováním nebo zprošťováním viny počkáme.“

Aldhelmovo tělo leželo v umrlčí kapli na márách s narovnanými údy, upraveným tělem, očima zavřenýma, uzavřené a lhostejné, když Cadfaelovi sdělilo už vše, co z něho mohl vyzkoumat. Ukázalo se, že ne všechny bílé drobty v rozdrceném spánku jsou štěpiny kostí. Bylo tam dost úlomků vápence a zrníček prachu, aby dotvrdily, že byl k vraždě použit nalezený kámen. Přes tvář přetáhli mladému muži lněné plátno. Cadfael a Tutilo stáli proti sobě, každý z jedné strany jeho prsou.

Chlapec byl velmi bledý, propadlý a zešedlý vyčerpáním. Cadfael ho u sebe podržel záměrně, když Hugh odešel ohlásit opatu Radulfovi, co se zjistilo a udělalo. Tutilo němě přinášel a odnášel, nosil vodu a hadříky, přinášel a rozsvěcel svíčky, ochotně snášel přítomnost smrti. Nyní už nebylo co dělat, a tak stál nehybně.

„Chápeš, proč sem ten člověk šel?“ pohlédl Cadfael do jeho unavených očí, zmatnělých i ve světle svící. „Víš přece, co mohl vypovědět – a co řekl, že vypoví, až uvidí všechny řádové bratry v tomto domě?“

Tutilo pohnul rty a téměř neslyšně odpověděl: „Ano, vím to.“

„Víš, jakým způsobem byl odtud odvezen relikviář svaté Winifred. Teď už to vědí všichni. Víš, že její zcizení a odvezení zařídil jeden řádový bratr a požádal Aldhelma o pomoc. A že se měla dostat do Ramsey, ne se ztratit cestou. Myslíš, že bude spravedlnost hledat mezi bratry ze Shrewsbury, jimž byla ukradena? Nebo se spíš zaměří na ty dva z domu, který tím měl získat? A zejména na jednoho?“ Tutilo mu neuhýbavě hleděl do očí, ale mlčel. „A tady leží Aldhelm, který nesporně mohl poznat tvář toho bratra a dát jí jméno. Jenže už nemá hlas, jímž by promluvil. A ty jsi byl pryč, na stejné cestě, na cestě k přívozu, k Prestonu, odkud přicházel, k Longneru, kam jsi měl namířeno, když zemřel.“ Tutilo to ani nepotvrdil, ani nepopřel. „Synku, víš přece, co se bude říkat?“

„Ano,“ konečně otevřel ústa Tutilo. „Vím to.“

„Bude se říkat a věřit, žes na Aldhelma číhal ty a žes ho zabil, aby na tebe nemohl ukázat prstem.“

Tutilo nenamítl, že na vraždu upozornil on sám a tím přivolal zákon a rozpoutal hon na vraha. Na okamžik odvrátil oči od Aldhelmovy zakryté tváře, zvedl je ke Cadfaelovi a pevně na něho pohleděl. „Jenomže se to říkat nebude,“ promluvil konečně. „Nebudou to moci říkat. Protože já půjdu k panu opatovi a otci Herluinovi a sám jim povím, co jsem udělal. Nemusí na mne ukazovat nikdo jiný, obstarám to sám. Za to, co jsem udělal, se zodpovím, ale ne za vraždu, kterou jsem nespáchal.“

„Dítě,“ pronesl Cadfael po dlouhé, zamyšlené odmlce, „neklam se, všechny tím neumlčíš. Nebude málo těch, kdo řeknou, že jsi zvážil pro a proti, a protože jsi věděl, že už jsi stejně podezřelý, zvolil jsi menší zlo. Kdo by se raději nepřiznal ke krádeži a podvodu, které podléhají církevnímu zákonu, než aby strčil hlavu do šerifovy oprátky pro vraždu? Ať budeš mluvit, nebo mlčet, žádná snadná cesta tě nečeká.“

„To je jedno. Jestli si zasloužím potrestání, ať jsem potrestán. Ať za to zaplatím, nebo ne, ať to stojí, co stojí, nedovolím, aby se říkalo, že jsem zabil slušného člověka, aby mě nemohl obvinit. A jestli to přesto překroutí proti mně, co víc mohu dělat? Bratře Cadfaele, pomozte mi dostat se k panu opatovi! Když požádáte vy, aby mě vyslechl, udělá to. Požádejte také, aby při tom byl otec Herluin, teď hned, dokud je tu ještě šerif. Nemůže to čekat na zítřejší kapitulu.“

Už se rozhodl a okamžitě zahořel touhou, aby se to vykonalo. Nakolik mohl Cadfael soudit, bylo to nejlepší řešení. Pravda by mohla vrhnout světlo více směry, pokud je možné od tohoto složitého stvoření očekávat pravdu i za těchto zoufalých okolností.

„Jestli to opravdu chceš… Ale dej pozor, aby ses nehájil dřív, než budeš obviněn. Pověz, co víš, pěkně v klidu a opat Radulfus tě vyslechne, to ti mohu slíbit.“

Přál si, aby to mohl stejně upřímně říci i o podpřevoru Herluinovi. Snad si to přál i Tutilo, protože uprostřed nejslavnostnějšího odhodlání jeho sevřená ústa náhle zkřivil úsměšek zlého tušení, i když vzápětí zmizel. „Tak se mnou pojďte,“ řekl.

V opatové salonku měl Tutilo větší publikum, než Cadfael očekával, ale zdálo se, že to vítá, snad jako další ulehčení neveselého přijetí, jež mohl očekávat od Herluina. Stále tam ještě byl Hugh a bylo celkem přirozené, že ze zdvořilosti přizvali i hraběte Roberta, neboť šlo o zemské zákony a pravomoc krále Štěpána. I Herluin byl přítomen, dokonce na žádost samého Tutila, protože se tomu nakonec nebylo možno vyhnout, a převor Robert nemohl nebýt tam, kam byl vpuštěn Herluin. Daleko lepší bylo stát před nimi všemi a nechat je, ať si to přeberou.

„Otče opate, otče Herluine, pánové…,“ rozkročil se Tutilo, založil si ruce a podíval se na jednoho po druhém jako na přísedící soudu. „Musím vám povědět, co jsem měl povědět už dřív, protože to souvisí se záležitostí, o kterou se nyní vede spor. Je známo, že relikviář svaté Winifred byl odvezen na voze naloženém dřívím pro Ramsey, ale nikdo zatím nevysvětlil, jak k tomu došlo. Udělal jsem to já. Přiznávám se. Já jsem vzal relikviář z oltáře potom, co byl bezpečně zabalen a připraven k přenesení někam výš v domě. Dal jsem na jeho místo zabalené poleno a nechal je odnést nahoru. A večer jsem požádal jednoho z mladých mužů, který přišel s vozky, aby mi pomohl světici naložit na vůz. Chtěl jsem, aby odešla do Ramsey, pomoci našemu zbědovanému domu. To je celá pravda. Neměl v tom prsty nikdo jiný, jen já. Dál nepátrejte, protože jsem tady, abych se přihlásil ke všemu, co jsem udělal, a obhá jil to.“

Herluin otevřel ústa a nadechl se, aby svého opovážlivého novice zdrtil přívalem rozhořčených slov, ale pak se zdržel, ještě dřív, než ho opat varoval přísně zdviženou rukou. Kdyby totiž nyní začal plísnit toho nezbedného kluka, poškodil by tím veškerý nárok Ramsey na to, oč se ten troufalý dareba tak riskantně pokusil. Ale proč by nemohla zázračná světice vykonat něco pro budoucí slávu Ramsey? A spor byl stále velmi živý, protože vedle něho s drobným, uštěpačným úsměvem pozorně naslouchal hrabě z Leicesteru, který buď doopravdy, nebo ze zlomyslnosti vznášel nárok na tentýž poklad. Ne, raději nic neříkat, dokud nebude všechno jasnější. Nechme možnosti otevřené. Elegantně se skloň před výstražným gestem opata Radulfa a mlč.

„Přinejmenším děláš dobře, že se přiznáváš,“ mírně pronesl Radulfus. „Jak jsi nás o tom sám včera v noci zpravil a jak pan šerif později potvrdil, mladý muž, kterého jsi tak ošálil, je k naší velké lítosti a jistě i k tvé nyní mrtev, leží uvnitř našich zdí a my mu zajistíme patřičné obřady. Nebývalo by lepší, kdybys byl promluvil dřív a ušetřil mu cestu, která pro něho skončila smrtí?“

Ta trocha barvy v Tutilově tváři pomalu zmizela a mladík jako by oněměl. Když se mu po chvíli podařilo přimět utažené hrdlo k řeči, dušeně zašeptal: „Otče, za to se stydím. Ale nemohl jsem to tušit! Ani teď tomu nerozumím!“

Když o tom Cadfael později přemýšlel, usoudil, že právě v tom okamžiku získal jistotu, že Tutilo nezabíjel, že ho dokonce ani nenapadlo, že by jeho šalba mohla ohrozit jinou duši na životě.

„Co se stalo, stalo se,“ pravil opat nestranně. „Říkal jsi, že to obhájíš. Pokud to považuješ za obhajitelné, pokračuj. Vyslechneme tě.“

Tutilo polkl, sebral se a narovnal pohledná ramena. „Otče, to, co nemohu dostatečně ospravedlnit, mohu aspoň vysvětlit. Přišel jsem sem s otcem Herluinem zarmoucený tím, co utrpělo Ramsey, a toužil jsem vykonat něco velkého ve prospěch obnovy našeho domu. Slyšel jsem o zázracích svaté Winifred, o tom, jaké množství poutníků přivedla do Shrewsbury, a o bohatých darech a snil jsem o tom, že bych našel podobnou patronku, která by Ramsey vdechla nový život. Modlil jsem se, aby se za nás přimluvila a projevila nám milost, a přišlo mi, že mě slyší a že nám chce způsobit dobro. Zdálo se mi, otče, že je nám nakloněna a chce nás navštívit. A začal jsem naléhavě cítit povinnost vykonat její vůli.“

Do tváří se mu vrátila barva a trochu horečně planula na výrazných kostech jeho obličeje. Cadfael ho pozoroval a byl na pochybách. Přesvědčil sám sebe, nebo dovede vlastní vůlí vyvolat u sebe stav nadšení, jímž přesvědčí druhé? Nebo si jako každý chybující lidský hříšník zoufale buduje hráz prostoty okolo svých křivolakých cestiček? Odhalený hřích si umí vytvořit všemožné závoje na přikrytí své nahoty.

„Naplánoval jsem a provedl to, co jsem vám už pověděl,“ pronesl Tutilo náhle stručně a suše. „Domníval jsem se, že nedělám nic špatného. Věřil jsem, že jsem dostal pokyn shůry, a věrně jsem ho uposlechl. Hořce však lituji, že jsem potřeboval pomoc jiného, který nic netušil.“

„Nic netušil a to ho přivedlo do záhuby,“ připomněl opat.

„To přiznávám,“ odpověděl Tutilo, vztyčil se a široce rozevřel oči. „Lituji toho. Bůh mi to odpusť!“

„V patřičném čase snad,“ odvětil Radulfus s neúprosným odstupem. „Do toho se my nebudeme plést. Máme tedy tvůj příběh, máme světici, která se zvláštními cestami dostala zpátky k nám, a máme ty, kdo jí byli na té cestě přáteli a kdo mohou stejně jako ty věřit, že sama řídila své osudy a volila si své vlastní přátele a služebníky. Nežli se však dostaneme k této otázce, máme zde zavražděného člověka. Ani Bůh, ani jeho svatí vraždu nestrpí. Tento mladý muž Aldhelm se u nás dovolává spravedlnosti. Můžeš-li nám povědět něco, co by mohlo osvětlit jeho smrt, mluv.“

„Otče,“ ještě nápadněji zbělel Tutilo, „přísahám vám, že jsem mu nikdy neublížil ani nechtěl ublížit a že také nevím o nikom, kdo by mu přál něco zlého. Je pravda, že vám o mně mohl povědět to, co jsem vám nyní vyprávěl. Toho jsem se ale nikdy nelekal natolik, abych se ho pokusil takto umlčet. Pomohl mi! Pomohl jí. Přitakal bych mu, kdyby na mne ukázal. Ano, trochu jsem se bál, pokoušel jsem se to utajit. Ale teď už nic netajím.“

„Přesto jsi jediný,“ nemilosrdně pokračoval opat, aniž ovšem myšlenku převedl v obžalobu, „o němž je známo, že měl důvod obávat se jeho příchodu a toho, co může vypovědět. To, co ses nyní rozhodl nám sdělit, tu pravdu neruší ani tě od toho neosvobozuje. Dokud nebude o jeho smrti známo více, soudím, že musíš zůstat ve vazbě pod mým dohledem. Jediné obvinění, které lze proti tobě v tuto chvíli vznést, je krádež z našeho domu, ať již bude později vyložena jakkoli. Proto zůstáváš pod mou pravomocí. Myslím, že k tomuto rozhodnutí může mít co dodat pan šerif.“

„Nic proti tomu nenamítám,“ pohotově se ozval Hugh. „Svěřuji vám ho, otče opate.“

Herluin neřekl ani slovo pro nebo proti. Mlčky zvažoval možnosti, které mu zbývaly, a zatím se mu jevily poměrně slibné. Ten hloupý kluk sice nadělal možná strašlivé chyby, ale základ svého nároku zachoval. Svatá si to přála! Jak může Shrewsbury prokázat opak? Vypravila se přece odtud a její pouť zmařila jen lidská ničemnost.

„Požádej bratra Vitalise, ať zavolá vrátné, aby ho odvedli, bratře Cadfaele,“ promluvil opat, „doprovoď ho do cely, a budeš-li chtít, vrať se k nám.“

[VII]

Když se Cadfael opět objevil v opatově salonku, bylo mu jasné, že pokud bitva ještě nezačala, přinejmenším se už ladí válečné polnice. Radulfus si zachovával uvážlivý klid a čelo hraběte bylo hladké a vlídné, přestože se nedalo odhadnout, co se děje ve vysoce inteligentní mysli za ním; zato převor Robert a podpřevor Herluin seděli velmi zpříma, se ztuhlými zády a dlouhými, ušlechtilými obličeji nabroušenými v ocel, pečlivě se vyhýbali pohledu jeden na druhého, dívali se někam do neurčita a tvářili se, že s vladařským odstupem hodnotí vyvstalou situaci.

„Dáme-li stranou otázku vraždy,“ pronesl Herluin, „pro kterou zatím postrádáme jakékoli důkazy, jeho příběh si rozhodně zaslouží víru. Byla to svatá krádež. Dělal to, co chtěla světice.“

„Není pro mne snadné,“ ozval se opat Radulfus zřetelně chladným hlasem, „dát otázku vraždy stranou. Ta má přednost přede vším ostatním. Hughu, co můžete říci o tom chlapci? Nyní nám pověděl to, co nám mohl povědět mrtvý, jak se právem obával. Pak tedy neměl důvod zabíjet.“

„Ne,“ namítl Hugh. „Sám přiznává, že důvod měl, a my nevíme o nikom jiném, kdo by jej měl. Je možné, že zabil a pak se zamyslel nad tím, jak to zakrýt. Možné to je. Víc neříkám. Přišel přímo k nám na hrad, pověděl nám, jak našel tělo, a nesporně byl velmi rozčilený a otřesený, což nepřekvapí u vinného ani u nevinného. Musím říci, že dnes se choval v naprosté shodě s nevinností, pohnutý, soucitný, trpělivě naslouchající. Jestliže to všechno dokázal zahrát, aby zakryl vinu, potom je smělejší, bystřejší a lstivější, než odpovídá jeho věku. Myslím si ovšem,“ ušklíbl se, „že právě takový je a že na to možná má příslušnou otrlost.“

„Ale proč potom,“ zamyšleně se mračil Radulfus, „přišel za mnou a přiznal se právě k tomu, z čeho jej mohl obvinit svědek?“

„Protože si zcela neuvědomil, že ho podezření bude provázet dál a že to nyní bude podezření z vraždy. V takovém případě je lepší přijmout jakkoli tvrdý trest, který mu může udělit církev, než padnout do rukou světského zákona, mého zákona,“ opáčil Hugh, „kde je za vraždu šibenice. Jestliže se může vyhnout horšímu podezření tím, že se přizná k jinému, hádám, že je dostatečně bystrý na to, aby se pro to rozhodl, a dostatečně pevný, aby v tom vytrval. Otec Herluin by ho měl znát lépe než my.“

Cadfael si byl ovšem jistý, že Herluin svého Tutila vůbec nezná, že pravděpodobně nikdy neměl jasnou představu o tom, co se odehrává v mysli kohokoli z jeho noviců, protože jim vůbec nevěnoval pozornost. Hughova, možná trochu potměšilá výzva ho přivedla do úzkých. Jistě by se s hrůzou distancoval od jakékoli možnosti, že jejich klášter někdy hostil vraha, ale dokud stále zůstávala možnost prospěchu z krádeže, svaté či nesvaté, rád by zachoval zdání, že si zloděje váží a věří mu.

„Bratr Tutilo nebyl až do této pouti v mé zvláštní péči,“ pravil opatrně, „ale vždy jsem ho shledával opravdu oddaným našemu domu v Ramsey. Říká, že byl veden potom, co se uctivě pomodlil ke světici, a já mám všechny důvody mu věřit. Jsou známy případy takové svaté inspirace. Bylo by opovážlivé je znevažovat.“

„Mluvíme o vraždě,“ připomněl přísně Radulfus. „Říkám naprosto upřímně, že bych sice nerad o někom prohlašoval, že je schopen vraždy, ale neodvážím se o nikom říci, že je jí zcela neschopen. Chlapec na té pěšině byl, a i kdyby toho později kdovíjak litoval, podle vlastního prohlášení a jednání měl důvod zbavit se muže, který ho mohl obvinit. To svědčí proti němu. V jeho prospěch je třeba připomenout, že ihned šel ohlásit vraždu na úřad a pak se vrátil k nám a vypověděl totéž. Nezdá se vám, že kdyby byl vinen, mohl jít rovnou domů, neříci ani slovo a přenechat nalezení mrtvého někomu jinému?“

„Třeba bychom se byli podivili nad jeho stavem,“ věcně nadhodil převor Robert. „Šerif říkal, že byl velmi rozčilený. Není snadné, aby se ten, kdo spáchá takový skutek, tvářil před druhými klidně a neotřesené.

„Není to snadné ani pro toho, kdo takový skutek objeví,“ spravedlivě připomněl Hugh.

„Ať je pravda jakákoli,“ ozval se s jistotou hrabě, „máte ho bezpečně v rukou. Stačí si počkat, a má-li opravdu na svědomí něco víc a něco horšího, asi to od něho nakonec uslyšíte. Pochybuji, že je dost otrlý na to,, aby si ve vazbě dlouho uchoval neoblomnost. Jestliže ani po několika týdnech nic nedodá, můžete usoudit, že nemá co dodat.“

To je koneckonců moudré, s úctou si pomyslel Cadfael. Vždyť co může být pro mladého člověka víc ochromující, co by nesl hůře než sedět zavřený v malé kamenné cele pod zámkem, jen s úzkou pryčnou, maličkým čtecím pultíkem a krucifixem místo společníků a půltuctem kamenných dlaždic, po nichž je mu dovoleno se procházet? I když tam Tutilo před půlhodinou vstupoval s očividnou úlevou a potěšením, a dokonce ani otáčení klíče v zámku jím neotřáslo. Dostatečným darem mu bylo lůžko, sice úzké a tvrdé, ale pro něho dostatečně velké a s velkou radostí vítané. Ale nechme ho tam sedět samotného jako v pasti deset dní, a vskutku, jestliže ještě něco tají, rád se s tím svěří jen za čerstvý vzduch na nádvoří a za hudbu při obřadech.

„Nemám čas tady čekat,“ připomněl Herluin. „Mým posláním je dopravit do Ramsey všechny příspěvky, které se mi podařilo získat, alespoň z dobré vůle Eveshamu a Worcesteru. A pokud nebude proti Tutilovi vznesena žádná světská obžaloba, musím ho vzít zpátky s sebou. Jestliže se provinil proti církevnímu zákonu nebo řádovým pravidlům, je na Ramsey, aby ho ukáznilo. Tento úkol musí na sebe vzít jeho vlastní opat. Ale když přítomní dovolí, nesouhlasím s vaším názorem, otče opate, že se dopustil nějakého přestupku, pokud jde o přemístění relikviáře svaté Winifred. Opakuji, byla to svatá krádež, podniknutá ve vší úctě a zbožnosti. Světice mu sama dala pokyn. Kdyby to tak nebylo, nikdy by nepřipustila, aby se to zdařilo.“

„Bojím se vám protiřečit,“ ozval se Robert Bossů tím nejmírnějším a nejrozvážnějším tónem, pohodlně opíraje své vyšší rameno o ostění za zády, „ale musím připomenout, že ona nepřipustila, aby se to zdařilo. Vůz, který ji vezl, byl přepaden a ukraden lupiči v lesích mého panství a ona našla spočinutí na mém území.“

„To byl zásah zloby špatných lidí,“ vzplanul Herluin.

„Vy jste ovšem uznal, že moc takové světice může a dokáže zmařit zlobu špatných lidí. Jestliže neuznala za vhodné jim v jejich činu zabránit, pak určitě proto, že to odpovídalo jejímu záměru. Připustila svůj únos ze Shrewsbury, připustila útok těch hrdlořezů. Zůstala v mém lese a byla donesena do azylu v mém domě. Podle vašeho vlastního uvažování, otče, musela dosáhnout svou vůlí toho všeho, anebo ničeho.“

„Rád bych vám oběma připomněl,“ mírně se vmísil opat, „že pokud se svatá Winifred až dosud řídila svým přáním a splnění ukládala nám smrtelníkům, je nyní zpátky na svém vlastním oltáři v našem kostele. Toto tedy musí být cíl, k němuž všechno to putování směřovalo. A ona je tam, kde si přeje být.“

Hrabě se usmál neobyčejně chytrým a okouzlujícím úsměvem. „Ne, otče opate, protože tento poslední přesun byl jiný. Je zpátky zde, protože já, který mám svůj vlastní nárok a přísně spravedlivě uznávám ještě jiný nárok, jsem ji přivezl do Shrewsbury, kde zahájila svou spornou odyseu, aby si mohla sama vybrat, kde chce spočinout. Ona nikdy nedala najevo přání opustit mou kapli, kde byl její odpočinek ctěn. Přivezl jsem ji s sebou dobrovolně. Proto se svého nároku nevzdávám. Přišla ke mně. Uvítal jsem ji. Jestliže si to bude přát, vezmu ji k sobě domů a opatřím jí stejně bohatý oltář, jako je váš.“

„Můj pane,“ ozval se vzdorně převor Robert, ustrnulý rozhořčením, „váš argument neobstojí. Stejně jako mohou svatí používat pro své záměry tvory se zlou vůlí, ještě milostivěji mohou použít dobré vůle tam, kde ji nacházejí. To, že jste ji přivezl sem, zpátky do jejího vyvoleného domova, vám nedává větší nárok než nám, přestože je vám to nesmírně ke cti. Svatá Winifred u nás byla šťastná již více než sedm let a do tohoto domu se vrátila. Už jej neopustí.“

„Přesto dala bratru Tutilovi na vědomí,“ odsekl stejně rozpáleně Herluin, „že pocítila soucit s postiženým Ramsey a že si přeje nám prospět v naší tísni. To nemůžete přehlížet, ona si přála vydat se na cestu a na cestu, aby nám pomohla, se také vydala.“

„Všichni tři jsme pevně přesvědčeni o své pravdě,“ pronesl hrabě s rozčilujícím klidem a uvážlivostí. „Neměli bychom přenechat rozhodnutí nějakému nestrannému soudci a řídit se jeho výnosem?“

Rázem nastalo ticho, nabité napětím. Pak promluvil s pokojnou autoritou Radulfus: „Soudce již máme. Ať svatá Winifred sama otevřeně oznámí svou vůli. Byla to ve svém pozdějším životě velmi učená dáma. Vykládala Písmo svým jeptiškám, nyní je vyloží svým učedníkům. Při svěcení každého biskupa se učiní prognóza jeho služby tím, že se mu na ramena položí evangelia, otevřou se a přečte se určený verš. Vykonáme sortes Biblicae na relikviáři svaté Winifred a nemusíme pochybovat, že dá svůj soud jasně najevo. Proč bychom svěřovali někomu jinému volbu, která právem patří naší světici?“

Po dlouhé chvíli, během níž všichni trávili toto rozhodnutí a vyrovnávali se s tak nečekaným návrhem, prohlásil hrabě s očividným uspokojením (Cadfaelovi to znělo až rozveseleně): „Souhlasím! Nemůže existovat spravedlivější postup. Otče opate, dopřejte nám dnešek a zítřek, abychom si srovnali myšlenky, prozkoumali své nároky, důkladně se zamysleli – a modleme se jen za to, co nám náleží. Třetí den ať se konají tyto sortes. Předložíme své prosby samotné světici a přijmeme rozsudek, který nám předloží.“

„Poučte mě,“ požádal Hugh o hodinu později Cadfaela v jeho dílně v bylinkové zahradě. „Nevyznám se v úradcích biskupů a arcibiskupů. Jak se vlastně vykládá rozhodnutí nebes při těchhle sortes Biblicae, na které pomýšlí Radulfus? Samozřejmě znám běžný zvyk naslepo otevřít evangelia, položit prst na stránku a vyčíst z toho budoucnost, ale jak se to oficiálně používá při svěcení biskupů? Tou dobou je snad už trochu pozdě vyměnit právě zvoleného za lepšího, jestliže je soud nepříznivý.“

Cadfael sundal bublající hrnec z mřížky na ohřívadle, odstavil jej na hliněnou podlahu, aby se zchladil, a ztlumil žár několika drny. Teprve pak si opatrně narovnal záda a posadil se vedle přítele.

„Sám jsem se nikdy takového svěcení neúčastnil,“ vysvětlil. „To si biskupové odbývají ve svém kruhu. Zajímalo by mě, jak vůbec výsledky proniknou na veřejnost, ale stává se to. Nebo si je někdo vymyslí, což je také možné. Někdy mám pocit, že jsou příliš tvrdé na to, aby byly pravdivé. Ale ano, dělá se to přesně tak, jak říkal opat Radulfus, a prý velmi slavnostně. Na ramena nově zvoleného biskupa se položí evangeliář, náhodně se otevře a na stránku se položí prst…“

„Kdo jej tam položí?“ vyhmátl Hugh osudný nedostatek.

„Tak na to se ptát mě nikdy nenapadlo. Určitě arcibiskup nebo světící biskup. I když uznávám, že může být přítelem nebo nepřítelem toho nového. Doufám, že hrají poctivě, ale kdo ví? Ten verš pak, v dobrém či zlém, předpoví, jaké bude biskupovo působení. Někdy docela výstižně. Na dobrého biskupa Wulstana z Worcesteru připadl verš: ,Hle, vskutku izraelita, v němž není klamu.‘ Někteří takové štěstí neměli. Víte, co sdělily sortes Rogerovi ze Salisbury, který před několika lety upadl do nemilosti u krále Štěpána a zemřel v hanbě? „Svažte mu ruce a nohy a vyhoďte ho do tmy vně.“

„K nevíře!“ skepticky zvedl obočí Hugh. „Nevymyslel si to někdo po jeho pádu? Rád bych věděl, co řekla nebesa na Jindřicha z Winchesteru, když dostal biskupství. I já bych si dovedl vymyslet pár veršů, které by mu šly až příliš na tělo.“

„Mám dojem, že to bylo něco z Matouše,“ odpověděl Cadfael, „o posledních dnech, kdy se mezi námi rozmnoží falešní proroci. Něco v tom smyslu, že bude-li někdo tvrdit: Zde je Kristus!, nevěřte mu. Ale s výkladem se dají dělat divy.“

„To bude problém i tentokrát,“ bystře poznamenal Hugh, „pokud se evangelia nevyjádří dostatečně jasně, takže nebude možné neporozumět. Co myslíte, proč to vlastně opat navrhl? Jistě by se dalo zařídit, aby vyšly ty správné, vyhovující odpovědi, ale myslím, že pod Radulfovým dohledem tomu tak nebude. Je si tak jistý nebeskou spravedlností?“

Cadfael už o téže otázce přemýšlel a došel k jednoznačnému závěru, že opat má vskutku naprostou víru v to, že evangelia potvrdí, že Shrewsbury vlastní světici právoplatně. Nikdy nepřestal žasnout nad tou ironií, že se očekávají zázraky od relikviáře, v němž její kosti kdysi odpočívaly jen tři dny a noci, než byly uctivě vráceny do její rodné velšské země, a ještě víc žasl nad nekonečným milosrdenstvím, díky němuž se její milost přenášela na dálku, i nad tím, že odpouštěla přítomnost žalostného lidského hříšníka v rakvi, kterou opustila, a dovolovala, aby okolo jejího oltáře utkvívala neviditelná záře zázraku, nepředvídatelně, přístupně, maličko rozmarně v tom, kde dávala a kde odpírala, jak už to se zázraky bývá – aspoň z lidského pohledu. Nebyla tu, nikdy tu nebyla, aspoň v tom, co zbylo z jejího křehkého těla; přesto jistě byla svolná s tím, aby sem byla přinesena její podst ata, a projevovala svou přítomnost zarážejícími skutky milosrdenství.

„Ano,“ řekl tedy, Jak se domnívám, důvěřuje svaté Winifred, že potvrdí naše právo. Ví, že nás ve skutečnosti nikdy neopustila a neopustí.“

Cadfael se po večeři vrátil do dílny, aby ji naposled před spaním obhlédl, přidusil ohřívadlo, aby do rána pomalu doutnalo, a ujistil se, že jsou všechny kelímky přiklopené a všechny skleničky a lahvičky bezpečně zazátkované. V tuto hodinu neočekával hosty a překvapeně se otočil, když se za ním tiše, téměř pokradmu otevřely dveře a vešla Daalny. Žlutý svit olejové lampičky ji ukázal v nezvyklém odění, černé vlasy spletené červenou stužkou, s kadeřemi umně se vlnícími po spáncích, v rouchu stejně sytě a jasně modrém jako její oči a se zlatou šňůrou uvázanou kolem boků. Byla velmi bystrá: postřehla pohled, který ji přejel od hlavy k patě, a zasmála se.

„To je má paráda, když on pořádá představení. Zpívala jsem jeho lordstvu z Leicesteru. Teď si spolu důvěrně povídají o dalších možnostech, tak jsem se vytratila. Už jim scházet nebudu. Myslím, že Rémy pojede zpátky do Leicesteru s Robertem Bossů, jestli to dobře sehraje. Však jsem vám říkala, že je dobrý hudebník. Leicester by se ošidit nedal.“

„Potřebuje zase nějaké léky?“ věcně se zeptal Cadfael.

„Ne. Já také ne.“ Byla neklidná, přecházela po chatě jako minule, zvědavě, ale roztržitě, a nespěchala s vysvětlením, co ji sem vlastně přivedlo. „Bénezet říká, že Tutila zatkli pro vraždu. Prý zabil člověka, kterého obelstil, aby mu pomohl při krádeži vaší svaté. To nemůže být pravda,“ dodala pevně a přesvědčivě. „Tutilo není tak zlý a není násilník. Sní. Nejedná.“

„Nesnil, když nám zcizil naši svatou,“ namítl rozumně Cadfael.

„Než to udělal, snil. Ano, krást by dokázal, to je jiná. Toužil dát svému opatství podivuhodný dar, uskutečnit svou vidinu, být ceněn a chválen. Pochybuji, že by dokázal krást pro sebe, ale pro Ramsey, to jistě. Dokonce začal snít i o tom, že mě osvobodí z otroctví,“ dodala shovívavě a usmála se se smířeným pobavením zkušené osoby nad Tutilovou naivitou. „Ale teď ho máte někde pod zámkem, a ať to dopadne, jak chce, nemá se nač těšit. Jestli tu vaše svatá zůstane, tak, i když Tutilo unikne šerifovu zákonu, Herluin mu to v Ramsey pěkně spočítá za to, o co se pokusil, a neuspěl. Budou ho tam mořit hladem a stáhnou z něj kůži. A jestli to dopadne obráceně a prohlásí ho za vinného vraždou, bude to ještě horší, pověsí ho.“ Konečně došla k tomu, co skutečně chtěla vědět: „Kam jste ho dali? Vím, že je uvězněný.“

„Je v první kajícnické cele blízko chodby do nemocnice. Jsou tam jen dvě, míváme obvykle málo provinilců. Zamčené dveře ho jednak vězní a jednak chrání před nepřáteli, dá-li se říci, že nějaké má. Ani ne před půlhodinou jsem se na něho byl podívat. Spí a asi bude spát až do ranní.“

„Protože nemá nic na svědomí,“ vítězoslavně zvolala Daalny, „přesně, jak jsem říkala.“

„Neřekl bych, že nám pověděl celou pravdu,“ mírně odpověděl Cadfael, „pokud to má s jeho svědomím něco společného. Ale já mu, nezbedovi, odpočinek přeju, však ho potřebuje.“

Odbyla to pokrčením ramen a sešpulila ústa. „Samozřejmě je dobrý lhář, to patří k jeho fantazírování. Musel byste si být hodně jistý jím i sám sebou, abyste rozpoznal, kdy lže a kdy mluví pravdu. Člověk pozná sobě rovného!“ dodala vzpurně, když se na ni Cadfael tázavě podíval. „Sama musím být dobrá lhářka, abych se celý čas udržela nad vodou. A on také. Ale vražda? To k němu nepatří.“

Přesto neodcházela, ale postávala, dotýkala se prsty polic s nádobami, natahovala se k visícím svazečkům bylin a šustila jimi a stále mu nastavovala jen profil. Chtěla vědět víc, ale přemýšlela, jak se zeptat, nebo spíš, jak se dovědět, co potřebovala, bez ptaní.

„Dají mu najíst, viďte? Nemůžete ho přece mučit hladem. Kdo se o něho bude starat? Vy?“

„Ne,“ trpělivě odpověděl. „Jídlo mu budou nosit vrátní. Ale smím ho navštěvovat a budu ho navštěvovat. Děvče, jestli to s ním myslíte dobře, nechte ho tam, kde je.“

„Copak mám na vybranou?“ řekla hořce. Ale ne dostatečně hořce, pomyslel si. Spíš se zatvářila rezignovaně, než skutečně rezignovala. Sama začínala snít, ale její sny povedou k činu. Stačilo jí sledovat zítra pohyby vrátného, aby zjistila, kdy navštěvuje svého svěřence, a vyzkoumat, kde vedle sebe ve strážnici visí dva klíče od kajícnických cel. A do Walesu není daleko a v každém knížecím Ilysu v té zemi, velkém či malém, by takový hlas jako Tutilův a tak obratné prsty na strunách snadno našly útočiště. Ale jak to Cadfael viděl, odejít znamenalo zůstávat stále pod nařčením z vraždy, stále pod hrozbou pronásledování a zatčení. Ne, mnohem lepší bude zůstat zde a ďábla zahanbit. Cadfael si byl totiž jistý, že Tutilo se nikdy na nikom nedopustil násilí, a že proto nesmí být na doživotí poznamenán tak hrůznou pověstí.

Daalny přesto otálela, jako by měla v úmyslu ještě něco říci nebo se na něco zeptat, s hubenou, oválnou tváří bystrou a napjatou a očima napůl zastřenýma dlouhými černými řasami, ale velmi jasnýma. Pak se otočila, z prahu ještě pípla: „Dobrou noc, bratře!“ a tiše za sebou zavřela dveře.

V tu chvíli o tom nijak nepřemýšlel. Soudil, že to dívka nemyslí tak smrtelně vážně, aby se pokusila proměnit svůj rozhořčený sen v čin. Druhý den to však přehodnotil, když ji před polednem viděl, jak pozoruje vrátného, který vyšel z refektáře a zahnul mezi nemocnici a školní třídu, kde byly do úhlu zdi blízko branky, jež vedla k mlýnu a rybníku, vestavěny dvě malé kamenné cely. Když zmizel z dohledu, přešla velké nádvoří k vrátnici, bez mrknutí oka prošla kolem otevřených dveří a pak několik minut postávala v bráně, vyhlížejíc do Předklášteří, než se obrátila nazpátek k domu pro hosty. Deska s klíči, jež měl vrátný na starost, visela hned za dveřmi a Daalny měla dost bystré oči, aby našla prázdný hřebík a blížence chybějícího klíče hned vedle. Velikostí a celkovým vzhledem byly stejné, ale zoubky se lišily.

I toto nenápadné pozorování mohlo být jen součástí jejího fantazírování. Třeba se je nikdy nepokusí proměnit ve skutek. Přesto Cadfael ještě před večerem prohodil s vrátným několik slov. Před setměním jistě nic nepodnikne; nemusela přece už sledovat cestu Tutilovy večeře, vždyť věděla, který klíč potřebuje. Ale stačilo, aby jej vrátný před večerní prohodil a nechal jí jeho nepoužitelné dvojče.

Nehlídal ji; nebylo třeba a v duchu byl téměř přesvědčen, že se nic nestane. Její pozice byla tak zranitelná, že se neodváží. Den tedy plynul jako každý jiný, v obvyklém rituálu práce a čtení, studia a modliteb, prokládaném jednotlivými hodinkami. Cadfael konal svou práci o to svědomitěji, že byl částí své mysli jinde a cítil tu nepřítomnost jako provinění, přestože se zabýval vážnou záležitostí spravedlnosti, viny a neviny. Je nutné Tutila nějak vyprostit z hanby, kterou si nezasloužil, bez ohledu na to, jaký trest si zaslouží za svá skutečná provinění. Zde v klášteře představovalo uvěznění také bezpečí před sekulární hrozbou: církev se o své postará, i o delikventy. Venku – pokud nebude úplně zproštěn podezření – by byl uprchlíkem podléhajícím zákonu a útěk, kdyby se o něj pokusil, by svědčil proti němu. Ne, musí zůstat zde, dokud nebude moci vyjít ospravedlněn.

Když vyšel Cadfael ze zahrady po poslední večerní obhlídce, byl téměř čas na večerní mši. Vtom spatřil do brány vjíždět jezdce na koni. Sulien Blount na strakatém valachovi vedl osedlaného hnědáka na oprati a vzadu ho doprovázeli dva podkoní. V tuto soumračnou hodinu to byl nečekaný vpád. Cadfael jim vyšel vstříc, když Sulien seskakoval, aby spěšně promluvil s vrátným. Posly z Longneru sem mohlo v tak pozdní hodinu přivést jen něco velmi naléhavého.

„Suliene, co se děje? Co tě sem přivádí v tuto hodinu?“

Sulien se k němu vděčně obrátil. „Cadfaele, mám prosbu k opatovi. Asi budeme potřebovat i dobré slovo od podpřevora z Ramsey… Matka prosí o toho jeho mladého hudebníka, toho Tutila, který už jí hrál a zpíval a pomohl jí usnout. Zalíbil se jí a ona jemu. Tentokrát to bude dlouhý spánek, Cadfaele. Do rána nevydrží. A chce a potřebuje ještě něco vyřídit… Nevyptával jsem se. Také byste se neptal, kdybyste ji viděl…“

„Ten chlapec je pod zámkem,“ zarmoutil se Cadfael. „Od té doby, co pro něho paní předevčírem večer poslala, je podezřelý ze zločinů. Opravdu už je konec tak blízko? Opat ho k ní stěží může pustit, jedině se zárukou, že se vrátí.“

„Já to vím,“ vysvětlil Sulien. „Byl u nás Hugh Beringar, vím, jak věci stojí. Ale s doprovodem… Uvidíte, budeme ho dobře hlídat, a jestli je to třeba, přivezeme vám ho zpátky spoutaného. Aspoň se zeptejte. Povězte Radulfovi, že je to její poslední prosba k němu. Milosrdná smrt dlouho otálela, ale nyní vám přísahám, že tohle je konec. On zná celý její příběh, vyslyší ji!“

„Počkej a já se půjdu zeptat.“

„Ale, Cadfaele… předevčírem? Předevčírem jsme pro něho neposílali.“

Nu, to nebylo žádné velké překvapení. Tu možnost už Cadfael choval v koutku mysli dost dlouho. Byla by to příliš velká shoda. Dověděl se, co ho čeká, a zmizel ze scény na dost dlouho, jak doufal, aby se vyhnul soudu. Teď už to bylo jedno. „To nic, to je jasné,“ řekl. „Počkej tu na mne!“

Opat Radulfus byl ve svém dřevem obloženém salonku sám. Naslouchal tomuto pozdnímu poselství se staženým obočím, a když je vyslechl, pronesl zasmušile: „Už je pro ni nejvyšší čas. Jak bych mohl odepřít? Říkáš, že mají dost stráží, aby ho bezpečně ohlídali? Ano, pusť ho.“

„A co otec Herluin? Mám požádat o dovolení i jeho?“

„Ne. Tutilo je v mém klášteře a pod mou pravomocí. Dávám mu dovolení. Jdi sám, Cadfaele, a vydej jim ho. Jestliže jí zbývá tak málo času, nemař jej.“

Cadfael pospíšil k vrátnici. „Přijde. Máme dovolení od opata. Počkej a já chlapce přivedu.“

Když bral klíč z hřebíku ve vrátnici, skoro ho nepřekvapilo, že je i druhý hřebík prázdný. Všechno se nyní dělo jakoby se vzdálenou, snovou jistotou. Daalny se přece jen rozhodla k činu; druhý klíč z hřebíku, kam jej viděla vrátného v poledne věšet, musela vzít během nešpor, ale s použitím bude muset počkat skoro do tmy. Nyní bude pro ni příhodný čas, když se bratři shromažďují v kostele na večerní. Cadfael nechal posly z Longneru netrpělivě čekat v bráně a pospíšil kolem učebny za roh ke kajícnickým celám, kde již temnější stíny plnily úzký průchod k brance v klášterní zdi a k mlýnu s rybníkem za ní.

Byla tam. Okamžitě si ji uvědomil, přestože tvořila jen štíhlý stín navíc, vtisknutý do hlubokého vchodu cely. Slyšel klíč marně skřípat v zámku, do kterého nepatřil, a její popuzený, zlostný dech, když s ním zápolila a nutila jej zapadnout tam, kam nešel. Slyšel, jak si dupla zklamaným vztekem a zaskřípala zuby, příliš zabraná do práce, aby postřehla jeho příchod, dokud nenatáhl ruku a jemně ji neodstrčil.

„Zbytečná námaha, dítě!“ prohodil. „Pusťte mě!“

Vydala tlumený, zoufalý výkřik a zuřivě se mu vytrhla. Z cely nebylo slyšet ani zvuk, přestože vězňova lampička svítila, jak prozrazoval slabý přísvit vysoko v zamřížovaném okně.

„Počkejte, počkejte!“ řekl Cadfael. „Vy máte pro něho vzkaz, ale já také. Dáme se do toho.“ Shýbl se pro nesprávný klíč, který vytrhla ze zámku a upustila, když odskakovala od dveří. „Pojďte, já vás pustím dovnitř.“

Správný klíč se hladce zvrtl v těžkém zámku a Cadfael otevřel dveře. Tutilo stál proti nim, vzpřímeně a strnule, tvář jako úzký bledý plamen, jantarové oči rozšířené a poplašené. Nevěděl nic o jejích plánech, nevěděl, co má očekávat, proč se dveře, jež ho vězní, otvírají nyní, na sklonku dne, když byly všechny povolené návštěvy odbyty.

„Povězte mu, co jste mu přišla povědět,“ vyzval dívku Cadfael. „Ale stručně. Nemařte čas, protože já času nazbyt nemám a on také ne.“

Daalny stála chviličku napjatá a bezradná, pak se vrhla do otevřeného vchodu, jako by se bála, že se dveře zase zabouchnou, než tomu bude moci zabránit, přestože se Cadfael ani nehnul. Tutilo zmateně pohlížel z jednoho na druhého. Nechápal, málem je nepoznával.

„Tutilo,“ pronesla tiše a naléhavě, „pojď hned pryč. Tudy, brankou, a jsi na svobodě. Nikdo tě neuvidí, jakmile budeš za hradbami. Všichni jsou na večerní. Jdi honem, dokud je čas. Jdi na západ do Walesu. Nečekej tu, až z tebe udělají obětního beránka, jdi, hned teď… rychle!“

Tutilo sebou trhl, otřásl se a ožil. V očích mu vzplály zlaté ohníčky. „Svoboda? Co jsi to udělala? Daalny, vždyť se teď vrhnou na tebe…“ Obrátil se a zahleděl se na Cadfaela, celý napnutý a chvějící se nevěda, jestli má před sebou přítele, nebo nepřítele. „Nerozumím!“

„To ti přišla povědět ona,“ vysvětlil Cadfael. „Já mám pro tebe také vzkaz. Je tady Sulien Blount, má pro tebe koně a prosí tě, abys neprodleně přišel k jeho matce, hned teď, protože paní Donata umírá a chce tě ještě vidět a slyšet, než zemře.“

Tutilo zkameněl. Žluté plamínky ztemněly a změkly v čistou, klidnou zář. Pohnul rty a sotva slyšitelně vyslovil její jméno: „Donata?“

„Běž, hned!“ nakazovala Daalny, kterou přešel hněv, když již došlo k zápasu a nebylo možno se mu vyhnout. „Odvážila jsem se toho pro tebe, jak se mi to opovažuješ vyčítat? Jdi, dokud je čas. On je jeden a my dva. Nemůže ti zabránit!“

„Nebránil bych,“ řekl Cadfael. „Volba je na něm.“

„Umírá?“ řekl Tutilo velice tichým, zarmouceným hlasem. „Opravdu umírá?“

„A ptá se po tobě,“ dodal Cadfael. „Jako se po tobě údajně ptala předevčírem. Ale dnes je to pravda a dnes to bude naposled.“

„Slyšel jsi,“ připomněla Daalny palčivě, ale nepohnula se. „Dveře jsou otevřené. On říká, že ti bránit nebude. Tak si vyber! Já jsem udělala, co jsem mohla.“

Tutilo jako by ji neslyšel. „Zneužil jsem ji!“ vyhrkl žalostně otřesen. Pak se nedůvěřivě zeptal Cadfaela: „A Herluin mě pustil?“

„Herluin ne, ale opat tě pouští. Když na svou čest slíbíš, že se vrátíš, a s doprovodem.“

Tutilo vzal náhle Daalny se zarmoucenou jemností do rukou a odsunul ji ode dveří. Náhle s křečovitou vášnivostí zvedl ruku a pohladil ji po tváři, dlouhými prsty jí výmluvně přejel od spánku k bradě bezmocně omluvným gestem.

„Ona mě potřebuje,“ řekl tiše. „Musím k ní.“

[ VIII ]

Daalny zanechala hněvu i přemlouvání, jakmile bylo rozhodnuto a bylo jí jasné, že neodvolatelně. Šla za nimi na nároží učebny a tam stála a mlčky se dívala, jak Tutilo nasedá a malá kavalkáda vyjíždí z brány a zahýbá na Předklášteří. Stezka vedoucí od Koňského trhu byla na jízdu lepší; nebude muset jet úzkou pěšinou, kde klopýtl o Aldhelmovo tělo.

Rozezvučel se zvon na večerní, čas, který si stanovila jako okamžik, kdy ho vyžene brankou do světa. Možná už stejně začínal litovat, že z něho odešel, ale pro zběhlého benediktinského novice by asi nebyl příliš pohostinný. Ovšem lepší je mít mezi sebou a oběšením dvacet mil a hranici, usoudila. Nyní zamyšleně stála, do uší jí doléhalo vyzvánění zvonů, a přemítala. Když se k ní Cadfael pomalu vracel přes pusté nádvoří, postavila se mu do cesty a vážně se mu zahleděla do obličeje, jako by chtěla proniknout do nejzazších zákoutí jeho mysli.

„Vy také nevěříte, že to udělal,“ pronesla s jistotou. „Vy víte, že tomu nebohému ovčáčkovi nikdy neublížil. Opravdu byste byl stál, přihlížel a nechal ho utéct na svobodu?“

„Kdyby se pro to rozhodl,“ odpověděl Cadfael, „ano. Ale věděl jsem, že to neudělá. Byla to jeho volba. Rozhodl se sám. A teď jdu na večerní.“

„Počkám ve vaší dílně,“ oznámila Daalny. „Musím s vámi mluvit. Teď, když jsem si jistá, vám vypovím všechno, co vím. I když to nic nedokazuje, třeba v tom objevíte něco, co já nepostřehla. Potřebuje někoho chytřejšího, než jsem já, a když při něm budou stát dva, bude to ještě lepší.“

„Zajímalo by mě,“ prohodil Cadfael, zkoumavě si prohlížeje její hubenou, jasnou, odhodlanou tvář, jestli toho mládence chcete pro sebe, nebo jestli to děláte z čiré, nesobecké laskavosti?“ Hleděla na něho a pak se váhavě usmála. „Dobrá, přijdu,“ ujistil ji. „Také potřebuji někoho druhého. Jestli bude vevnitř chladno, můžete rozdmýchat ohřívadlo. Mám dostatek drnů, abych je znovu přidusil, než odejdeme.“

Seděla v uzavřeném prostoru chýše, provoněné dřevem, s bylinami šustícími nad hlavou v teple stoupajícím z ohřívadla, a nakláněla se k žáru. Světlo jí zlatilo výrazné lícní kosti a široké čelo pod kučeravými černými vlasy.

„Teď už víte,“ promluvila, „že pro něho tu noc z Longneru nevzkázali. Byla to věrohodná výmluva, ale jemu prostě šlo o to, aby měl důvod být někde jinde než zde, až přijde ten pastýř. Tím by to neskončilo, ale to nejhorší by se oddálilo a Tutilo málokdy myslí na zítřejší den. Kdyby se mu podařilo vyhnout se setkání s tím nebožákem aspoň na pár dní, spor o kosti té svaté by se tak nebo onak urovnal, Herluin by pokračoval v cestě a vzal by Tutila s sebou. Ne že by ho čekal právě slibný osud,“ pochybovačně ohrnula ret, „teď, když ho ta jeho svatost přechází. Pokud ten soud podle bible dopadne nepříznivě, Herluin si všechny mrzutosti a zahanbení, které mu způsobil, vybere od Tutila i s úroky. To víte stejně dobře jako já. Tihle klášterníci zůstanou pořád takoví, jakými se narodili, jen se to stupňuje. Když přišli na svět tvrdí a studení, jsou nakonec ještě tvrdší a studenější, když se nar
odili šlechetní a milí, jsou čím dál milejší a šlechetnější. Buď to, nebo ono. A právě když si Tutilo začíná uvědomovat, kam patří a co v sobě má,“ vyhrkla prudce. „Tak to tedy bylo. Lhal, že jde do Longneru, aby se odtud mohl na celý večer ztratit. Teď má pocit, že je jí dlužen, a jde jí to splatit.“

„Je to víc než jen dluh,“ opravil ji Cadfael. „Ta paní si ho ochočila, jakmile se na ni prvně podíval. Byl by za ní šel, i kdybyste mu nabízela cokoli. Ale vy mi říkáte, že moc dobře věděl, že ten večer má přijít Aldhelm. Jak se to dověděl? Ani bratrům to nikdo neřekl. Věděl to jen opat a já, ačkoli ten se možná cítil povinen to sdělit převoru Robertovi.“

„Věděl to,“ odpověděla prostě, „protože jsem mu to řekla já.“

„A jak to, že jste to věděla vy?“

Ostře vzhlédla a zpozorněla. „Ano, to je pravda, vědělo to málo lidí. Byla to čirá náhoda. Bénezet zaslechl, jak o tom spolu mluví převor Robert a bratr Jeroným, a přišel mi to povědět. Věděl, že budu Tutila varovat. Myslím, že to ode mne očekával. Věděl,“ dodala Daalny, „že se mi Tutilo líbí.“

Nejprostší a nejumírněnější slova nejlépe vyjadřují složité a neumírněné city. Řekla víc, než tušila.

„A co on?“ zeptal se odtažitě Cadfael.

Nebyla však tak prostomyslná. Ženy nebývají a tahle toho zažila víc, než odpovídalo jejímu věku. „Ten pořádně ani neví, co cítí,“ odpověděla, „ke mně a k čemukoli. Je kam vítr, tam plášť. Má sen a střemhlav se za ním řítí. Dokonce sám sebe přesvědčí, že je nádherný. Sen o mnišském životě teď bledne. Já vím, že je nádherný, ale ne pro něho. On není z těch, kdo by tam šli kvůli pokoji a tiché blaženosti.“

„Tak mi povězte,“ mírně požádal Cadfael, „co se ten večer dělo, potom, co požádal o dovolení odejít do Longneru a dostal je.“

„Byla bych to řekla hned,“ odpověděla smutně, „ale nepomohlo by mu to. Protože na té pěšině nepochybně byl, opravdu našel toho nebožáka mrtvého, opravdu běžel na hrad jako počestný člověk a pověděl šerifovi, co našel. To, co mohu vypovědět, na tom nic nemění. Jestli v tom ale najdete dobré zrnko pšenice, proboha je vytáhněte a ukažte mi je, protože já je přehlédla.“

„Tak povídejte.“

„Umluvili jsme se spolu. Bylo to poprvé, že jsme se spolu sešli jinde než v těchto zdech. Vyšel cestou, která vede přes kopec k přívozu. Já vyklouzla těmi dvoukřídlovými vraty ze hřbitova na Koňský trh a vylezli jsme tam na seník nad stájí. Branku v hlavních dveřích nechali nezamčenou, jak po povodni odváděli koně zpátky. Dvůr u stájí tu přece vysychal celý týden. A tam jsme spolu zůstali, dokud jsme nezaslechli zvon na večerní. Mysleli jsme si, že on mezitím už musel přijít a odejít. Bylo pozdě a noc tmavá.“

„A pršelo,“ připomněl Cadfael.

„To taky. Nebyla to noc, aby se člověk cestou zdržoval. Mysleli jsme, že už bude mířit domů a nebude nijak dychtit po další zbytečné výpravě.“

„A co jste celou tu dobu dělali?“

Smutně se usmála. „Povídali. Seděli jsme v seně, aby nám bylo teplo, a povídali jsme si. O jeho povolání, které na sebe vzal dobrovolně, o tom, že já jsem se narodila do otroctví a vůbec jsem neměla na vybranou a že to přitom nakonec pro oba dopadlo víceméně stejně,“ dodala tvrdě. „Já se v pasti narodila, on do ní vešel s otevřenýma očima, aby se vyhnul jinému druhu nevolnické služby, ale nedíval se, kam jde. A teď, když má sám spoutané ruce i nohy, má velkolepé představy, jak mě osvobodí.“

„Jako jste mu dnes večer nabídla svobodu vy. Dobrá, a co pak? Slyšeli jste zvonit na večerní a usoudili jste, že už se můžete bezpečně vrátit. Jak se tedy octl sám na pěšině od přívozu?“

„Neodvažovali jsme se vrátit společně. Někdo by ho mohl vidět, jak se vrací, a bylo třeba, aby šel cestou, kterou by šel z Longneru. Já vklouzla dovnitř zas tou hřbitovní bránou a on šel mezi stromy na stezku, kudy za mnou přišel. Nehodilo by se přece, abychom přišli spolu. On se zřekl žen,“ hořce se pousmála, „a já nesmím mít styky s muži.“

„Ještě nesložil konečné sliby,“ připomněl Cadfael. „Škoda ale, že šel sám. Kdyby mrtvého našli dva, mohli by se jeden za druhého zaručit.“

„My dva?“ krátce se zasmála. „Nevěřili by nám… Nevolnice a novic před konečnými sliby spolu v noci venku hned potom, co si spolu zalaškovali na seně? Řekli by, že jsme se spolu domluvili a zabili jsme ho společně. A teď jsem vám asi vypověděla všechno,“ přešla z hořkosti k vyrovnanému smutku, „a vlastně jsem vám nepověděla nic. Ale je to celá pravda. Tutilo je možná dobrý lhář a smělý zloděj, ale ve většině věcí je úplné neviňátko. Dokonce jsme se spolu pomodlili, když zvonili. Kdo tomu bude věřit?“

Cadfael tomu věřil, ale uměl si představit, jak by se na to zatvářil Herluin. „Aspoň jste mi pověděla,“ zamyslel se, „že o tom, kudy Aldhelm přijde, vědělo víc lidí než těch pár, co to věděli od začátku. Jestli Bénezet slyšel Jeronýma vykřikovat to tajemství, kolik lidí se to ještě asi do večera dovědělo? Převor Robert dovede být diskrétní, ale Jeroným? O tom pochybuji. A co když Bénezet sdělil, co vyslechl, Rémymu, stejně jako vám? Všechno, co vyslechne sluha, bývá zpravidla vodou na pánův mlýn. A to, co vyslechne Rémy, může snadno vyprávět mecenáši, kterého si předchází. Kdepak, neřekl bych, že jsme tuhle hodinku promarnili. Znamená to, že budu muset hodně přemýšlet. Jděte si teď lehnout, dítě, a zatím se netrapte.“

„A jestli se Tutilo z Longneru vůbec nevrátí?“ zeptala se. Zněla v tom naděje i strach.

„Na to vůbec nemyslete. On se vrátí.“

Tutila přivedli zpět chvíli před ranní, v perlovém světle jasného, klidného svítání. Březen přišel spíš jako beránek než jako lev, v lesích kvetly sasanky a právě se otvíraly první petrklíče, nespálené mrazem a nepotlučené deštěm. Dva Longnerští jeli každý po jednom boku vypůjčeného pěvce, dovezli ho až k bráně a mlčky počkali, než sesedl, vzali si uzdu poníka a obraceli se k domovu. Loučili se s ním tiše a stísněně, ale zjevně přátelsky. Starší z nich se naklonil ze sedla, poplácal ho po rameni a něco mu pošeptal, než se klusem vydali po Předklášteří směrem ke Koňskému trhu.

Cadfael byl tou dobou už přes hodinu vzhůru a na nohou, protože neměl klid, a využíval čas přecházením po křovinatých okrajích hrachových polí a po břehu rybníka. Sbíral bílé trnkové květy, které se právě otvíraly. V tu dobu se nejvíc hodily k louhování. Dělal z nich mírné projímadlo pro starce v nemocnici, kteří už nemohli vyvíjet tělesnou námahu, jež dříve udržovala jejich těla v dobrém chodu. Výborná rostlina, tahle trnka, dobrá skoro na všechno, co člověka uvnitř trápí, pokud se poupata, květ i trpké černé plody sbírají v pravý čas. Hodí se i jako živý plot, protože nepustí dobytek ani ovce na osázené plochy.

Čas od času práce nechal a šel se podívat na velké nádvoří, jestli se už Tutilo nevrací. Když to udělal posedmé a mošnu měl plnou drobných bílých kvítků, spatřil tři jezdce vjíždět krokem do brány a nepozorovaně sledoval, jak Tutilo sesedá, přátelsky se loučí se svými strážemi a unaveně kráčí ke dveřím vrátnice, jako by si sám chtěl vzít klíč a poslušně se vrátit do zajetí.

Šel trochu nejistě a světlou hlavu skláněl nad něčím, co choval v náručí. Jednou na oblázcích klopýtl. Světlo, které jasnělo a tam, kam dosáhly šikmé paprsky, přecházelo v čiré plavé, petrklíčové zlato, ještě ponechávalo bránu a nádvoří ve stínu, takže Tutilo sklopil oči k oblázkům a našlapoval opatrněji, jako když špatně vidí na cestu. Cadfael mu vykročil vstříc. Vrátný, který zaslechl, že někdo přijel, vyšel do vchodu vrátnice, ale na prahu se zastavil a dal přednost Cadfaelovi jako staršímu, aby se ujal navrátilého vězně.

Tutilo nevzhlédl, dokud nebyli blízko u sebe, pak zamžikal a upřel oči na Cadfaela. Chvíli na něho usilovně hleděl, jako by stěží poznával i dobře známou tvář. Oči měl zčervenalé, jejich zlatý jas zmatněly po probdělé noci a možná i pláčem. Břímě, které nesl s takovou zvláštní něhou, byl stahovací vak z měkké kůže, v němž se rýsovalo cosi tvrdého, čeho měl plnou náruč a co žárlivě tiskl k srdci. Šňůry měl omotané kolem zápěstí, jako by se bál, že své břímě ztratí. Pohlížel přes svůj poklad na Cadfaela, v očích mu vysvitly malé, opatrné jiskřičky a v mžiku zahořely úzkostí a bolestí. Pronesl bezvýrazným, mrazivým hlasem: „Je mrtvá. Ani se nezachvěla, ani nezasténala. Myslel jsem, že jsem ji zpěvem uspal… Zpíval jsem dál, bál jsem se, že by ji ticho mohlo vyrušit z odpočinku…“

„Dobře jsi udělal. Na odpočinek čekala už dlouho. Teď už jej nemůže nic narušit.“

„Vydal jsem se zpátky, jakmile se mi to zdálo vhodné. Nechtěl jsem odejít, aniž bych se s ní slušně rozloučil. Byla ke mně laskavá.“ Nemyslel tím laskavost paní k sloužícímu ani mecenášky k chráněnci. Vytvořila se mezi nimi jiná laskavost, blahodárná pro oba. „Bál jsem se, abyste si nemyslel, že se nevrátím. Ale kněz říkal, že se rána nedožije, a tak jsem ji nemohl opustit.“

„Nebyl spěch,“ ujistil ho Cadfael. „Věděl jsem, že přijdeš, Máš hlad? Pojď do strážnice, posaď se a já ti seženu nějaké jídlo a pití.“

„Ne… Nakrmili mě. Byli by mě nechali i vyspat, ale v úmluvě nebylo, že bych se měl zdržovat, když už mě nebylo zapotřebí. Držel jsem se podmínek.“ Náhle zazíval, div si nevykloubil čelisti, až se mu zamžily oči. „Potřebuji postel,“ přiznal a otřásl se chladem.

Jediná postel, na kterou měl v tuto chvíli nárok, stála v kajícnické cele, ale šel tam dychtivě a rád, že bude mít mezi sebou a světem zamčené dveře. Cadfael vzal klíč od vrátného, který postával s trošičku úzkostnou soustrastí a zároveň s úlevou, že se delikvent, za něhož by možná mohl být odpovědný, poslušně vrací do vězení. Cadfael dovedl svého svěřence dovnitř a díval se, jak vděčně padl na úzkou pryčnu a chviličku tam mlčky sedí. Své břímě jemně a něžně odložil vedle sebe.

„Zůstaňte tu chvilku,“ poprosil nakonec. „Vy jste ji dobře znal. Já přišel pozdě. Jak to, že se jí vůbec zachtělo podívat se na mne, když tak strašně trpěla?“ Nečekal odpověď a také na to žádná odpověď nebyla. Ale proč by ženu, jež umírá vzhledem ke svému věku příliš brzy a příliš pozdě vzhledem k prožité bolesti, neměla potěšit nečekaná návštěva mládí, svěžesti a krásy, i když mládí chybujícího, tím spíš, že je tak zranitelné a bezmocné ve světě, který není právě laskavý k slabým.

„Způsobil jsi jí velké potěšení. V posledních letech důvěrně znala především bolest. Myslím, že tě viděla velmi jasně, líp než mnozí, kteří vedle tebe žijí a jsou jako slepí. Možná tě viděla líp než ty sám sebe.“

„Já se vidím dost ostře,“ odvětil Tutilo. „Vím, jaký jsem. Nikdo nemusí být anděl na to, aby andělsky zpíval. V tom není žádná ctnost. Přinesli mi do její ložnice harfu, s novými strunami. Myslel jsem, že by pro ni mohla být příliš hlučná v tom malém pokojíku, ale přála si to. Znal jste ji, Cadfaele, když byla mladší, zdravá a krásná? Chvíli jsem hrál, pak jsem se k ní přikradl, protože ležela tak tiše, že jsem si myslel, že usnula, ale měla oči dokořán a ve tvářích měla barvu, docela růžovou. Nevypadala tak vyzáble a staře, rty měla rudé, plné a zvlněné, jako když se usmívá, ale ne docela. Věděl jsem, že mě poznala, přestože nepromluvila ani slovo, ani jedinkrát za celou noc. Zpíval jsem jí nějaké mariánské písně a pak, nevím, proč, ale nebyl tam nikdo, kdo by mi řekl, jestli mám, nebo nemám, a cítil jsem, že mě tak bere, tak tichá a omládlá, protože už ji nic nebolelo… Zpíval jsem
milostné písně. A ona byla ráda. Někdy se vkradla dovnitř manželka mladého pána, sedla si a poslouchala a přinesla mi něco k pití, někdy zase ta paní, kterou si má brát mladší syn. Kněz už ji vyzpovídal a dal jí rozhřešení. K ránu tak kolem třetí zřejmě zemřela, ale já jsem to nevěděl… Myslel jsem, že doopravdy usnula, dokud nepřišla ta mladá a neřekla mi to.“

„Doopravdy usnula,“ přitakal Cadfael. „A pokud s ní tvůj zpěv šel tou tmou, měla pěkný odchod. Není proč truchlit. Na tento konec trpělivě čekala.“

„To mě nezlomilo,“ prostě odpověděl Tutilo. „Ale podívejte se, co přišlo pak. Podívejte se, co jsem si s sebou odnesl.“

Rozevřel hrdlo koženého vaku, který ležel vedle něho, sáhl dovnitř a s láskyplnou opatrností vyňal právě to psaltérium, na které jednou hrál v Donatině ložnici. Naleštěná ozvučná deska vypadala jako nová. Zlomený kolík byl nahrazen nově vyřezaným a byly tam trojitě nataženy čerstvé struny z ovčích střívek. Položil je vedle sebe, pohladil struny a vykouzlil mihotavý, stříbřitý zvuk.

„Dala mi ho. Potom, co zemřela, potom, co jsme se za ni pomodlili, mi ho přinesl její syn, ten mladší, takhle nově vybavené, a řekl mi, že bylo jejím přáním, abych ho dostal, protože hudebník bez nástroje je jako voják beze zbraně a bez brnění. Pověděl mi všechno, co říkala, když mi ho odkazovala. Prohlásila prý, že trubadúr potřebuje jen tři věci: nástroj, koně a milovanou dámu. To první mi chtěla dát a ty druhé dvě věci si prý musím opatřit sám. Nechala mi dokonce nařezat nové brky, i do zásoby.“

Hlas se mu ztišil, zněl v něm dětský údiv a oči se mu zalily slzami, když se vracel k této hravé věštbě, jež mu možná předpovídala budoucnost velmi vzdálenou klášteru, který už pro něho stejně ztrácel dřívější, vysněný půvab. Pocítila o něho vřelý zájem ne jako o duchovní bytost, ale jako o zdravé mladé tělo a krev, plné nevyzkoušených možností. A umírající, zejména umírající ženy, bývají někdy až nebezpečně přesnými proroky.

Z dormitáře na druhé straně nádvoří vzdáleně zacinkal zvonek zvoucí na jitřní. Cadfael s náležitou úctou zvedl psaltérium a odložil je do bezpečí na klekátko.

„Musím jít. A jestli si dáš poradit, tak spi a pusť všechno ostatní z hlavy, zatímco my půjdeme vyzkoušet sortes Biblicae. Ty ses zachoval dobře k té dámě a ona k tobě také. S její milostí a s nějakou tou modlitbičkou, kterou za tebe řekneme my ostatní, stěží zůstaneš bez požehnání.“

„Ale ovšem,“ vykulil Tutilo zmořené oči. „To je dnes, viďte? Zapomněl jsem.“ Na okamžik na něho padl stín, ale nedokázal ho zastrašit; byl už kdesi za hranicemi strachu o sebe.

„A teď na to zas klidně zapomeň,“ nakázal Cadfael. „Ty, zrovna ty bys měl mít víru ve svatou, na které si tak zakládáš. Lehni si, všechno zaspi a věř ve svatou Winifred. Myslíš, že už není připravená k boji, když se o ni perou jako tři psi o jednu kost? A jestli ti před nějakým časem dokázala v soukromí povědět, co si myslí, myslíš, že to dnes nedokáže docela jasně říci veřejně? Prospi ráno, a ať nás ona všechny rozsoudí.“

V půlhodině mezi kapitulou a velkou mší, zatímco Cadfael v dílně pilně třídil sklizené trnkové květy a vyhazoval z nich trny a úlomky tenkých černých větviček, přišel se s ním Hugh podělit o výsledky svého pátrání. Byly dost hubené, ale aspoň převozník byl schopen říct něco ku prospěchu věci.

„Ten večer se k Longneru ani nepřiblížil. Řeku vůbec nepřekročil. To myslím víte. Ale ten druhý chudák ano a převozník si pamatuje kdy. Farní kněz v Uptonu zřejmě má sluhu, který jednou týdně navštěvuje rodinu svého bratra v Prestonu. Ten večer šel z Uptonu do Prestonu s Aldhelmem, který pracuje na statku a bydlí v sousední vsi. Pastýř si nikdy nemůže být jistý tím, kdy pro ten den skončí s prací, ale knězův sluha odchází z Uptonu hned po nešporách a odešel tak i tentokrát. Říká, že se rozloučili v Prestonu těsně před šestou a Aldhelm pokračoval k přívozu. Odtamtud mu cesta přes řeku a cesta po pěšině tam, kde byl nalezen, nemohla trvat víc než půl hodiny – míň, jestli šel rychle a k tomu pršelo, takže se jistě nezdržoval. Jeví se mi, že byl přepaden a zabit mezi čtvrt na sedm a půl sedmou. Stěží později. Jestli nám tedy ten váš mládenec dokáže říct, kde byl, když měl být v Longneru, a pivede nám na to, pokud možno, svědka, bude na dobré cestě z bláta ven.“

Cadfael se otočil a věnoval mu dlouhý, zamyšlený pohled. Několik bílých květních plátků, které slétly a ulpěly na hrubé látce jeho rukávu, zachytil vzduch stoupající od podlahy, takže se opět vznesly a s průvanem vpluly do bledého slunečního svitu. „Hughu, jestli je pravda to, co říkáte, pak doufám, že z toho vzejde něco dobrého. Pochybuji sice, že on už je připravený se k tomu přiznat, ale vím o někom jiném, kdo může dosvědčit a dosvědčí, že byli spolu, dokud nezvonili na večerní, tedy skoro o hodinu déle, než říkáte, a k tomu připočtěme čtvrt hodiny chůze od toho místa. Protože to však jde špatně dohromady s jeho povoláním a ani té druhé osobě by to asi moc neprospělo, možná by to neradi říkali nahlas přede všemi. Ale vám by to možná, kdybyste je chvíli přesvědčoval, do ucha pošeptali.“

„Kde je chlapec teď?“ zeptal se Hugh. „Zavřený v kajícnické cele?“

„A doufám, že spí jako dřevo. Nebyl jste včera večer v Longneru, Hughu? Ne, jinak by se byl zmínil. Tak to jste asi neslyšel, že pro něho včera večer těsně před večerní poslali, aby jel k Donatě, na její výslovnou žádost. A Radulfus mu dovolil, aby s doprovodem jel. Zemřela, Hughu. Bůh a svatí na ni konečně vzpomněli.“

„Ne, to jsem nevěděl.“ Hugh chvilku seděl mlčky a vzpomínal na svá jednání s Donatou Blountovou a její rodinou v posledních letech. Nebylo důvodu truchlit, spíš vděčně děkovat. „Určitě už na mě ta zpráva bude čekat na posádce. A ona požádala o Tutila?“

„Připadá vám to zvláštní?“ mírně se zeptal Cadfael.

„Jsem zklamaný, když mě lidští tvorové ničím zvláštním nepřekvapí. Ne, zvláštní je jen to, že se ti dva vůbec někdy setkali. Člověk by řekl, že se takové dvě osoby těžko mohou na tomto světě vůbec zahlédnout, natož seznámit. Ale jakmile se seznámili, pak už bylo možné všechno. Tak ona zemřela. Byl při tom?“

„Myslel, že ji zpěvem uspal. A také ano. Oblíbil si ji a ona jeho také. Tam, kde nic nehrozí, nejsou ani zábrany. Nic je nespojuje, a tak je ani nic nerozděluje. Přišel dnes ráno vyčerpaný tím prožitkem, celý zarmoucený a celý užaslý, protože mu darovala psaltérium, na které jí hrál, a poslala mu vzkaz přímo jako z rytířského románu. Rád se vrátil do cely a doufám, že bude spát, dokud nebudeme mít za sebou celou tu věc, která nás čeká po mši. Kéž nám Bůh a svatá Winifred sešlou dobrý konec!“

„Ach tak!“ usmál se trochu záhadně Hugh. „Nejsou tyhle sortes trochu nebezpečným způsobem rozhodování sporných otázek? Připadá mi, že by vůbec nebylo těžké trochu zašvindlovat. Byly časy, kdy jste podle vlastních slov trochu švindloval sám – samozřejmě pro dobro věci!“

„Švindloval jsem, abych krádeži zabránil, ne abych ji provedl,“ připomněl Cadfael. „Svatou Winifred jsem nikdy neošidil a ona se nedá ošidit ani teď. Nepřipíše mi k tíži víc, než si zasloužím, a nenechá toho mládence platit za smrt, za kterou jistě nemůže. Ví, co potřebujeme a co si zasloužíme. Až uzná za vhodné, postará se o nápravu křivd a smíří spory.“

„A nebude při tom ani potřebovat mou pomoc,“ doplnil Hugh a se smíchem vstal. „Jdu pryč a nechám to na vás. Radši být někde jinde, až se vy klášterníci začnete dohadovat. Ale až se vzbudí – přece bych ho, nezbedu, neburcoval -, musíme s tím vaším ptáčkem zpěváčkem pohovořit.“

Cadfael zašel před velkou mší do kostela, přes všechno ujišťování, že věří, nesvůj a přitom provinilý a kajícný kvůli tomu, že je nesvůj, s hlavou zamotanou nadvakrát. Stejně už by před soudem nestačil vyrobit nálev; nechal trnkové květy očištěné ode všech příměsí čekat v čisté nádobě, dokud se nevrátí, a přikryl je před létajícími částečkami prachu kusem plátna. Několik plátků mu dosud ulpívalo na hrubé látce rukávů. Další se zachytily v prošedivělé narezlé tonzuře, kam napadaly z horních větví, když zavál vítr. Tento „jarní sníh“ mu vzdáleně připomněl jiná jara a pozdější květ, podobný, a přece nepodobný, když opojně sladce rozkvetou hlohy, až se z nich zatočí hlava. Ještě čtyři, pět týdnů, a meze se zabělají mohutnějším přívalem tohoto sněhu. Vzduch již voněl jarem a zelení, nepostižitelně, ale vytrvale, jako se tajně čeří voda, šepotavá únorová voda, nyn skoro umlklá.

Spíš jakýmsi vnuknutím než vědomě se octl před oltářem svaté Winifred a poklekl před ní. Vrzavá kolena opatrně dolehla na nejdolejší schůdek jejího vyvýšeného místa. Nemusel pronášet žádná slova, přestože si je v duchu myslel, ve velštině, jež byla jeho i její rodnou řečí. O tom, kam patří a kde si přeje být, rozhodne sama. On ji žádal o vedení v záležitosti smrti mladého muže, nevinného mládence, který se jemně a pečlivě staral o jehňata jako o beránky boží a nezasloužil si, aby ho někdo předčasně usmrtil, přestože boží láska snad pod něho natáhla spolehlivou ruku, když padal, a zvedla ho ke světlu. A v záležitosti jiného mladého muže, podezřelého ze skutku, který byl zcela mimo jeho dosah. Ten nesmí zemřít podobně nespravedlivou smrtí!

Vůbec nepochyboval o tom, že mu naslouchá. K prosebníkovi by se neobrátila zády. Nebylo ovšem tak jisté, v jaké náladě naslouchá, když uvážíme, co se všechno zběhlo. Cadfael doufal a v duchu se k ní modlil se smířenou pokorou, ale vždy dobrou severní velštinou, velštinou z Gwyneddu. Možná, že je rozhněvaná; přesto bude spravedlivá.

I když se už zvedl z kleku, pomáhaje si okrajem oltáře, ověšeného čerstvou rouškou na počest jejího návratu a v očekávání, že zde nadále setrvá, hned neodešel. Ticho zde bylo zároveň příjemné a zlověstné, jako ztišení před bitvou. A evangeliář, ne ten velký, iluminovaný, ale menší a tlustší, vybraný proto, že byl méně opotřebovaný a měl tenčí stránky, takže se jen tak nepodvolí příliš obratným prstům, již ležel na stříbrem zdobeném relikviáři, pěkně uprostřed, kam byl položen s uctivou, zbožnou přesností.

Položil na něj ruku a do doteku svých prstů shrnul všechny své modlitby a prosby o vedení a osvícení. Náhle se totiž rozhodl jej otevřít. Děvče, ukaž mi teď cestu, protože se musím postarat o dítě. Je lhář a zloděj a dareba, ale takového ho již svět udělal a je stejně milý, jako umí být falešný. A není vrah, i když o něm víš leccos jiného. Pochybuji, že za svých snad dvacet let někomu ublížil. Pověz mi slovo, jediné objasňující slovo, abych ho dostal z téhle klece.

Osudovou knihu již měl před sebou. Téměř bez vědomého úmyslu na ni položil obě ruce, zvedl ji a otevřel. Když ji kladl na místo, zavřel oči a levou rukou ji přidržel otevřenou. Ukazováček pravé ruky položil na otevřenou stránku.

Náhle si uvědomil, co udělal. Snažil se nehýbat, nepohnout ani prstem, zejména ne pravým ukazovákem. Otevřel oči a podíval se, kam ukazuje.

Byl v desáté kapitole Matoušova evangelia a horoucí prst, který tiskl tak pevně, že udělal na stránce důlek, spočíval na dvacátém prvním verši.

Cadfael se latinsky naučil pozdě, ale tohle bylo dost jednoduché:

„Vydáť pak bratr bratra na smrt…“ Stál, hleděl na ta slova a zprvu mu nedávala smysl, kromě oné zlověstné zmínky o smrti, a smrti záměrné, ne o tichém dokonání života, jak právě odešla Donata. Bratr vydá bratra na smrt… Byla to část proroctví o rozkladu a zmatku, který se má očekávat v pozdějších dnech; ve svém kontextu to byla jen jedna podrobnost ve velkém obraze, ale zde to bylo vše, byla to odpověď. Pro toho, kdo byl po léta členem bratrstva, měla ta formulace zvláštní význam. Ne někdo cizí, ne nepřítel, ale bratr zradí bratra.

Náhle ho navštívilo krátké vidění mladého muže chvátajícího po úzké lesní pěšině v tmavé deštivé noci, v šedohnědém plášti, s kapuci staženou hluboko do obličeje. Obrys prošel kolem a nebyl ničím víc než obrysem, neurčitě se zračícím v maličko bledší tmě tvořené nitkou oblohy mezi stromy: byl to však povědomý obrys, muž v kapuci zahalený volným kusem látky. Anebo v mnišské kápi a černé kutně? Jaký v tom byl za takových podmínek rozdíl?

Jako by se mu otevřely dveře do matného, ale určitého světla. Bratr vydaný na smrt… Co když to byla pravda, co když obětí neměl být Aldhelm, ale někdo jiný? Nikdo kromě Tutila neměl známý důvod bát se Aldhelmova svědectví. Tutilo, přestože onen večer nebyl v prostorách kláštera, pevně popíral, že by mladého muže napadl, a začínala se objevovat drobná svědectví mluvící v jeho prospěch. A Tutilo byl skutečně bratr, byl té noci venku a očekávalo se, že půjde tou pěšinou. A tělesnou stavbou, věkem i rázným krokem člověka spěchajícího, aby byl co nejdřív pod střechou, se mohl v očích číhajícího vraha značně podobat Aldhelmovu obrysu.

Bratr by byl skutečně vydán na smrt, kdyby tou cestou před ním nešel jiný. Ale co ten druhý, ten, který tu smrt plánoval? Pokud je tato věštba tím, čím se zdá být, slovo „bratr“ má ještě druhý, klášterní význam. Bratr z tohoto domu nebo přinejmenším z benediktinského řádu. Cadfael nevěděl o nikom jiném kromě Tutila, kdo by toho večera opustil prostory kláštera, ale muž, který má v úmyslu vykonat takový čin, by se s tím sotva svěřoval a sotva by někomu sdělil, že jde pryč. Někdo uvnitř řádu, kdo nenáviděl Tutila tak, že se ho pokusil zavraždit? Převor Robert by se asi příliš nermoutil, kdyby Tutilo zaplatil za svůj nehorázný skutek kůží, ale převor Robert ten večer v přítomnosti několika jiných mužů večeřel u opata a stejně bylo těžké představit si ho, jak číhá v mokrém lese, aby skolil provinilce vlastníma elegantníma rukama. Herluin by mohl chlapci zazlívat, že zostudil Ramsey ne pokusem
o krádež, ale tím, že jej pokazil, ovšem i Herluin byl v opatové společnosti. Přesto se ta slova zabodla Cadfaelovi do mysli jako trn z trnkového keře a odmítala se nechat vytrhnout.

Šel do své lavice a v uších mu stále znělo: „Vydáť pak bratr bratra na smrt…“ Musel vynaložit veškerou vůli a soustředění, aby ten hlas zapudil a srdcem se upnul k sloužené mši.

[IX]

Na konci mše, když byly děti s bratrem Pavlem odeslány do školy a zůstali jen chóroví mniši jako uctiví svědkové, přednesl opat Radulfus krátkou, věcnou modlitbu s prosbou o božské vedení a přistoupil k oltáři svaté Winifred.

„Uctivě prosím,“ ozval se hrabě Robert, zdvořile stojící stranou, tím nejmírumilovnějším tónem, „jak rozhodneme, kdo přistoupí k soudu jako první? Je pro to nějaké pravidlo?“

„Jsme zde, abychom se ptali,“ prostě odpověděl opat. „Ptejme se od začátku do konce, od sporu k rozhodnutí a neprosazujme žádné vlastní prosby nebo výhrady. Dohodli jsme se. Držme se toho. Na pořadí se zeptám já a pak přenechám nárok Shrewsbury převoru Robertovi, který podnikl cestu do Walesu, aby svatou Winifred našel a přivezl sem její ostatky. Má-li někdo námitky, jmenujte jiného. Otec Bonifác by nám tu službu neodmítl, jestliže to budete žádat.“

Nikdo neměl žádnou připomínku, dokud Robert Bossů na sebe velmi přívětivě nevzal úkol vyjádřit slovy mlčenlivý souhlas ostatních. „Otče opate, ujměte se toho, my všichni jsme spokojení.“

Radulfus vystoupil po třech nízkých schůdcích, oběma rukama otevřel evangeliář s očima upřenýma nahoru na kříž, aby nemohl odhadnout, kam má na otevřené stránce položit prst.

„Přistupte,“ vyzval je, „a sami se přesvědčte, že tu není žádný podvod. Vizte slova, která mi poslaly sortes a která teď přečtu.“

Herluin bez váhání hladově přistoupil a nahlédl. Hrabě Robert klidně zůstal na místě a uklonil se na znamení, že takového potvrzení není třeba.

Opat Radulfus shlédl tam, kde spočíval jeho ukazovák, a bez pohnutí ohlásil: „Jsem v evangeliu svatého Matouše, dvacáté kapitole. Verš zní: “…budou poslední první, a první poslední.“

S tím se nelze přít, pomyslel si Cadfael, s trochou úzkosti přihlížeje ze svého ústraní. Bylo až podezřelé, že první pokus poskytl tak přiléhavou odpověď; bylo známo, že předpovědi o biskupech bývaly často mimořádně dvojsmyslné. Být tam někdo jiný než Radulfus se svou neoblomnou přímostí, člověk by měl málem podezření… Ale to by znamenalo omezovat rozsah moci světice nebo o něm pochybovat. A proč bych měl pochybovat o tom, že ta, jež k sobě dokázala povolat chromého chlapce a podpírat ho svou neviditelnou milostí, když odložil berle u paty jejího oltáře, dokáže otáčet i listy evangelia a vést věrný prst ke slovům, která si žádá její vůle?

„Zdálo by se,“ pronesl hrabě Robert po chviličce zdvořilého mlčení, jímž dával přednost ostatním, kdo by se chtěli vyjádřit, „že jako posledního příchozího mě tento výrok posílá na kolbiště prvního. Rozumíte tomu tak, otče?“

„Význam se zdá dosti jasný,“ odpověděl Radulfus. Pečlivě evangeliář zavřel, položil jej přísně doprostřed relikviáře, sestoupil po schodech a postavil se opodál. „Přistupte, můj pane.“

„Ať Bůh a svatá Winifred rozhodnou!“ řekl hrabě a beze spěchu vystoupil po schodech, chviličku nehybně postál a pak pomalými, slavnostními pohyby, které mohli všichni vidět, knihu otočil hřbetem dolů mezi svýma dlouhýma svalnatýma rukama, takže se palce setkaly, aby rozdělily stránky. Úplně ji otevřel, na okamžik položil dlaně na zvolené stránky, pak nechal prst chviličku ve vzduchu, než se jich dotkl. Nepohlédl dolů ani nepřejel špičkou prstu po okrajích listů, aby poznal, jak hluboko v knize asi je. Jsou způsoby, jak ovlivnit i sortes Biblicae, ale tomu se puntičkářsky a názorně vyhnul. Nikdy to nemyslel vážně, s jistotou uvažoval Cadfael, a kdyby použil lsti, zkazil by si zábavu. Šlo mu jen o to, popíchnout převora Roberta a podpřevora Herluina, aby se pěkně načepýřili, zrudly jim laloky a v hrdlech jim zabublalo zlostí.

Hrabě přečetl nahlas, překládaje z latiny do angličtiny stejně plynně jako klerik: „Hledati mne budete, a nenaleznete, a kdež já budu, vy tam nemůžete přijíti.“ Zamyšleně vzhlédl: „Je to Jan, sedmá kapitola, třicátý čtvrtý verš. Otče opate, to je mi zvláštní výrok, vždyť ke mně přišla, když jsem ji vůbec nehledal a nic o ní nevěděl. To ona si mě našla. A tohle je skutečně těžká hádanka: že nemohu přijít tam, kde bude ona, vždyť je právě tady a já jsem tu vedle ní. Jak to rozluštíte?“

Cadfael by mu to vyložit mohl, ale držel ústa velmi pevně zavřená, přestože by bývalo zajímavé na otázku odpovědět a slyšet reakci tohoto chytrého muže. Byl dokonce v pokušení, protože tohle byl člověk, který dokáže ocenit každou ironii. Robert Bossů šel kvůli tomu sporu do Shrewsbury, aby se pobavil v čase zklamání a nečinnosti; škoda, že mu musí být odepřen ten nejlepší vtip, který je o tolik víc než jen vtipem. O něj se musí nadále dělit jen s Hughem, který ví o svém příteli Cadfaelovi to nejlepší i nejhorší. Ne, je tu ještě někdo, kdo ví všechno. I svatá Winifred si určitě někdy ve svém klidném spánku v Gwytherinu vzpomene a usměje se, vždyť se dokonce i zasmála, když se zvedla a napřáhla paprsky své milosti, aby postavila na nohy chromého chlapce tady v Shrewsbury.

Svým způsobem byla i tato odpověď, jako ta první, omračujícím způsobem výstižná, předkládajíc tajnou pravdu a paradox muži, který by je dovedl plně ocenit, ale nemohl k tajemství proniknout. Pokud se jemu zachtělo dráždit a mást, proč by se mu jemně nepomstila po svém?

„Jsem na tom stejně jako vy,“ usmál se opat. „Naslouchám a pracně se snažím porozumět. Třeba budeme muset počkat, až odpoví všem, a teprve pak se to snad vyjasní. Máme pokračovat a čekat na zjevení?“

„Samozřejmě!“ souhlasil hrabě, otočil se a sestoupil po třech schůdcích tak svižně, až kolem něho zavlály cípy karmínového kabátce. Z tohoto úhlu, s oltářními svícemi za zády, jeho vyvýšené rameno a vypouklina za ním téměř nerušily symetrii krásně pevného a obdivuhodně vypracovaného těla. Okamžitě odstoupil na zdvořilou vzdálenost, aby nijak nerušil dalšího uchazeče o boží spravedlnost, a jeho dva mladí panoši, vycvičení ke stejně nevtíravé službě, mu mlčky stanuli po obou bocích.

Pokud si hraje pro ukrácení nezáživného času, pomyslel si Cadfael, hraje podle ušlechtilých pravidel, i když si je vymýšlí sám. Hughovi se na první pohled zalíbil a mně se také líbí, dokonce velmi. A tu se mu do mysli vetřel údiv nad zvláštností lidských vztahů. Co má takovýhle člověk společného s naším hlučným, zbrklým, bezelstným Štěpánem, který se do všeho vrhá jako dusající býk? A když je v tomto okamžiku vidím tak jasně, co má vlastně s králem společného třeba Hugh Beringar? Vždyť všechny takové myslící duše musí už strašlivě unavovat tento dlouhý svár, který nikam nevede, který maří lidi, úrodu i samo blaho země. Nejsou již unaveni nejen Štěpánem, ale také a snad ještě více tou dámou, která se zakousla do říše a to sousto nepustí? Někde přece musí být nějaký slibnější dědic, první náznak paprsku vycházejícího slunce, které rozptýlí pochybnosti jako jitřní mlhu, oslní n
ás a zastíní jak krále, tak císařovnu se vším zmatkem, rozvratem a pustošením, jež způsobili této zemi.

„Otče Herluine,“ ozval se Radulfus, „půjdete to zkusit?“ Herluin přistupoval k oltáři velmi pomalu, jako by chtěl těch několik kroků a stoupání do tří schodů plně využít k modlitbě a vášnivému soustředění na tento jediný pokus, který mu potvrdí nebo zmaří drahou, ctižádostivou touhu. V jeho dlouhé, bledé, úzké tváři černě hořely oči jako napůl strávené uhlíky. Přes všechnu dychtivost zaváhal, když došlo k rozhodujícímu okamžiku, a dvakrát či třikrát rozestřel ruce nad knihou a opět je stáhl. Bylo zajímavé sledovat, jak různě se různí lidé přibližují k okamžiku pravdy. Robert Bossů rázně obrátil knihu hřbetem dolů mezi rovnými dlaněmi, rozdělil listy oběma palci, zcela je otevřel a položil prst, kam ho vedla náhoda. Když se knihy nakonec dotkl Herluin, sahal po ní, jako by ho pergamen mohl popálit, bojácně a křečovitě, a dokonce, i když měl knihu otevřenou a bylo rozhodnuto, několik
okamžiků mučivě váhal, kam položit prst, přesouval jej z levé na pravou stránku a zase zpět, než se dotkl. Jakmile bylo rozhodnuto, zhluboka se nadechl a krátkozrace se shýbl ke knize, aby viděl, co mu evangelia přiřkla. Polkl a mlčel.

„Čtěte!“ jemně ho vyzval Radulfus.

Nedalo se nic dělat. Hlas mu skřípal, ale promluvil jasně, snad dokonce trochu hlasitěji, než měl ve zvyku, protože ho stálo hodně námahy, aby to vůbec vyslovil. „Je to třináctá kapitola Lukáše, dvacátý sedmý verš. „Pravím vám, že vás neznám, odkud jste. Odejděte ode mne všichni činitelé nepravosti… “ Zvedl hlavu, tvář zšedlou rozhořčením, a pevně zavřel knihu, než se rozhlédl po pozorně uctivých obličejích, obklopujících ho jako kůly plotu, jako hradba, přes niž nalézal jen jedinou důstojnou cestu, na účet někoho jiného. „Byl jsem hanebně oklamán a podveden. Ukázala mi mou chybu, že jsem kdy důvěřoval lháři a zloději. Nebylo to z její vůle a na její příkaz, že ji bratr Tutilo – pokud se vůbec mohu odvážit nazývat ho ještě bratrem – ukradl, a ještě hůř, ve svém černém provinění uvedl jinou duši do hříchu, ne-li ve smrt. Jeho zločin je rouháním, ne pouze krádeží, protože od počá
tku bezbožně lhal, když tvrdil, že měl zjevení od světice, a od té chvíle zastíral svůj přečin jednou lží za druhou. Nyní mi dala jasně na vědomí jeho zlotřilost a ukázala, že všechno to putování po svém únosu skutečně řídila sama, aby se vrátila na toto místo, odkud byla vzata. Otče opate, odcházím se zármutkem a pokorou. Jestliže cítila nějaký soucit s Ramsey v jeho tísni, on jej znevážil a zmařil a my tu nemáme žádná práva. Se slzami to uznávám a modlím se, aby nám odpustila.“

Aby odpustila tobě! Určitě ti nejde o toho nešťastného chlapce, který v tuto chvíli spí v úzké kamenné cele. Kdyby bylo podle Herluinovy vůle, žádného odpuštění by se nedočkal. Každý záchvěv bolesti z tohoto pokoření by si Tutilo odtrpěl, stejně jako na něj byla nyní do poslední částečky naložena veškerá vina, jen aby jí ušel nevinný a zbožný Herluin, toliko ničemně oklamaný, který nemá čeho litovat, pouze své příliš hluboké důvěry.

„Počkejte!“ zarazil ho opat Radulfus. „Ještě nevynášejte soudy. Člověk může klamat sám sebe stejně jako druhé. Nikdo by neměl být odsouzen v prvním hněvu. A světice ještě nepromluvila k nám, Shrewsburským.“

Ano, to je pravda, přemítal Cadfael. Třeba bude mít výčitky i vůči nám, nejen vůči Ramsey. Co když zvolí tento okamžik a toto obecenstvo, aby nám zjevila, že nás navštěvuje jen z čiré laskavosti, že to, co leží v jejím hezkém relikviáři, je ve skutečnosti tělo mladého muže, který se dopustil vraždy, aby ji zajistil pro Shrewsbury, a sám zemřel náhodou, za okolností, jež si vynutily, aby zmizel? To bylo horší provinění, než jakého se v podobné záležitosti dopustil Tutilo, když ji chtěl získat pro Ramsey. Cadfael byl stále přesvědčen, že splnil její vůli, když ji uctivě uložil zpátky do hrobu, odkud ji vzal, zapečetil do její opuštěné rakve vraha a ji vrátil na místo odpočinku, po kterém toužila. Nebylo však možné, že stejně upřímně věřil Tutilo?

Jeden z těch činů světice právě odsoudila. Nyní bude podroben zkoušce ten druhý! Ještě štěstí, že alespoň převor Robert se k ní v tuto chvíli přibližuje v naprosté nevinnosti. Ale já, říkal si Cadfael, celý na trní, možná zaplatím za své hříchy v plné výši.

Nu, bylo by to spravedlivé!

Snad měl převor Robert nějaké pochybnosti o vlastní hodnotě, přestože to byla slabost, jíž podléhal málokdy. Vystoupal po schodech velmi slavnostně a se zavřenýma očima sepjal ruce před obličejem k poslední křečovité modlitbě. Vlastně měl oči zavřené, i když otvíral evangeliář a naslepo kladl dlouhý prst na stránku. Podle délky přestávky, jež následovala, než oči otevřel a omámeně se podíval na to, co mu osud uštědřil, zřejmě cítil jistý zbožný strach z toho, co si zaslouží. Kdo by kdy očekával, že se pilíř tohoto domu také jednou zachvěje?

Rovnováha se mu ale rychle vrátila. Robert vztyčil svou působivou stříbřitou hlavu a vlna vítězoslavné červeně se mu přelila od dlouhého krku do tváří. Hlasem kolísajícím mezi vítězoslávou a bázní přednesl: „Svatý Jan, patnáctá kapitola, šestnáctý verš: ,Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil.‘ “

Celým shromážděním bratrů, čekajících a přihlížejících se zatajeným dechem, projel mocný záchvěv a vzdech jako poryv větru nebo vlna valící se na břeh a pak, jako když se vlna rozbije v tříšť, se rozpadl v šepot a pohyb, jak přešlapovali, pošťuchovali se, otřásali se úlevou a náznakem hysterického pohnutí někde mezi smíchem a slzami. Opat Radulfus se okamžitě s neúprosnou autoritou napřímil a úsečným gestem zvedl ruku, aby utišil vzmáhající se neklid.

„Ticho! Ctěte toto svaté místo a přijímejte všechna rozhodnutí osudu vyrovnaně, jak lidem sluší. Otče převore, sestup k nám. Vše, co bylo třeba, bylo vykonáno.“

Převor Robert byl stále ještě tak oslepený, že na schodech málem klopýtl, ale s aristokratickou důstojností se zas vzpamatoval, a než stoupl na dlaždice podlahy, vrátilo se mu již opět jeho samolibé, obřadné já. Až čas ukáže, zda ten prožitek nábožného děsu na něm zanechal nějaké trvalé následky. Cadfael soudil, že spíš nikoli. Zato na jeho vlastní, opatrnější, ale stejně lidskou samolibost to zapůsobilo protentokrát velmi důrazně. Nějakou chvíli teď bude našlapovat velmi opatrně ve zbožné bázni před rozhořčením i shovívavostí této malé velšské světice.

„Otče,“ pronesl převor Robert svým opět uměřeným a libozvučným hlasem, „splnil jsem věrně úkol, který mi byl svěřen. Nyní mohou být tyto výroky vyloženy.“

Ano, už je zase ve své kůži, ponese si s sebou tuhle slávu, dokud nepřestane vrhat lesk. Ale aspoň na těch pár okamžiků ukázal, že je také člověk jako jiní. Nikdo, kdo to viděl, na to úplně nezapomene.

„Otče opate,“ promluvil pěkně Robert Bossů, „vzdávám se všech nároků. Vzdávám se dokonce i otázky, jak je možné, že tu stojím v její panenské přítomnosti, a přesto mi říká, že nikdy nemohu přijít tam, kde bude ona. I když přiznávám, že se za tím asi tají příběh, který bych velmi rád slyšel.“ Ano, je velmi bystrý, jak si již Cadfael uvědomil, a paradox je pro něj potěšením. „Pole vítězství patří zcela vám,“ srdečně pokračoval hrabě. „Je zjevné, že se tato blahoslavená dáma sama dopravila zpátky domů bez pomoci ode mne a od kohokoli jiného. Přeji vám radost z její společnosti! Ani za nic bych nechtěl zasahovat do jejích plánů, přestože jsem hrdý na to, že se mě uvolila na čas navštívit. S vaším dovolením věnuji jako výraz uznání dar.“

„Myslím,“ odpověděl Radulfus, „že by svatá Winifred možná byla ráda, kdybyste považoval za vhodné věnovat svůj dar na její počest opatství v Ramsey. Jsme všichni bratry z jednoho řádu, a pokud snad byla pohoršena lidskými chybami a přečiny, jistě to nebude mít za zlé bratrskému domu v nouzi.“

Cadfael je podezříval, že oba mluví takovým vznešeným a obřadným tónem hlavně proto, aby uhladili první trapnou chvilku a dopřáli podpřevoru Herluinovi čas, aby ovládl svou zlost a mohl ustoupit s elegancí. Ten nejhorší hlt žluči již spolkl, přestože se při tom málem zadusil. Dokázal uznat porážku se slušnou zdvořilostí. Ale nic, nic již neobměkčí jeho mysl zaujatou proti tomu nešťastnému hošíkovi, který bezpečně sedí pod zámkem a čeká, jaké pokání mu bude vyměřeno.

„Stydím se,“ pronesl Herluin sevřeným hrdlem, „za sebe a své opatství, že jsme živili, opatrovali a v důvěře chovali velmi falešného uchazeče o podíl na bratrství. Své opatství se odvážím omluvit. Sebe ne. Měl jsem se lépe vyzbrojit proti ďáblově lstivosti. Uznávám svou slepotu a pošetilost, ale nikdy jsem nezamýšlel nic zlého proti tomuto domu, pokořuji se v uznání spáchané křivdy a prosím za odpuštění. Pole je vaše, otče opate. Přijměte všechnu čest a všechnu kořist.“

Jsou různé způsoby, jak se pokořit – přestože převor Robert by to možná zvládl elegantněji, kdyby to dopadlo obráceně! – a přitom se vyvýšit. Ti dva si vskutku neměli co vyčítat, přestože Robert, který byl poněkud urozenější, měl dokonalejší sebeovládání a možná i citelně méně palčivé zášti, když prohrával.

„Jsou-li všichni spokojeni,“ prohlásil Radulfus, kterému tyto proslovy zřejmě připadaly nejen tíživé, ale i rozvláčné, „rád bych toto shromáždění uzavřel modlitbou a pak se můžeme rozejít.“

Ještě klečeli po posledním amen, když se náhle zvedl vítr a vevál kolem farního oltáře do kněžiště jakoby od jižního portálu, přestože nebylo slyšet, že by cvakla klika nebo vrzly dveře. Pocítili jej všichni, a protože vzduch byl stále nabitý duchem proroctví a sváru, všichni zpozorněli, napjali sluch a několik z nich otevřelo oči a pohlédlo směrem ke zdroji tohoto náhlého závanu z vnějšího světa. Bratr Rhun, oddaný ctitel svaté Winifred, okamžitě otočil krásnou hlavu k jejímu oltáři, protože jeho první, žárlivou starostí vždy byla služba a oddanost světici. Vysoko a jasně se v tichu rozlehl jeho výkřik: „Otče, podívejte se na oltář! Stránky evangelia se obracejí!“

Když převor Robert, stále ještě oslepený, sestupoval od oltáře v oblacích vítězoslávy, nechal evangelia otevřená tam, kde bylo vepsáno jeho vítězství, u svatého Jana, posledního z evangelistů, tedy skoro na konci knihy. Všechny oči se nyní otevřely a překvapeně zíraly. Skutečně, listy knihy se obracely nazpátek, pomalu, váhavě, zůstávajíce vždy na okamžik stát, ale jen aby sklouzly dál, někdy po jednom listu, někdy se jich při silnějším závanu zvedlo několik, skoro jako by je zvedaly a vedly prsty, dokonce jimi ve spěchu rychle listovaly. Evangelia se vracela nazpátek, od Jana k Lukášovi, od Lukáše k Markovi… Všichni omámeně pozorovali a skoro nepostřehli, skoro nepochopili, že náhlý vítr od jižních dveří naprosto ustal a list po listu se přesto, stále pomalu a rozmyslně, otáčí dál. Zvedaly se, zůstávaly téměř nehybně stát, pak se pomalu přechylovaly a skláněly k většině ostatních v knize evangel ií.

Už byly jistě u Matouše. A teď se jejich pohyb ještě zpomalil, zvedal se list po listu, zachvívaly se ve svislé poloze a pomalu přepadávaly. Poslední, který se překlopil, dolehl jen zlehka, ne zcela naplocho k ostatním, ale pak zůstal ležet a z větru, který zatřepetal stránkami, již nezůstal ani dech.

Několik okamžiků se nikdo nepohnul. Potom se zvedl opat Radulfus a přikročil k oltáři. To, co spontánně napsal vánek, musí mít víc než jen přirozený význam. Nedotkl se stránky, ale shlížel na ni.

„Pojďte sem někdo. Ať je tu víc svědků než jen já.“ Převor Robert byl v mžiku na úpatí schodů, dostatečně vysoký na to, aby viděl a mohl číst, aniž na ně vystoupí. Z druhé strany se přiblížil Cadfael. Herluin stál stranou, příliš hluboce ponořen do vlastního duševního zmatku, než aby se zajímal o další divy, ale hrabě se přiblížil s nezastřenou zvědavostí a natahoval krk, aby viděl na rozevřené stránky. Na levé straně se list maličko zvedal a houpal se vlastním napětím, protože nyní již žádný vítr nevál. Pravá stránka ležela klidně a ve hřbetě uvízlo několik bílých květních plátků a jedno pevné trnkové poupě s bílými lístečky právě vykukujícími z tmavé slupky.

„Nedotkl jsem se stránky,“ pravil Radulfus, „protože tentokrát jsem se neptal ani já, ani nikdo z přítomných. Beru toto znamení jako milost a přijímám toto poupě jako prst takto zjevené pravdy. Ukazuje mi na verš číslo dvacet jedna a verš zní: „Vydat pak bratr bratra na smrt…“

Nastalo dlouhé, zaleklé ticho. Převor Robert uctivě natáhl ruku a dotkl se nepatrné návěje volných lístečků a onoho rozpukávajícího poupěte, jež uvázlo ve hřbetu.

„Otče opate, vy jste s námi v Gwytherinu nebyl, jinak byste tento div poznal. Když nás blahoslavená světice navštívila v tamním kostele, jako předtím ve vidění, přišla s deštěm májových květů. Pro květy hlohu ještě nenadešel čas, ale místo nich posílá tyto, opět bělost své čistoty. Je to přímé znamení od svaté Winifred. Náš úřad nám velí dbát toho, co nám svěřuje.“

Shromážděním přihlížejících bratrů proběhl ševel a tichoučce pokročili blíž k tomu divu. Někde mezi nimi kdosi ostře vdechl. Znělo to jako spěšně potlačený bolestný vzlyk.

„Je to otázka výkladu,“ vážně pronesl Radulfus. „Jak máme takovému orákulu rozumět?“

„Mluví o smrti,“ věcně se ozval hrabě. „A k smrti tu došlo. Jak tomu rozumím, hrozba nyní visí nad mladým mužem z vašeho řádu. Stín nade všemi. Toto orákulum mluví o bratru jako nástroji smrti, což odpovídá případu, nakolik jej zatím znám. Ale mluví také o bratru jako oběti. Oběť nebyla bratrem. Jak tomu máme rozumět?“

„Jestliže nám skutečně ukázala cestu,“ odvětil opat, „nezbývá nám než po ní jít. Říká ,bratr‘, a věříme-li jejímu slovu, byl to bratr, jehož smrt byla bratrem plánována. Svatá ví, jaký význam má toto slovo v těchto zdech, stejně dobře jako my. Má-li někdo nějakou myšlenku, o niž by se s námi chtěl v této nanejvýš naléhavé věci podělit, ať ihned promluví.“

Do tísnivého ticha, kdy bratři smrtelně zvážněli, v duchu si kladli tu hroznou otázku a buď vyhledávali oči svých sousedů, nebo se jim naopak snažili vyhnout, promluvil bratr Cadfael: „Bratře opate, mám myšlenky, o něž bych se chtěl podělit a které mne napadly teprve dnes ráno, ale nyní jsou velmi případné. Večer, kdy se stala vražda, byl temný, nejen proto, kolik bylo hodin, ale také proto, že mraky byly nízké a mrholilo. Místo, kde se našlo Aldhelmovo tělo, je v hustém, neošetřovaném lese, na úzké pěšině, kam padá světlo jen z pruhu oblohy nad stezkou. Stačilo jen, aby číhajícímu muži s očima přivyklýma tmě ukázalo tvar, obrys. A Aldhelmův obrys odpovídal postavě muže podle kroku a rychlosti mladého, v šedohnědém plášti přitaženém k tělu a se špičatou kápí, kvůli dešti přetaženou přes hlavu. Otče, jak se dal za takových podmínek rozeznat od benediktinského bratra v tmavé kutně a kápi, pokud b y byl mladý a pospíchal, aby unikl dešti?“

„Jestliže ti správně rozumím,“ promluvil Radulfus, když si pátravě prohlédl Cadfaelovu tvář a viděl, že je smrtelně vážná, „říkáš, že ten mladý muž byl přepaden omylem místo benediktinského bratra.“

„Souhlasí to s tím, co je psáno zde, ve výroku osudu.“

„A také s tím, že ten večer opravdu byla tma. Naznačuješ dále, že zamýšlenou obětí byl bratr Tutilo? Že nebyl lovcem, ale lovnou zvěří?“

„Otče, myslím si to. Oba si vcelku odpovídají tělesnou stavbou i stářím. A jak všichni vědí, Tutilo byl ten večer mimo klášter, s povolením, přestože je získal podvodem.

Bylo známo, kterou cestou se bude vracet, alespoň podle toho, co nám všem namluvil. A nutno uznat, otče, že se postaral, aby si v tomto domě nadělal nepřátele.“

„Bratr se obrátí proti bratru…,“ ztěžka pronesl opat. „Ano, jsme chybující lidé jako všichni ostatní a nejsme oproštěni od nenávisti a zla. Jak si však vysvětlíme tohoto druhého, smrtonosného bratra? Ten večer neměl nikdo jiný pochůzku mimo prostory kláštera.“

„Spíš o žádném nevíme. Není však těžké,“ připomněl Cadfael, „na nějaký čas zmizet z dohledu. Pro toho, kdo je odhodlán projít, existují cesty ven i dovnitř.“

Opat mu hleděl do očí bez úsměvu; vždy ovládal svůj výraz. Přesto se v této domácnosti odehrávalo málo věcí, o nichž by nevěděl. Byly časy, kdy se Cadfael v noci vytratil a zase vrátil, aniž prošel bránou, v naléhavých záležitostech, které se zdály ospravedlňovat jeho nepřítomnost. Z nástrojů dobrých skutků uvedených v řeholi svatého Benedikta byla hned na druhém místě po lásce k Bohu láska k lidstvu a Cadfael ctil řeholi nade všechna drobná, puntičkářská řádová pravidla.

„Bezpochyby mluvíš z dlouholeté zkušenosti,“ podotkl opat. „To je zajisté pravda. Nevíme ovšem o nikom, kdo by se ten večer vytratil. Nebo víš něco, co já nevím?“

„Ne, otče, nevím nic.“

„Kdybych směl,“ ozval se skromně hrabě Robert, „proč nepožádat orákulum, které k nám promluvilo o dvou bratrech, aby nám poslalo další znamení? Jistě se od nás žádá, abychom šli po této stopě, jak umíme. Ptát se na jméno by asi bylo příliš, ale existují i jiné způsoby objasnění, jak nám již tato svatá dáma ukázala.“

Všichni bratři se mezitím postupně, téměř kradmo vyplížili ze svých lavic a shromáždili se v kruhu kolem oltáře a ve skupinkách rozmlouvali na jeho úpatí. Nepřibližovali se příliš těsně, ale postávali v doslechu. A kdesi mezi nimi byl těžko nalezitelný střed zoufalého, ale ovládaného neklidu, znepokojení, jež roztřásalo ovzduší v chóru rychlými záchvěvy tísně a děsu, jako když srdce v panice tluče rychlostí ptačích křídel. Cadfael to cítil, ale považoval to jen za napětí, jež způsobily sortes. A to bylo dostatečné. On sám začínal cítit bolest, jako by ho natahovali na žebřík, a to nejhorší mělo teprve přijít. Byl nejvyšší čas to ukončit a propustit tyto přetížené duše do vlhkého, chladivého, léčivého vzduchu počínajícího března.

„Jestliže jsou tímto slovem svým způsobem obžalováni všichni bratři,“ přišel na pomoc hrabě Robert, „právě oni, skromné děti domácnosti, mají největší právo ptát se po jménu. Zdá-li se vám to vhodné, otče opate, ať někdo z nich požádá o soud. Jak jinak mohou být všichni ostatní zproštěni obžaloby? Nevinní si jistě zaslouží spravedlnost ještě větším právem než viník odplatu.“

Pokud mu jde stále ještě jen o zábavu, pomyslel si Cadfael, dělá to s výmluvnou důstojností arcibiskupů a královských soudců. Ať žertem, nebo vážně, takový muž nebude chtít nechat tuto lidskou a více než lidskou záhadu nerozluštěnou. Bude naléhat vší mocí, aby to dovedl do konce. A ve svém jmenovci, převoru Robertovi, měl ochotného posluchače. Když si byl nyní převor jistý, že si Shrewsbury zachová svou světici spolu s veškerým jejím leskem, který na něho jako na jejího objevitele a přepravce padá, přál si všechno urovnat, ukončit a zbavit se těch obtížných návštěvníků z Ramsey, než vymyslí nějaké další nekalosti.

„Otče,“ pronesl vemlouvavě, „to je správné a spravedlivé. Smíme to udělat?“

„Dobrá,“ přisvědčil Radulfus. „Je to v tvých rukou!“

Převor se otočil a přejel zrakem mlčící řady mnichů, kteří ho v očekávání a bázni sledovali tázavýma očima. Jméno, jež provolal, bylo předem jasné. Dokonce se zamračil, že musí svého akolytu hledat.

„Bratře Jeronýme, vyzývám tě, aby ses ujal této zkoušky ve prospěch nás všech. Předstup a učiň tak.“

A vskutku, kde vlastně byl bratr Jeroným, proč od něho nikdo celou tu dobu neslyšel ani slůvko a, ani ho nezahlédl? Kdy se až dodneška vzdálil od suknice převorova roucha a nebyl připraven lichotivě přijmout každé slovo, jež vypadlo z úst jeho dobrodince, a úslužně mu přitakat? Když se nyní nad tím Cadfael zamyslel, v posledních dnech bylo Jeronýma vůbec málo vidět a slyšet, mnohem méně než obvykle, a to už od toho večera, kdy ho objevili na lůžku roztřeseného a trpícího bolestmi břicha a hlavy a kdy ho ukonejšily k spánku Cadfaelovy léky na žaludek a sirupy.

V zadních řadách shromážděné domácnosti se cosi kradmo pohnulo a bratr Jeroným se vynořil ze svého neobvyklého ústraní. Procházel řadami bez dychtivosti, skoro zdráhavě. Loudal se kupředu se skloněnou hlavou a s rukama pevně objímajícíma tělo, jako by kolem sebe cítil smrtelný chlad. Obličej měl šedivý a propadlý, oči, když je zvedl, zanícené. Vypadal nemocně a seschle. Měl jsem na tu jeho nevolnost dohlédnout, vyčetl si Cadfael, ale myslel jsem, že se určitě postará sám, aby se mu dostalo vší potřebné péče.

To byla jeho jediná myšlenka, když převor Robert, překvapený a pohoršený tak neochotným přijímáním povinnosti, která měla být pro příjemce ctí, pánovitě pokynul Jeronýmovi směrem k oltáři.

„Tak pojď, čekáme. Zahaj jednání modlitbou.“

Opat lehce smetl květní plátky z hřbetu knihy a zavřel evangeliář. Ustoupil stranou, aby udělal Jeronýmovi místo.

Jeroným se připlížil k úpatí oltáře a tam se zastavil, ještě spíš couvl jako poplašený kůň, silně se nadechl, pokusil se vystoupit na schod, ale pak náhle vymrštil paže, zakryl si obličej, s žalostným, dušeným výkřikem padl na kolena a sklonil se ke kamenným schodům. Zpod shrbených ramen a schoulených paží se koktavě ozval zlomený hlas a zavyl, jako když zaběhlý pes volá do noci, hledaje společnost ve své osamělosti.

„Neodvážím se… neodvážím se… Skolila by mě na místě, kdybych se odvážil… Není třeba, poddávám se, přiznávám svůj strašný hřích! Šel jsem za tím zlodějem, čekal jsem, až se bude vracet, a pro smilování Boží, zabil jsem toho nevinného člověka!“

[10]

Ve zděšeném tichu, které následovalo, převor Robert na okamžik zkameněl s rukou ještě vztaženou a ve tváři se mu zračila naprostá nevíra. Stačilo by ho dostatečně omráčit už jen to, že jeho nohsled upadl do smrtelného hříchu, a k tomu násilného, ale ještě víc jím otřáslo, že se tento poddajný smrtelník odvážil nějakého samostatného činu. I pro bratra Cadfaela to byl otřes, přestože pro něho byl zároveň i osvícením. Ach, ta ubohá duše, bledá a opuchlá na lůžku po zoufalém zvracení, chorá, tichá a nepovšimnuta od té chvíle až dodnes, vyčerpaná a s myslí a duchem zhnisanými tím, čeho se to tak pomýleně dopustila – Jeroným byl poprvé v životě zcela k politování.

Bratr Rhun, nejmladší a nejsvěžejší ze všech, výkvět stáda, se zachoval podle své přirozenosti, neptal se na dovolení, klekl vedle Jeronýma, objal paží jeho třesoucí se ramena, zvedl nebohého kajícníka a přitiskl ho k sobě, než s důvěrou vzhlédl do opatovy tváře.

„Otče, je především nemocný. Dovolte mi u něho zůstat.“

„Jednej podle svého,“ shlédl Radulfus na tu dvojici tváří stejně zbělelých, jako byla převorova, „a já musím také podle svého. Jeronýme,“ pronesl s absolutní, ocelovou autoritou, „vzhlédni a podívej se na mne.“

Již bylo pozdě stáhnout toto vyznání do soukromí, i kdyby tomu byl opat nakloněn, protože bylo proneseno přede všemi bratry a ti jako údy jednoho těla měli právo podílet se na léčení všeho, co se vyléčit dalo. Přihlíželi němě a pozorně, třebaže nepřistoupili blíž.

Jeroným naslouchal a ten tón ho trochu uklidnil. Velitelský hlas ho povzbudil, a tak vyvinul aspoň tolik úsilí, aby ze sebe shodil první a nejhorší tíhu. Jakmile zvedl hlavu a pokusil se na kolenou narovnat, Rhunova paže ho pozdvihla a podepřela. „Otče, slyšel jsem,“ pronesl Jeroným s tváří znetvořenou zoufalstvím. „Chci se vyznat. Chci se kát. Strašlivě jsem zhřešil.“

„Pokání vyznáním je počátkem moudrosti,“ pronesl opat. „Milost je mocná, ale nemůže přijít po zapírání. Pověz nám, co jsi udělal a jak se to zběhlo.“

Zajíkavé vyprávění trvalo dost dlouho a Jeroným, žalostně malý, schoulený a zbědovaný, klečel v objetí Rhunovy silné, šlechetné paže, s tou zářivou, mlčící tváří vedle sebe, čímž ještě více vynikly zdrcující rozdíly mezi nimi.

„Otče, když vešlo ve známost, že ostatky svaté Winifred byly naloženy s dřívím pro Ramsey, když už nebylo pochyb, jak se tam dostaly – protože jsme všichni do jednoho věděli, že není pochyb, vždyť kdo jiný by to byl mohl udělat? -, zahořel jsem hněvem proti tomu zloději, který se odvážil takové svatokrádeže proti svaté Winifred a takové hrubé urážky našeho domu. A když jsem slyšel, že požádal o dovolení odejít ten večer do Longneru a také je dostal, bál jsem se, že nám chce uniknout, buď tím, že se vzdálí, nebo rovnou uteče, jelikož postřehl, že ho přece jen může dostihnout spravedlnost. Nemohl jsem snést, aby zůstal bez trestu. Přiznávám se, nenáviděl jsem ho! Ale, otče, vůbec jsem ho nechtěl zabít, když jsem sám vyklouzl z domu a šel jsem na něho čekat na pěšinu, po níž se musel vracet, jak jsem věděl. Ani jsem nepomyslel na násilí. Vlastně jsem pořádně nevěděl, co chci udělat – postavit s
e mu tváří v tvář, obvinit ho, povědět mu, že ho při posledním soudu čeká pekelný oheň, jestli se nevyzná ze svého hříchu a nezaplatí za něj nyní.“

Odmlčel se, aby se bolestně nadechl, a opat se zeptal: „Šel jsi s prázdnýma rukama?“

„Samozřejmě, otče! Co bych si měl s sebou brát?“

„To nic. Pokračuj.“

„Otče, co ještě dodat? Když jsem ho slyšel přicházet mezi keři, myslel jsem, že to nemůže být nikdo jiný, než Tutilo. Netušil jsem, kudy přijde ten druhý; nevěděl jsem, jestli už mezitím nepřišel a neodešel, a k tomu marně, jak s tím ten zloděj počítal. A tenhle – přicházel tak rozjařeně, rázoval potmě a hvízdal si světské písničky. Jedna hanebnost se vršila na druhou, bral všechno, co bylo k smrti vážné, na lehkou váhu… Nemohl jsem to snést. Sebral jsem spadlou větev, a když šel kolem, praštil jsem ho do hlavy. Srazil jsem ho,“ zasténal Jeroným, „a on upadl přes cestu a kápě mu spadla z hlavy. Už ani rukou nehnul! Sel jsem k němu, poklekl jsem a pak jsem uviděl jeho obličej. I v té tmě mi to stačilo. To nebyl můj nepřítel, nebyl to nepřítel světice, ne ten zloděj! A já ho zabil! A pak jsem od něho utekl… Bylo mi zle, třásl jsem se, utekl jsem od něho a schoval jsem se, ale od té chvíle mě v každ
ém okamžiku pronásleduje. Vyznávám svůj strašný hřích, trpce ho lituji, želím dne a hodiny, kdy jsem pozvedl ruku proti nevinnému. Ale jsem jeho vrah!“

Sklonil hlavu na paže a schoval v nich obličej. Mezi drásavými vzlyky se ozývaly dušené zvuky, ale už žádná zřetelná slova. A Cadfael, který už otvíral ústa, aby v příběhu pokračoval tam, kde ubohý mstitel skončil, je zase rychle, nepozorovaně zavřel. Jeroným určitě pověděl všechno, co věděl, a jestliže břemeno, které nesl, bylo těžší, než mu náleželo, ještě chvíli je unese. Dalo se říci, že výrok „vydat pak bratr bratra na smrt“ o Jeronýmovi platí, protože sice nezabil, ale skutečně Aldhelma vydal smrti. Pokud však to, co následovalo, bylo rovněž dílem bratra, může vrah stát docela dobře právě tady mezi nimi. Nechme to být! Ať odejde spokojený, uklidněný, že toto řešení, které Jeroným v strašlivé upřímnosti nabídl, bylo všemi bez ptaní přijato a on sám už je v naprostém bezpečí. Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jim nic nehrozí, přestávají být opatrní a mohou udělat něco poše
tilého, čím se prozradí. V soukromí, ano, jen opatovi, je nutno říci pravdu. Jeroným se zachoval ohavně, ale ne tak ohavně, jak si sám myslí a jak si myslí všichni kolem. Ať zaplatí za všechno, co je dlužen, ale ne za chladnější, podlejší zločin někoho jiného.

„To je velmi zarmucující a strašlivé doznání,“ pronesl pomalu a těžce opat Radulfus. „Není to snadné pochopit ani zhodnotit, a žel, nedá se to nijak napravit. Potřebuji čas, a jistě i všichni ostatní přítomní, na mnoho modliteb a vážného přemýšlení, než budu moci začít jaksepatří vykonávat právo či spravedlnost. Navíc je to věc, která nespadá pod mou pravomoc, protože je to vražda a králův soud má právo okamžitě se dovědět o osobě, která se přiznala k vraždě, třebaže ji hned nepřevezme.“

Jeroným už se ničemu nebránil, i kdyby s ním udělali cokoli. Vyprázdněný a vyždímaný se všemu podvoloval. Neklid a zděšené ohromení, jež vyvolal mezi bratry, budou ještě nějakou chvíli doznívat jako ozvěna, zatímco ten, kdo to způsobil, se stáhl do otupění a vyčerpanosti

„Otče,“ pronesl pokorně, „uvítám každé pokání, které mi bude uloženo. Nechci žádné lehké rozhřešení. Mám vůli zaplatit plně za všechny své hříchy.“

O jeho naprosté zbědovanosti v tomto okamžiku nemohlo být pochyb. Když ho Rhun ve své laskavosti podepřel paží, aby mohl vstát z kleku, zůstal na něm dál těžce viset, jako by chtěl navždy přilnout ke své zoufalé poníženosti.

„Otče, dovolte mi odtud odejít. Nechtě mě opuštěného a skrytého před zrakem lidí…“

„O samotě budeš,“ odpověděl opat, „ale zoufalství ti zakazuji. Je příliš brzy na radu nebo soud, ale na modlitby nikdy není příliš brzy ani příliš pozdě, pokud je tu opravdová kajícnost.“ Pak oslovil převora, nespouštěje oči ze zborcené postavičky na dlažebních kamenech, připomínající zašlápnutého a pochroumaného ptáka: „Ujmi se ho. Najdi mu příbytek. A nyní všichni jděte, utěšte se a věnujte se svým povinnostem. V každé době, za všech okolností jste stále vázáni svými sliby.“

Převor Robert, stále zkameněle mlčící a otřesem vyvedený ze své obvyklé strojené důstojnosti, odvedl svého zdrceného písaře do druhé z obou kajícnických cel; pokud se Cadfael pamatoval, bylo to poprvé, že byly obě obsazeny současně. Podpřevor Richard, slušný, pohodlný, mírumilovný člověk, odvedl ostatní za jejich běžnými povinnostmi a krátce poté do refektáře na oběd a svým vlídně přihlouplým klidem upokojil své stádečko aspoň natolik, že si šli před polednem mýt ruce s naprosto normální chutí k jídlu.

Herluin se rozumně zdržel jakékoli účasti na té záležitosti, jakmile se úctyhodnost Ramsey zčásti obnovila a Shrewsbury se dostalo do mimořádně trapné situace. Rád uvítá slíbený dar hraběte a odebere se v pořádku do svého kláštera v Ramsey, třebaže bylo hrozné pomyslet na to, co asi čeká Tutila, až ho tam bezpečně dopraví zpátky. Podpřevor nebyl z těch, kdo zapomínají a odpouštějí.

Odchod Roberta Bossuho, onoho neklidného, svědomitého, lstivého a schopného muže, z bojiště byl jako vždy vzorem ohleduplnosti a taktu. Prohodil tiché slůvko k opatu Radulfovi, hodil ostrým pohledem po svých dvou panoších, kteří rozuměli každému zdvižení obočí nebo záblesku očí či úsměvu. Věděl, kdy využít svého postavení a kdy a jak svůj lesk ztlumit a chovat se nevtíravě.

Bratr Cadfael čekal na příležitost přiblížit se na odchodu z kněžiště k opatovi.

„Otče, prosím o rozmluvu. K tomuto příběhu je třeba něco dodat, ačkoli snad ne veřejně – prozatím.“

„Snad kromě toho, že vraždil, ještě nelhal?“ pronesl opat, aniž otočil hlavu. Hlas měl přísný, ale tak tichý, aby ho slyšel jen Cadfael.

„Ani jedno, ani druhé, otče, jestli je má domněnka správná. Řekl všechno, co ví, a všechno, o čem si myslí, že ví, a určitě si nic nenechal pro sebe. Ale jsou věci, které neví, a jejich znalost trošičku vylepší případ, který je zatím dost černý. Dopřejte mi slyšení o samotě a pak posuďte, co se má udělat.“

Radulfus se zarazil v půli kroku, přestože se dosud neohlédl. Díval se za posledními bratry, kteří, stále zaleklí a mlčící, odcházeli do ambitu, a pohledem vyprovodil vlající karmínový pláštík Roberta Bossuho, když odcházel přes nádvoří se sloužícími v patách.

„Říkáš, že jsme zatím slyšeli jen polovinu – a tu horší zbývá dopovědět? Ten mladý muž je slušně uložen v rakvi a dnes ho odtud jeho kněz převeze do Uptonu, aby byl pohřben mezi svými. Nerad bych zdržoval jeho odchod.“

„Není třeba,“ ujistil ho Cadfael. „Pověděl mi všechno, co mohl. Ani za nic bych ho nezdržoval od odpočinku. Ale to, co mohu dodat, jsem teprve teď správně pochopil, přestože jsem o tom našel důkazy na jeho těle i na místě, kde byl objeven. Všechno, co jsem viděl, viděl i Hugh Beringar, ale teprve po tom, co vyšlo najevo dnes, zapadly ty podrobnosti na své místo.“

„V tom případě,“ řekl Radulfus po krátkém zamyšlení, „myslím, že by se k nám měl připojit i Hugh, než budeme pokračovat. Potřebuji jeho radu a on možná bude potřebovat tvoji i moji. Ta věc se stala mimo naše zdi a nespadá pod mou jurisdikci, přestože pachatel možná ano. Církev a stát se musejí navzájem ctít a pomáhat si i v těchto roztříštěných a žalostných časech. Jsme sice dva, ale spravedlnost by měla být jedna. Zašel bys do města, Cadfaele, a požádal Hugha, aby sem odpoledne přišel na poradu? Pak vyslechneme všechno, co nám můžeš povědět.“

„Velmi rád,“ přisvědčil Cadfael.

„A jak máme brát tuhle snůšku divů, o kterých jste nám tu dnes dopoledne vyprávěl?“ zajímal se Hugh u svého poledního stolu. „Mám věřit, že každá odpověď přišla tak přesně, jako byste byl evangelia předem prošel a označil příslušná místa, abyste každého tazatele chytil do pasti? Určitě jste to neudělal?“

Cadfael rozhodně zavrtěl hlavou. „Své svaté do díla nepletu. Hrál jsem poctivě a přísahám, že oni všichni také, protože v knize nebyla žádná záložka, žádný list nebyl ohnutý, když jsem ji vzal do ruky předtím, než se k ní přiblížil kdokoli jiný. Otevřel jsem ji a dostal jsem svou odpověď, to mě přinutilo všechno promyslet znovu a přišel jsem na to, kde jsem byl předtím slepý. A nevím, jak si to vysvětlit, ledaže opravdu promluvila ona.“

„A všechna ta orákula, která následovala? Ramsey se dočkalo nejen odmítnutí, ale i odsouzení… To muselo být pro Herluina trochu tvrdé, nemyslíte? I s hrabětem Robertem si svatá milostivě zažertovala! Konečně, bylo to celkem spravedlivé, škoda, že mu k vysvětlení chybí klíč, protože by ho to pobavilo. A pak Shrewsbury – ,ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil‘. Chápu to spíš jako výstrahu než uznání. Ona si vás vyvolila, a když bude chtít, tak vás opustí. Radši abyste si propříště dávali pozor, protože další takový rozvrat své pevné vlády už nestrpí. Hádám, že to bylo míněno speciálně pro převora Roberta, který si opravdu myslí, že si ji vyvolil, a považuje se za jejího vlastníka. Doufám, že tu narážku pochopil?“

„Pochybuji. Nesl to jako svatozář.“

„A pak se nakonec listy začnou obracet samy a otevřou se podruhé na témž místě. Trochu moc zázraků na jedno dopoledne!“

„Zázraky,“ pronesl Cadfael poněkud učitelsky, „mohou být prostě božským využitím běžných okolností. Proč ne? Pokud jde o tu poslední věštbu, tak evangeliář zůstal otevřený a od jižních dveří zavál vítr a načechral stránky, takže se otočily zpátky od Jana k Matoušovi. Je pravda, že nikdo nevešel, ale myslím, že někdo musel vzít za kliku, pootevřít a pak zase couvnout a zavřít, protože zevnitř slyšel hlasy a nechtěl rušit. Vítr tam nepochybně byl, cítili ho všichni. A pak se listování zastavilo právě na tom místě, protože do hřbetu knihy, když jsem ji zavíral, zapadlo pár trnkových kvítků, se kterými jsem předtím zacházel; zřejmě jsem je setřásl z rukávu nebo z vlasů. Taková nepatrná překážka nestačila na ovlivnění sortes, když knihu obřadně otvírali oběma rukama a prstem ukazovali na řádek. Ale když stránky obracel vítr, trnkové květy stačily pohyb zastavit právě tam. Přesto, odv
ážíme se tomu říkat náhoda? A když se k tomu v duchu vracím,“ potřásl Cadfael hlavou, váhaje mezi pochybnostmi a přesvědčením, „ten vítr, který dovnitř zavál, utichl dřív, než se stránka položila. Díval jsem se, jak se ta poslední pomalu otáčí a zastavuje se, než dolehla a narovnala se. Vzduch nad ní byl naprosto nehybný. Svíčky planuly rovně vzhůru a ani se nezachvěly.“

Aline během celého rozhovoru pozorně naslouchala každému slovu, ale sama nic neříkala. Je v ní cosi vzdáleného a tajemného, pomyslel si Cadfael, jako by se část její bytosti kouzlem odebrala do nějakého niterného, příjemného ústraní, i když její modré oči utkvívaly na manželovi a jeho příteli s bystrou inteligencí a sledovaly tok argumentů s jakousi shovívavou a pobavenou náklonností, s níž se moudrá matka dívá na své děti.

„Má paní,“ postřehl její pohled Hugh a smířeně se usmál, „má z nás obou jako obvykle legraci.“

„Ne,“ zvážněla náhle Aline, jenom mi připadá, že krůček od naprosto obyčejných věcí k zázraku je tak malý, skoro náhodný, že se divím, proč vás to tak ohromuje a proč se namáháte o tom rozumovat. Kdyby to odpovídalo rozumu, nebyl by to přece zázrak, ne?“

V opatově salonku našli čekat nejen Radulfa, ale i Roberta z Leicesteru. Jakmile skončili se zdvořilostmi, hrabě se se svou jemnou, uváženou ohleduplností chystal k odchodu.

„Máte tu jednání, které nespadá pod mou správu a pravomoc, a nechtěl bych vám tu záležitost komplikovat. Pan opat mi laskavě svěřil, co uznal za vhodné, protože jsem byl svědkem toho, co se dnes dopoledne stalo, ale jak jsem vyrozuměl, nyní budete zkoumat dál. Svůj malý nárok na světici jsem ztratil,“ připomněl Robert Bossů se zářivým úsměvem a pokrčil svým vyšším ramenem, „a měl bych se s vámi pomalu loučit.“

„Můj pane,“ srdečně odpověděl Hugh, „je rozhodně vaší věcí především králův mír, nakolik existuje a nakolik se nám jej daří udržovat, ale bude-li pan opat souhlasit, doufám, že s námi ještě zůstanete a přispějete nám svým úsudkem. Budeme probírat vraždu a to je záležitost pro každého člověka, protože každý si může život zachovat, nebo jej ztratit.“

„Zůstaňte s námi!“ podpořil ho Radulfus. „Hugh má pravdu, potřebujeme každou dobrou radu, která se nabídne.“

„A já jsem stejně zvědavý jako ostatní lidé,“ přiznal hrabě a ochotně se opět posadil. „Opat mi říkal, že k tomu, čeho jsme byli dopoledne svědky, je co dodat. Rozumím správně, pane, že jste byl zpraven o tom, co se zatím odehrálo?“

„Cadfael mi pověděl, jak dopadly sortes, a o přiznání bratra Jeronýma. Ujišťuje mě, že z toho, co jsme on a já viděli na místě, můžeme vyvodit víc, než ví sám Jeroným.“

Cadfael se uvelebil vedle Hugha na polštářované lavici u opatova tmavého táflování. Venku bylo ještě plné, jasné světlo, protože dny se dloužily. Jaro nebylo daleko, když černé ježaté kopečky trnek na mezích zbělely jako sněhové závěje.

„Bratr Jeroným pověděl pravdu, celou pravdu, kterou zná, ale celá pravda to není. Viděli jste ho, nebyl v stavu něco tajit a také to neudělal. Vzpomeňte si, otče, co říkal, jak tam stál a čekal. To je pravda, našli jsme to místo, v křoví hned vedle pěšiny, kde přešlapoval celý nesvůj a udupal trávu. Sebral spadlou větev, když ten mladý muž přicházel po pěšině, uhodil ho s ní, ten v bezvědomí upadl a kapuce mu spadla z hlavy. To je všechno pravda – Hugh to potvrdí – větev ležela tam, kde ji odhodil. Byla zčásti zpuchřelá a při úderu se zlomila, ale byla dost tvrdá a těžká na to, aby ho omráčila. A tělo leželo tak, jak to Jeroným popsal, přes cestu, s kapuci spadlou z hlavy a obličeje. A Jeroným říká, že ve chvíli, kdy si uvědomil, co udělal, a on věřil, že to byla vražda, utekl zpátky do kláštera a schoval se. To udělal a opravdu se mu udělalo špatně, protože bratr Richard ho našel v posteli celého še
divého a roztřeseného, když nepřišel na večerní. Neřekl ale nic jiného, než že je mu špatně, a to bylo očividné. Dal jsem mu léky. Teď k jeho přiznání: mluvil jen o jedné ráně a já jsem rovněž přesvědčen, že udeřil jen jednou.“

„Ano, o žádném dalším útoku nemluvil,“ zamyšleně se mračil Radulfus. „A nemyslím, že by si nechal něco pro sebe.“

„Ne, otče, já také ne. Od toho večera se kolem nás plížil jako těžce nemocný, v hrůze z vlastního činu. A to, že ta rána byla jen jedna, potvrzuje ohledání Aldhelmovy hlavy, které jsem provedl. Vzadu byla krvavá skvrnka a v hrubé vlněné látce kápě jsem našel kousky trouchnivého dřeva ze zlomené větve. Rána zezadu do hlavy ho mohla na chvilku omráčit, ale rozhodně mu neprorazila lebku a nemohla ho zabít. Co říkáte, Hughu?“

„Říkám, že by ho po ní pořádně bolela hlava, ale nic víc,“ pohotově odpověděl Hugh. „Kromě toho by po ní nebyl v bezvědomí víc než čtvrt hodiny, ani to ne. Asi to bylo to nejhorší, co Jeroným dokázal udělat, ale jeho oběti to moc neublížilo.“

„To tvrdím také. A on říkal, že udeřil, podíval se zblízka, zjistil, že se zmýlil, a utekl odtamtud. Věřím mu.“

„Pochybuji, že by měl dost otrlosti na to, aby lhal,“ poznamenal hrabě. „Myslil bych, že nikdy nebyl žádný odvážlivec ani lotr. A dnes byl velmi zděšený výrokem evangelia. Přesto si byl jistý, že ho zabil.“

„Zděsil se toho a utekl,“ vysvětlil Cadfael, „a první, co pak slyšel, bylo, že Tutilo toho nebožáka našel mrtvého a ohlásil to. Co jiného si měl myslet?“

„A neměli bychom si to přes všechny pochybnosti stále myslet i my?“ suše připomněl opat. „Když se do té strašné práce pustil, jak si můžeme být jisti, že tam nakonec přece jen nezůstal a nedokončil ji?“

„Jisti si být nemůžeme. Naprosto jisti ne. Dokud nebudeme všechno znát s jistotou a dokud nevyjdou najevo všechny podrobnosti. Ale myslím si, že nám pověděl pravdu, nakolik ji zná, protože to, co následovalo, bylo docela jiné. Hugh si to pamatuje a potvrdí všechno, co budu vyprávět.“

„Pamatuji se až moc dobře,“ ujistil Hugh.

„Několik kroků dál podle stezky jsme našli hromadu kamení, kterou už dlouho obrůstal mech a lišejník. Nahoře na hřebeni tam vychází na povrch vápenec a místy se prodírá tenkou vrstvou půdy i dole mezi stromy. Na horním kameni na té hromadě, přestože ho pečlivě zasadil zpátky na místo, byl porost mechu zpřetrhaný. A kámen to byl těžký, měl jsem ho plné obě ruce, když jsem jej zvedl. Na drsné spodní straně byla krev, dokonale skrytá, když kámen ležel na místě, ale byla tam. Vzali jsme kámen s sebou, abychom jej podrobněji prozkoumali. Zcela jistě to byl smrticí nástroj. Stejně jako byla na kameni zčernalá Aldhelmova krev, v Aldhelmových ránách utkvěly kousíčky lišejníku a kamenný prášek. Někdo mu rozdrtil hlavu a pak klidně zasadil kámen zpátky do hromady. Pokud ji člověk neprohlížel zblízka, vypadala neporušená. Za nějaký týden by povětří a mech všechny zrádné obnažené hrany zase zakryly. Ptám se
sám sebe: Byl by něčeho takového schopen Jeroným? Vytrhnout těžký kámen, rozbít hlavu muže ležícímu v bezvědomí a pak klidně kámen zasadit zpátky? Divím se, že se vůbec zmohl na to, aby udeřil tak silně, že omráčil a že při tom zlomil větev, i když byla zčásti zpuchřelá. Vzpomeňte si, jak říkal, že se pak ve zděšení nad tím, co udělal, šel podívat na svou oběť a zjistil, že udeřil nepravého. Proti Aldhelmovi přece nic neměl. A vzpomeňte si také, že ho nikdo neviděl, nikdo nevěděl, že vůbec odešel z kláštera. Udělal to, co by v panice udělal každý bázlivec – utekl a schoval se uvnitř společenství, kde byl známý a vážený a nikdo by nikdy nehádal, že se pokusil o něco takového.“

„Říkáte tedy jasně,“ shrnul pozorný a klidný hrabě Robert, „že vrahové byli dva, alespoň co se týče úmyslu, a když tenhle nešťastný bratr zjistil, že udeřil nepravého, neměl nejmenší důvod chtít mu ještě víc ublížit.“

„Jsem o tom přesvědčen,“ odpověděl Cadfael.

„A vy, pane šerife?“

„Podle všeho, co o Jeronýmovi vím, chápu to i já takhle.“

„Z toho tedy podle vás vyplývá,“ pokračoval hrabě, „že muž, který dílo dokončil, měl důvod přát si, aby Aldhelm zmizel ze světa dřív, než dorazí k bránám kláštera. Ne Tutilo, ale Aldhelm. Vrah věděl, kdo to je, a postaral se, aby nedošel. Pastýřovi přece spadla kapuce, když upadl. Tentokrát nešlo o žádný omyl, byl poznán a zabit ne místo jiného, ale sám za sebe.“

Nastalo krátké, hluboké ticho, zatímco na sebe hleděli a zvažovali možnosti. Pak pomalu promluvil opat Radulfus: „Je to logické. Obličej byl odhalený, přestože se Jeroným musel naklonit a podívat se zblízka, protože noc byla tmavá. Pokud ho však dokázal poznat, mohl to dokázat i ten druhý.“

„A ještě jedna věc,“ připomněl Hugh. „Pochybuji, že by tam Aldhelm po té ráně do hlavy bezmocně ležel víc než čtvrt hodiny. Kdo ho zabil, zabil ho během té doby, protože Aldhelm se ani nehnul. Nebyly tam žádné stopy po jeho pohybech. Jestliže sebou jeho tělo škublo, když dostal druhou, osudnou ránu, byla to jen kratičká křeč. Vrah musel být blízko. Snad byl svědkem prvního útoku. Jistě byl na místě za velmi krátkou dobu.“ Ostře se zeptal: „Otče, propustil jste už Tutila?“

„Ještě ne,“ odpověděl Radulfus bez údivu. Bylo jasné, na co Hugh myslí. „Asi by se nemělo spěchat. Právem nás upomínáte. Tutilo přišel po té stezce a našel mrtvého. Ledaže – ledaže byl v tu dobu ještě živý. Ano, pořád to ještě mohl být Tutilo, který dokončil to, co Jeroným začal.“

„Řekl mi,“ vzpomínal Hugh, „a myslím, že to řekl i vám, že ve tmě neviděl, kdo je ten mrtvý. Jestliže tam byl vrah před ním, byla by to pravda. Ani za denního světla jsme nepoznali, kdo to je, dokud mu Cadfael neotočil ke světlu celou tvář. Vylíčil vám, otče opate, jak položil ruku na rozdrcenou levou půlku hlavy mrtvého. Všechno, co z něho vyzařovalo, jeho chování, hlas, ledová hrůza, na mne působilo opravdově. Třásl se, když se mnou mluvil. Přesto může být pravda, že tam přišel pouhých pár minut po Jeronýmově útěku, našel Aldhelma jen omráčeného, shýbl se, poznal ho, protože v tu chvíli ho poznat mohl, zabil ho a teprve pak uvažoval o tom, jak uniknout podezření, a přiběhl za mnou do města.“

„Ani jeden z nich nevypadá na to,“ uvážlivě mínil hrabě, „že by někomu rozdrtil hlavu kamenem, přestože se nedá říci, co kdo v krajnosti udělá. Ale mít pak tu duchapřítomnost a chladnokrevnost a zasadit kámen zpátky a zakrýt stopy – to by většina z nás nedokázala. Nu, máte je oba pod zámkem, tak není naspěch.“

„Je tu otázka času,“ ozval se Cadfael. „Říkal jste mi, Hughu, že se sluha uptonského faráře s Aldhelmem rozloučil v Prestonu a že Aldhelm pak pokračoval k přívozu.“

„Rozloučili se kolem šesté,“ potvrdil Hugh. „Odtamtud to i s převozem mohlo na místo, kde byl přepaden, trvat nanejvýš půl hodiny. Stejně vypověděl i převozník. Nejpozději v půl sedmé byl na místě, kde zemřel. Můžete-li mi jasně ukázat, kde byl v tu hodinu Tutilo, můžeme ho vyškrtnout ze seznamu podezřelých a zapomenout na něho.“

[XI]

„Zatím jsem neměl příležitost seznámit se s vámi lépe,“ pravil Robert Bossů. „Ale musím vám říci – pokud to ještě nevíte, protože myslím, že vám ujde velmi málo a že umíte vidět i za roh -, že rozumní lidé si jména Hugh Beringar už všimli. Jak by ne, státní pokladna je po většinu času v chaosu a úředníci nejvyššího soudu nemají spojení s větší částí země, a co myslíte, kolik hrabství, kolik šerifů platí své každoroční odvody pravidelně a včas? Vaše hrabství se nikdy neopozdí a těší se aspoň z nějakého míru. Člověk může doufat, že se bezpečně dostane na váš zdejší opatský jarmark, a vaše soudy dokážou poměrně slušně ochránit silnice od toho, čemu skromně říkáme špatná společnost. Navíc, jak vím, se vám daří vycházet po dobrém s Owainem Gwyneddem, přestože Powys občas trochu překypí.“

„Snažím se zachovat si své místo,“ široce se usmál Hugh.

„Snažíte se udržet své hrabství v co nejklidnějším chodu,“ odpověděl hrabě. „O to se snaží všichni rozumní lidé, ale mají to těžké.“

Seděli v pokoji hraběte v domě pro hosty a dívali se na sebe přes malý stolek, nalévali si víno a před světem je uzavíraly dveře s těžkým závěsem. Robert Bossů dbal na dobrou obsluhu. Panoši se dostavovali na první zavolání, chodili tiše a věděli, jak zacházet s lahví a sklenicemi, a zdálo se, že se hraběte nijak nebojí, ale spíš je jejich pýchou, že se umějí chovat stejně vyrovnaně a klidně jako on; přesto je poslal pryč, než se začal svěřovat takřka cizímu člověku, a Hugh nepochyboval, že mladíci dodrželi pravidla a náležitě se vzdálili z doslechu rozhovoru, třebaže zůstali natolik blízko, aby okamžitě přispěchali, kdyby je volal.

„Mám rád pořádek,“ vysvětloval Hugh, „a raději mám své lidi živé a zdravé, i když, jak jste viděl, že se to pokaždé nepodaří. Nesnáším plýtvání. Plýtvání životy, plýtvání časem, který by se dal dobře využít, plýtvání zemí, která by mohla rodit. Toho všeho jsme si užili až dost. Je něco divného na tom, že se toho snažím uchránit aspoň kraj pod svou správou?“

„Cenil bych si vašeho mínění,“ pronesl hrabě uváženě. „To, co říkáte vy, říkám já už dlouho. Povězte mi teď, vidíte před sebou nějaký konec? Kolik let ještě potrvá tohle zmítání sem a tam, které vždycky končí nerozhodně? Vy jste Štěpánův muž. Já také. Stejně počestní muži jdou za císařovnou. Zaplétáme se takhle bez velkého přemýšlení, ale řeknu vám, Hughu, přichází čas, kdy se budou muset lidé na obou stranách zamyslet, než se proplýtvá všechno a nikdo už neudrží kopí v ruce.“

„A vy a já chráníme, co se dá, pro tu dobu,“ posmutněle zvedl obočí Hugh.

„Ještě pár let musí uběhnout, ale dojde na to. Musí. Na začátku to mělo aspoň nějaký smysl, když Štěpán držel jak Normandii, tak Anglii a byla tu vyhlídka na vítězství. Ale už víc než před čtyřmi lety se to změnilo, když se Geoffrey z Anjou protlačil a probil do Normandie a bezpečně si ji zajistil, přestože právem své manželky a ve jménu svého syna.“

„Ano,“ suše souhlasil Hugh, „toho roku nás opustil hrabě z Meulanu, aby ochránil svá práva v Normandii tím, že se místo se Štěpánem dohodne s Geoffreym jako svrchovaným pánem.“

„Co jiného mohl můj bratr dělat?“ zeptal se Robert nevzrušeně a nepohoršené, dokonce se zvednutým koutkem úst. „Je Waleran, hrabě z Meulanu; jakkoli drahé jsou mu jeho tituly v Anglii, jeho rodová linie a totožnost jsou tam. Dokonce ani ne v Normandii, přestože větší část jeho dědičných zemí v Normandii leží. Ale jméno samotné je ve Francii, za ně je povinen holdem francouzskému králi a za většinu dědictví nyní Geoffreymu z Anjou. Jiné věci může oželet, ale bez kořenů a krve svého jména žít nemůže. Já jsem to šťastnější dvojče, Hughu. Zdědil jsem otcovy anglické državy a tituly, mohu se tady opevnit a vydržet. Pravda, manželka mi přinesla Breteuil, ale to je jen menší kousek mého srdce, jako je pro bratra jeho titul Worcestera. A tak je tam, odepsaný jako přeběhlík k Matyldě, a já tady, považovaný za věrného Štěpánovi. A jaký rozdíl mezi námi vidíte, Hughu? Mezi dvojčaty, nejbližšími pokrevní mi příbuznými, jací existují?“

„Žádný,“ odpověděl Hugh a na chviličku se odmlčel, zvažoval a pak zavrhl opatrnou volbu slov. „Velmi dobře chápu,“ řekl nakonec, „že po ztrátě Normandie následovalo tohle. I u jiných, nejen u bratrů Beaumontů. Mezi námi není nikdo, kdo by neudělal nějaké ústupky, aby zachránil své zakořeněné právo a dědictví svých synů. Vašeho bratra teď můžeme považovat za anjouovce, ale bude Štěpánovi škodit co nejméně a Geoffreymu poskytne co nejmenší účinnou podporu. A vy, který jste tu zůstal a pořád jste při Štěpánovi, zachováte mu věrnost, ale co možná nejtišeji a budete se vyhýbat boji proti Anjouovcům, jako se Waleran vyhýbá boji proti Štěpánovi. A on bude krýt vaši trvající příslušnost ke králi a chránit vaše země a zájmy tam, stejně jako to děláte vy tady pro něho. Rozdělení mezi vámi žádným opravdovým“ rozdělením není. Je to sblížení, i se zájmy mnoha jiných takových. Ne pro Š těpána a ne pro císařovnu a jejího syna.“

„Pro zdravý rozum,“ prostě odpověděl hrabě a zkoumavě, se zájmem si Hugha prohlížel. „Vy to také cítíte,“ usmál se. „Stala se z toho tady válka, která se nedá vyhrát ani prohrát. Vítězství i porážka jsou stejně vyloučeny. Naneštěstí to může trvat ještě několik let, než to pochopí většina lidí. My, kteří se snažíme současně jet na dvou koních, už to víme.“

„Nedá-li se vyhrát ani prohrát, musí být nějaká jiná cesta. Žádná země nemůže zůstat natrvalo v bezvýchodném chaosu mezi dvěma vyčerpanými vojsky, bez pořádné vlády, zatímco dvě skupiny pomatených starců dřepí na svých ubohých výdobytcích a bezmocně na sebe civí, neschopní zvednout ruku k ráně z milosti.“

Robert Bossů s vážností přemítal o tom shrnutí a při tom si prohlížel své štíhlé prsty. Pak ostře vzhlédl a jeho černé oči s rudými jiskřičkami v hloubi se s uznalou pozorností střetly s Hughovým neúhybným pohledem. „Vaše diagnóza se mi líbí. Už to trvá příliš dlouho a nemylte se, ještě nějaké roky to potrvá. Ale tudy cesta ke konci nevede, leda až všichni ti starci vymřou, a ne na rány, ale zkostnatělostí, stářím a znechucením. Raději bych nečekal, „až se stanu jedním z nich.“

„Já také ne!“ vyhrkl Hugh. „A co tedy dělá každý rozumný muž,“ vzhlédl s tázavě zdviženým obočím vstříc jasnému, panovačnému pohledu, „zatímco je nucen snášet to čekání, jak se dá?“

„Obdělává svou půdu, pase své stádo, spravuje své ploty a brousí si svůj meč,“ odpověděl Robert Bossů.

„Vybírá své důchody?“ nadhodil Hugh. „A platí, co je povinen?“

„Obojí. Do poslední pence. A myslí si, Hughu, myslí si svoje. I když kolem létají přezdívky zrádce a přeběhlík jako šípy zasahující náhodné cíle. Vy budete vědět své. Miloval jsem Štěpána. Stále ho miluji. Ale nemiluji tuhle zhoubnou nicotu, do které nás tu spolu se svou sestřenicí uvrhl.“

Začínalo se smrákat. Brzy se ozve zvonek svolávající na nešpory. Hugh dopil a postavil pohár na stůl. „Dobrá, tak abych šel pást své stádo, mohu-li do něho počítat ty dva opatovy vězně. Pořád máme na krku vraždu. A vy, můj pane? Jestli vám správně rozumím, odeberete se na své panství. Dnes není dobré nechávat hospodářství bez dohledu víc než pár dní.“

„Nerad bych odjížděl a nevěděl, jak to dopadlo,“ přiznal hrabě a trochu zahanbeně se zasmál. „Vím, že vražda není žert, ale tihle vaši dva vězni… Umíte si jednoho nebo druhého představit jako vraha? Já vím, z tváře se nedá vyčíst, co se zrodí v mysli, ale zvládáte je, jak nejlíp umíte. A já? Ano, za den, za dva se musím sbalit a rozloučit. Jsem rád, že jsem vás poznal,“ dodal vstávaje, stejně jako Hugh. „A vlastně jsem získal ještě něco, protože se mnou pojede Rémy a jeho sloužící. Pro tak dobrého básníka a skladatele písní se v mé domácnosti místo najde. Mám štěstí, že jsem ho potkal dřív, než se vydal na sever do Chesteru. A on má také štěstí, protože tam by zbytečně plýtval výmluvností. Ranulf má v hlavě vážnější věci než hudbu, i kdyby pro ni měl smysl, o čemž silně pochybuji.“

Hugh se rozloučil a hrabě na něho nenaléhal, aby zůstal, přestože ho zdvořile vyprovodil kousek ke dveřím domu. Řekl již, co nepochybně říkal všem takovým mužům, kteří měli nějakou, třeba i omezenou autoritu, jakmile si je zhodnotil a to, co zjistil, v něm vzbudilo sympatii a úctu. Měl semena na zasévání a vybíral si půdu, kde by mohla zakořenit a zdárně růst. Když Hugh došel ke schodům, ozvalo se za ním s mírným, ale působivým důrazem: „Hughu! Pamatujte na to!“

Hugh a Cadfael společně vyšli z Tutilovy cely a v soumraku po nešporách se uchýlili do bylinkářské dílny, aby probrali to málo, co se od něho dověděli; a bylo toho opravdu málo, ale rozhodně v souladu s tím, co tvrdil od začátku. Chlapec měl opuchlé oči, byl omámený spánkem, a cítil-li nějakou úzkost o své vyhlídky, byl ještě příliš otupělý, aby si dokázal uvědomit tu spoustu nástrah, které na něho odevšad číhaly. O Daalny nepadlo ani slovo; tam se přísně střežil. Seděl na pryčně umdleně klidný a odevzdaný, odpovídal na otázky bez podezřelých zámlk a naslouchal s otevřenými ústy a polekanýma očima, když mu Cadfael vyprávěl, jak evangelia rozhodně navrátila svatou Winifred Shrewsbury a jak bratr Jeroným vyklopil své ohromující přiznání a nečekal, až ho obviní nebesa.

„Mne?“ vyhrkl nevěřícně Tutilo. „On chtěl zabít mne?“ A vyprskl smíchem při představě Jeronýma jako vraha a sebe jako oběti. Pak se sám nad sebou pohoršil a zděšeně si přitiskl obě ruce na obličej, jako by chtěl rozdrtit vrásky svého smíchu. „A ten chudák tam bezmocně ležel a někdo…

Pane Bože, jak někdo mohl…“ Pak najednou pochopil, co se z toho dá vyvodit, a okamžitě vyskočil na jeho obranu. „Ale ne, to ne! Jeroným ne, to je nemožné.“ Byl si naprosto jistý, on, který našel ty trosky člověka, to říkal s naprostým přesvědčením. „Ne, tomu samozřejmě nevěříte a nemůžete věřit.“ Neprotestoval, nevykřikoval, prostě to s jistotou konstatoval. To už byl docela vzhůru a oživlý, zlaté oči s důvěrou upíral na svého církevního i světského tazatele. Oba byli rozumní, uvážliví lidé, ti přece nemohou myslet vážně, že by Jeroným, ta úzká, malá, i když asi zlomyslná dušička, dokázal rozbít někomu hlavu na kaši těžkým kamenem, třeba to byl muž ležící v bezvědomí.

„Protože v Longneru jste nebyl,“ zajímal se Hugh, „kam jste se ten večer vytratil, že jste se vracel právě po té pěšině?“

„Bylo mi jedno, kam jdu, hlavně jsem chtěl zmizet,“ se zápalem odpověděl Tutilo. „Ležel jsem na seníku ve stáji na Koňském trhu, dokud jsem neslyšel zvonit na večerní, a pak jsem šel skoro až k přívozu, aby bylo vidět, že přicházím směrem od Longneru, kdyby si mě někdo všiml.“

„Sám?“ zeptal se Hugh.

„Ovšemže sám.“ Lhal vesele a sebejistě. Nemá cenu lhát, když to nedokážete s přesvědčením.

Víc z něho nedostali. Ne, cestou tam ani zpět nepotkal nikoho, kdo by mohl potvrdit jeho pohyby. Pověděl na sebe to nejhorší, to, co opravdu udělal, a ostatní mu zřejmě nedělalo starost. Zamkli ho zase, vrátili klíč na místo ve vrátnici a odebrali se do soukromí herbária, rozdmýchali ohřívadlo, aby příjemně hřálo, a zavřeli dveře před houstnoucí noční tmou.

„A teď,“ promluvil Cadfael, „myslím, že mi bude odpuštěno, když vám dopovím, co ten večer dělal, tu část, o které nechtěl nic říci.“

Hugh se opřel o trámovou stěnu a s klidem podotkl: „To jsem mohl vědět, že vás pustí tam, kam nepustí nikoho jiného. Co mi to tedy nepověděl?“

„Mně to také neřekl. Dověděl jsem se to od někoho jiného, a nedostal jsem právo předat to dál, ani vám, ale myslím, že mi to nebude mít za zlé. Ta dívka Daalny – asi jste ji tu někde viděl, ale drží se uvnitř našich zdí diskrétně stranou…“

„Rémyho zpěvačka,“ přisvědčil Hugh, „ta malá z Provence.“

„Přesněji řečeno, z Irska. Ale je to ona. Její matku dali na prodej v Bristolu jako kořist z druhé strany moře. Tahle se narodila v otroctví. Ten obchod pořád pokračuje a kázání biskupa Wulstana nepřivodila jeho zákaz, jen že se na něj nyní hledí s nelibostí. Tuším, že náš svatý zloděj je zrovna rozpolcený mezi dvojím nadšením, neví, jestli chce být víc světcem, nebo potulným rytířem. Teď sní o tom, že osvobodí jediného otroka, kterého v těchhle končinách asi mohl potkat, přestože pochybuji, zda si už plně uvědomil, že je to dívka, a k tomu pěkná, a že už má na něho políčeno.“

„Chcete mi říct,“ rozzářil se Hugh pobavením, „že byl ten večer s ní?“

„Byl, a neřekne to, protože její pán si velmi cení jejího hlasu a žije ve strachu, aby mu nějak neproklouzla mezi prsty. Stalo se, že sluha, který s nimi cestuje, někde zaslechl, že Aldhelm je na cestě sem, aby ukázal na bratra benediktina, který ho ošálil, a pověděl to Daalny, protože ví, že jí ten chlapec padl do oka. Ona ho varovala a on si vymyslel historku, že ho volají do Longneru, a dostal k tomu svolení od Herluina, který o Aldhelmovi nic nevěděl. Tutilo vyšel jako řádný člověk bránou a dal se po Předklášteří směrem k přívozu, ale odbočil na Koňský trh a schoval se na seníku nad naší stájí, přesně tak, jak říká. A ona vyklouzla širokou bránou ze hřbitova a přišla tam za ním. Čekali tam, dokud se neozval zvonek na večerní, a pak se rozloučili a vrátili se každý stejnou cestou, jako přišli. To říká ona, a to nechce říct on, aby se to neobrátilo proti ní.“

„Takže celý večer laškovali na seně jako nejeden mládenec a dívka před nimi,“ zasmál se Hugh.

„Svým způsobem, ale ne jako všichni ostatní. Trochu jinak. Ona totiž říká, že si povídali. Nic víc. A měli si toho hodně co povídat a do té doby měli málo příležitostí. Poprvé byli spolu mimo tyto zdi. A stejně pochybuji, že se dostali k tomu hlavnímu, co by si měli říci. Protože ona už ho má vyhlédnutého, to mi věřte, Hughu, a on to sice asi ještě neví, ale je skrz naskrz jejím otrokem. Prý si tam spolu odříkali večerní modlitby, když slyšeli zvonit na mši.“

„A vy jí věříte?“

„Proč by to jinak říkala?“ opáčil prostě Cadfael. „Nic mi nemusela dokazovat. Pověděla mi to z vlastní vůle a nepotřebovala k tomu nic dodávat.“

„Jestli je to pravda,“ pokračoval Hugh zvážněle, „mluví to v jeho prospěch. Odpovídá to době, kdy přišel k nám na hrad, a znamená to, že tou pěšinou šel až hodinu po Aldhelmovi. Ale uvědomujete si asi, stejně jako já, že slovo té dívky nebude bráno jako spolehlivý důkaz o nic víc než jeho, jestli je to mezi nimi takhle. I kdyby to byla docela nevinná schůzka.“

„Uvážil jste,“ zeptal se zasmušile Cadfael, „že Herluin teď určitě bude chtít vyrazit k domovu, když prohrál? A jako Tutilův nadřízený ho bude jistě chtít s sebou vzít zpátky. A jak se mi to v tuhle chvíli jeví, má na to plné právo. Kdybyste ho byl na základě podezření zadržel na hradě, bylo by to jiné; držba je pořád ta lepší část zákona. Ale tady je v církevním vězení a vy víte, jak se církev umí držet svého. Na první pohled by se zdálo, že kdyby si měl chlapec vybrat mezi světským obviněním z vraždy a církevním obviněním z krádeže a podvodu, vybral by si to druhé. Ale když mám volit mezi vaším a Herluinovým dozorem, upřímně řečeno, radši bych ho viděl pod vaším. Herluin ho ovšem dobrovolně nepustí. To bláhové děcko vzbudilo v podpřevorovi naděje, že získá divotvornou svatou, ale nezvládlo to a všechno skončilo pokáráním a pokořením. Jen co ho Herluin dostane do Ramsey, chlapec za
to zaplatí desetinásobně. Nevím, ale raději bych ho viděl obžalovaného z toho, čím není vinen, a přemístěného do vašeho vězení než odvlečeného k nekonečnému pokání za to, čím vinen je, jak sám přiznává.“

Hugh se usmíval trochu ironicky a po očku se díval na Cadfaela se soustrastnou náklonností. „Lepší bude dát se do práce a za ten den nebo dva, které zbývají, najít toho, kdo vraždu opravdu spáchal, když jste si jistý, že to ten chlapec neudělal. Určitě pojedou všichni spolu, protože Rémy a jeho společnost se stávají členy domácnosti Roberta Bossuho a Herluinova cesta domů vede až do Leicesteru po stejné silnici – proto byl přece vůz přepaden a tím celý ten poprask začal – tak by byl blázen, kdyby nevyužil možnost bezpečného doprovodu a nepožádal hraběte, aby směl cestovat s ním, pokud ho hrabě sám nepozve první. Může se mi podařit zdržet Roberta pár dní, déle ne.“

Vstal a protáhl se. Byl to rušný den. Objevila se řada záhad a žádná se nevysvětlila. Zaslouží si pár hodin Alininy společnosti a přátelský zápas s pětiletým tyranem Gilesem, než ho jeho oddaná otrokyně Constance odnese do postýlky. Ať méně významné starosti, a vlastně i ty významnější, počkají do zítřka.

„A o jakých zvláštních odpovědnostech chtěl vlastně s vámi dnes odpoledne mluvit?“ zeptal se Cadfael, když přítel zamířil ke dveřím.

„O tom, že je třeba,“ ohlédl se Hugh a pečlivě vážil slova, „aby všichni myslící lidé v tomhle neřešitelném sváru začali hledat způsob, jak se zbavit obou stran, protože jedna ani druhá nemá naději na vítězství. Je to velmi jednoduchá otázka: jak se vyhrabat z bažiny, než nám bláto dosáhne až k bradě. Můžete na to myslet, Cadfaele, až budete něco šeptat Bohu při večerní.“

Cadfael si nikdy neudělal jasno v tom, co ho podnítilo půjčit si po večerní bohoslužbě ještě jednou klíč a vykonat u Tutila pozdní návštěvu. Třeba to byl jasný, čistý hlas, který se nesl z cely a přízračně se rozléhal po nádvoří, když odcházel z posledního večerního obřadu. Ve vysokém zamřížovaném okně slaboučce kmitalo světlo: vězeň ještě nezhasl lampičku. Zpíval velmi tiše a myslel asi, že ho venku nikdo neslyší, ale tóny byly tak pronikavě přesné, zasahující notu jako šíp zlatý střed terče, že se v zešeřelém tichu nesly do nejvzdálenějších koutů nádvoří a donutily Cadfaela strnout v půli kroku, jak ho jejich krása bodla do srdce. Chlapec si to nenačasoval zcela přesně: dosud zpíval závěr mše. V chóru kostela nic tak úžasného slyšet nebylo. Anselm byl vynikající předzpěvák a před léty, v mládí, možná zpíval právě tak, ale nyní byl i se svými dovednostmi starý a toto byl hlas b
ezvěký, jenž mohl patřit dítěti nebo andělu. Buď požehnáno lidské bytí, pomyslel si Cadfael, které dovoluje nám, pokaženým a chybujícím tvorům, kteří nejsme ani andělé, ani děti, vydávat takovéto zvuky, jež patří do jiného světa. Nehledaná milosrdenství, nezasloužená milost!

Třeba to bylo znamení. Nebo ho do vrátnice poslal pro klíč pouhý pocit, že se musí pokusit z chlapce ještě dostat něco užitečného, než usne, něco, co by mohlo ukázat kupředu, něco, co si Tutilo ani neuvědomuje, že ví. Anebo, myslel si Cadfael později, ho ostře rýpla do žeber svatá Winifred a poslala milostivou myšlenku až ze svého hrobu v Gwytherinu, protože odpustila nezdárnému mládenci, který měl tak skvělý vkus, že po ní zatoužil, stejně jako odpustila nezdárnému starci, který se před kolika lety stejně drze opovážil domnívat, že si správně vykládá její vůli. Ať to bylo jakkoli, když šel do vrátnice, provázela ho celou cestu omamná, mučivá krása Tutilova zpěvu. Bratr fortnýř mu bez řečí dovolil, aby si klíč půjčil; Tutilo dával ve své samotě najevo všechny známky smířenosti a spokojenosti, jako by vítal mír a klid, které mu umožňovaly promyslet si svůj současný stav a budoucí vyhlídky. Poh
nutky, které vehnaly Tutila do kláštera, byly složité, ale na jeho víře nebylo nic falešného; pokud neudělal nic zlého, jistě se mu nic zlého nemůže stát. Anebo protože byl, jaký byl, všechny ukolébával k víře ve svou poslušnost, dokud ho nepřestanou bedlivě pozorovat a neumožní mu, aby vyklouzl z pasti jako úhoř. U Tutila si člověk nikdy nemohl být jistý. Daalny to řekla dobře. Člověk by ho musel znát velmi dobře, aby poznal, kdy lže a kdy mluví pravdu.

Tutilo ještě klečel před prostým, malým křížem na stěně cely a neotočil se hned, když v zámku zaškrábal klíč a za zády se mu otevřely dveře. Už přestal zpívat a zamyšleně hleděl před sebe s očima dokořán a tváří klidnou a nepřítomnou. Otočil se a vstal, když se těžké dveře zase zavřely, ale jakmile spatřil Cadfaela, usmál se, trochu mdle, a posadil se na pryčnu. Vypadal mírně překvapeně, ale nepromluvil a trpně čekal, co se zas od něho bude chtít, a nijak se toho nebál, protože příchozí byl Cadfael.

„Ne, nic se neděje,“ vzdychl Cadfael v odpověď na jeho pohled. „Jen ve mně zahlodala naděje, že náš předchozí rozhovor třeba přece jen vyplašil nějakého zajíce, že sis vzpomněl na nějakou maličkost, která by ti mohla být užitečná.“

Tutilo pomalu zavrtěl hlavou, ochotný, ale v tomto směru nevědoucí. „Ne, nevzpomínám si na nic, co bych vám neřekl. A všechno, co jsem vám řekl, je pravda.“

„Já o tobě nepochybuji,“ odpověděl Cadfael. „Přesto na to mysli. Nejmenší podrobnost, něco, co ti připadá zanedbatelné, by mohlo být zrovna to chybějící zrnko. To nic, nezatěžuj si hlavu a třeba se ti něco vybaví.“ Rozhlédl se po úzké, holé cele. „Je ti tu dost teplo?“

„Když zalezu do pokrývek, je tu docela útulno. Už jsem mnohokrát spal na tvrdším a ve větší zimě.“

„A nic ti neschází? Nějaká maličkost, kterou bych pro tebe mohl udělat?“

„Podle řehole byste mi to ani neměl nabízet,“ zazářil náhle Tutilo šibalsky. „Ale ano, o jedno bych vás snad mohl oprávněně požádat, dokonce by mi to bylo ke cti. Dodržuji tu o samotě hodinky, ale někdy kousek zapomenu. Mimoto mi schází čtení pro ukrácení času. To by schválil i otec Herluin. Mohl byste mi přinést breviář?“

„Co se stalo s tvým vlastním?“ překvapeně se zeptal Cadfael. „Vím, že jsi ho měl, takový malý, úzký.“ Pergamen byl mnohokrát přeložen, aby vytvořil ty stísněné stránky. „Na ty minuskule by člověk potřeboval dobré oči, ale konečně ty je máš dost mladé a bystré.“

„Ztratil jsem ho. Měl jsem ho při mši den předtím, než mě sem zavřeli, ale kde jsem ho nechal nebo upustil, to nevím. Schází mi, ale nevzpomenu si, co jsem s ním provedl.“

„Měl jsi jej ten den, kdy měl přijít Aldhelm? Ten den – spíš tu noc -, kdy jsi ho našel?“

„Tenkrát jsem ho ještě jistě měl a mohl jsem ho vytřást z mošny nebo potmě upustit někde mezi stromy, toho se právě bojím. Potom, co jsem ho našel,“ dodal smutně, „jsem toho kolem sebe moc nevnímal. Jak jsem se hnal dolů po pěšině a přes řeku do města, mohl jsem ho vytrousit kdekoli. Třeba leží na dně Severnu. Rád bych ho měl,“ pronesl vážně, „v noci vstávám na půlnoční a chvály. Opravdu!“

„Nechám ti svůj. Tak jdi radši spát, když s námi budeš o půlnoci vstávat. Jestli chceš, nech si do té doby lampičku rozsvícenou, oleje je v ní dost.“ Vyzkoušel to prstem v té hliněné nádobce. „Dobrou noc, synku!“

„Nezapomeňte za sebou zamknout!“ připomněl mu Tutilo a zasmál se beze stopy hořkosti.

Když Cadfael zahnul za roh, uviděl ji. Stála v nejhustším stínu, štíhlá, nehybná a vzpřímená, přitisknutá ke kamenné zdi cely. Slabý odlesk Tutilovy lampičky za mříží jí shora padal na tvář jako tajemná záře světlušky a vyčarovával z hluboké tmy přízračnou masku oválné, unikající tváře s přísně tesanými rysy, ale světlo ještě svítící ze západního okna kostela, skoro stejně slabé, prozrazovalo doutnající plameny jejích velkých očí a několik drahokamově jasných bodů, což byla stříbrná výšivka na postranních švech její svrchní tuniky. Byla „v parádě“, protože zpívala pro Roberta Bossuho. Hubená, nehybná, soustředěná přítomnost v tichu noci. Daalny, Partholanova královna, polobohyně ze západního ráje.

„Slyšela jsem vás mluvit s Tutilem,“ řekla hlasem jen nepatrně silnějším, než kdyby šeptala; šepot se nese dál než tichá řeč. „Nemohla jsem na něho zavolat, někdo by to mohl zaslechnout. Cadfaele, co s ním bude?“

„Doufám, že se mu nic strašného nestane.“

„Při dlouhém věznění přestane zpívat. A potom umře. A my pozítří odjíždíme s hrabětem do Leicesteru. Dostala jsem od Rémyho příkazy, zítra musím začít balit nástroje pro bezpečnou přepravu a druhý den ráno jedeme. Bénezet se má postarat o všechny koně a Rémyho koně projet, aby se ujistil, že se mu zranění dobře zahojilo. Pak odejdeme. A on tu zůstává. Komu je vydán na milost?“

„Bohu,“ pevně opáčil Cadfael, „a přímluvám svatých. Určitě aspoň jedné svaté, protože mě právě pošťouchla a vnukla mi zárodeček myšlenky. Tak jděte spát a neklesejte na mysli. Ještě není všemu konec.“

„A co tím získám já?“ posteskla si. „I kdybychom desetkrát prokázali, že se vraždy nedopustil, přesto ho odvlečou zpátky do Ramsey a tam se mu pomstí, ani ne tak za to, že je zloděj, ale že tu krádež zkaňhal. Polovinu cesty pojede ve společnosti hraběte, s příliš silnou eskortou na to, aby mohl utéct.“ Sklopila palčivé oči k ruce, v níž Cadfael držel klíč, a náhle se usmála. „Teď už správný klíč poznám,“ řekla.

„Mohl by se zase octnout na nesprávném hřebíku,“ mírně upozornil Cadfael.

„I tak bych ho poznala. Jsou jen dva, které jsou si podobné velikostí a tvarem, a zoubky na tom nesprávném si pamatuji docela dobře. Tu chybu už neudělám.“

Chystal se na ni naléhat, aby do ničeho nezasahovala a důvěřovala ve spravedlnost nebes, ale pak se mu náhle zjevila nebeská spravedlnost, jak ji občas uplatňovala církev v dobré, ale strašlivé víře, s veškerou ctnostnou úzkoprsostí a nelítostností myslí slepých a hluchých vůči neskonalé rozmanitosti lidského rodu, jeho slabostí, tužeb a potřeb, zapomínající na všechny výroky evangelií o publikánech a hříšnících. Pomyslel na zpěvné ptáky v kleci, klonící hlavičku nedostatkem vzduchu, který by zahrál na struny v jejich hrdle, bez chuti zpívat a věděl, že by mohli velmi snadno zemřít. Ta hubená tmavovlasá dívka vedle něho zosobňovala polovinu lidstva a ta polovina lidstva měla právo uvažovat, rozhodovat a zasahovat do věcí ne méně než mužská polovina. Byly konečně obě stejně odpovědné za pokračování lidského rodu. Na světě nebyl žádný arcibiskup ani opat, který by neměl matku z masa a krve a nevzeš el z vášnivého spojení.

Ona udělá, co uzná za vhodné, a on také. Nedostal za úkol střežit klíče, jakmile ten svůj vrátí na místo.

„Dobrá!“ vzdychl Cadfael. „Nechme ho pro dnešek být. Nechme všechno být. Kdo ví, zda zítřejší obloha nebude jasnější.“

Pak ji opustil, odešel do vrátnice a vrátil klíč bratru fortnýři. Daalny mu zezadu tiše popřála: „Dobrou noc!“ Znělo to vyrovnaně, zdvořile, odtažitě, nic neslibovala, nic neprozrazovala. Obyčejný pozdrav ze tmy.

A co tedy vyzískal z toho svého vnuknutí, z posledního návratu a nového dotazování, z naděje na nějakou náhlou oslňující vzpomínku, která odhalí pravdu jako rozražené okenice letní ráno? Jednu maličkost: Tutilo ztratil breviář – někde, někdy během dne vraždy. Znamenalo by to propátrat půl míle lesa a dvě nebo tři sta metrů zadních uliček Předklášteří, prohledat město, rozdělit se a hledat, pokud si ho budou dostatečně cenit. Breviář se dá opsat znovu. Tohle nebylo všechno, neboť proč by jinak měl ten pocit, že mu svatá Winifred netrpělivě třese ramenem a naléhavě mu šeptá, že přece dobře ví, kde začít hledat, a že se má do toho hned zrána pustit, protože čas dobíhá?

[XII]

Cadfael si přivstal dlouho před jitřní. Otevřel oči do ranního šera s perlově šedým příslibem jasné oblohy a bezvětří a s vědomím úkolu, o němž již bylo rozhodnuto a který čeká na dokončení. Výprava konečně může posloužit dvojímu účelu. Nejprve zašel do dílny vybrat léky, které možná ve špitálu u Svatého Jiljí na konci Předklášteří docházejí; především masti a vodičky na vyrážky, protože zbloudilé ovečky, které tam hledaly útočiště, většinou přicházely s neduhy, jež provázejí hladovění a život v nečistotě, často ne z vlastní viny. A také nachlazení, zejména u těch starých, jejichž dech z toulání po silnicích chrčel a chrastil v plicích jako suché listí. Když naplnil mošnu, ještě se rozhlédl: bylo třeba, aby na celé dopoledne zaměstnal bratra Winfrida a určil mu nejnaléhavější práci.

Po jitřní nechal Winfrida vesele překopávat záhon, na který později vysázejí zelí, a šel si od fortnýře půjčit klíč. Za východním nárožím ohradní zdi na druhém konci Koňského trhu na půli cesty ke Svatému Jiljí stála velká stodola a stáj se seníkem v patře, kam byli během povodně přestěhováni koně z klášterního nádvoří. Na tomto úseku silnice stál vůz z Longneru, zatímco vozkové zachraňovali poklady z kostela, a sem se Tutilo vynořil z dvoukřídlových zadních vrat hřbitova, odtáhl Aldhelma za rukáv zpátky a udělal z něho nic netušícího spoluviníka svatokrádežné loupeže. A sem se podle Daalny schovali s Tutilem do sena ten večer, kdy Aldhelm zemřel, aby se Tutilo nemusel postavit svědkovi tváří v tvář a nemusel přiznat hřích, a neodvážili se vrátit, dokud nezaslechli zvonit na večerní. Tou dobou už pro ně nebezpečí skutečně pominulo, protože nevinný mladý muž byl už mrtev.

Cadfael otevřel hlavní dveře a nechal jednu polovinu dokořán. V slámou provoněném přítmí uvnitř velké dolní místnosti byla stání pro koně, přestože žádné nebylo obsazené. Při pravidelných koňských trzích tu budou mít ustájené koně mnozí venkovští chovatelé, ale v tomto ročním období se stáj používala málo. Asi tak uprostřed místnosti stál dřevěný žebřík a vedl nahoru přes padací dveře do seníku v patře. Cadfael po něm vylezl, zvedl poklop, odstrčil jej stranou a vkročil do horní místnosti, osvětlené dvojicí úzkých oken bez okenic. U zadní stěny stálo v řadě několik soudků, v nejbližším koutě nějaké nářadí a stále tu byla hojná zásoba sena, protože dva roky po sobě se urodilo hodně trávy.

Zůstaly po nich v kupě sena obrysy. Nebylo sporu, že tu nedávno seděli dva lidé, bylo tam jasně vidět dvě pohodlná, vyhloubená hnízdečka. Ale byla dvě a to samo přimělo Cadfaela postát v zaujatém zadumání. Dost blízko u sebe pro pohodlí a teplo, ale přesto zřetelně oddělená a tak úhledně zachovaná, že mohla být vytvořena úmyslně. Zde se nekonaly žádné bouřlivé milostné hrátky, jen dva úzkostní malí hříšníci se tu ten jeden večer choulili v azylu před ranami osudu, přestože rána musela druhý den stejně dopadnout. Určitě seděli velmi klidně: nerozčechrali ani slámu kolem nohou.

Cadfael se rozhlížel po malé cizorodé věcičce, kterou sem přišel najít, i když vůbec neměl jistotu, že tu bude, jen vnitřní přesvědčení, že mu čísi laskavý prst ukázal tímto směrem. Málem na ni položil ruku, když zvedal padací dveře, protože roh pevného dřevěného čtverce ji odsunul o několik palců stranou a napůl schoval. Byla to úzká knížečka, svázaná v hrubé kůži, okraje měla ošoupané do běla od častého používání a tření v hrubé plátěné mošně. Chlapec si ji tam musel odložit, když odcházeli, aby měl volné ruce a mohl Daalny pomoci slézt po žebříku, a pak se tak soustředil na zavírání poklopu, že zapomněl sáhnout nahoru pro svou knížku.

Cadfael ji vzal do rukou a vděčně ji držel. Byla založená stéblem čisté žluté slámy u večerní modlitby. Ve tmě ji zde číst nemohli, ale Tutilo ji stejně znal nazpaměť a toto gesto bylo jen skromným upozorněním, že věrně dodrželi hodinky. Bylo snadné si toho nadaného nezdaru zamilovat, někdy pobaveně, často popuzeně, ale přesto si ho zamilovat. Nemluvě samozřejmě o tom andělském hlase, tak milostivě uštědřeném někomu, kdo zajisté žádný anděl nebyl.

Stál zcela bez hnutí asi krok od otevřených padacích dveří, když zdola zaslechl tichý zvuk. Dveře zůstaly otevřené, vejít mohl kdokoli, on však žádné kroky neslyšel. To, co mu dolehlo k uším, bylo nepatrné zadrhnutí hrubé keramiky o hrubou keramiku, nepolévanou pálenou hlínu: někdo zvedal těžké víko z velkého úložného džbánu. Tření při drobném pohybu vydalo krátký škrábavý zvuk, který se překvapivě nesl a od něhož trnuly zuby. Někdo zvedl víko nádoby na obilí. Když sem stěhovali koně, naplnili je a jistě je nevyprazdňovali, co kdyby jich ještě bylo třeba? Řeky stále ještě překypovaly spoustou vody a v této roční době zatím nebylo zcela bezpečno. A znovu, nepatrně odlišné, ale přesto skřípavé klapnutí pokládaného víka. Stalo se to velmi tiše, byl to jen lehký dotek, ale slyšel ho.

Tiše se pohnul, aby se mohl podívat otvorem dolů, kdosi ho dole zaslechl a vesele na něho zahalekal: „Jste tam, bratře? Všechno v pořádku! Něco jsem tu zapomněl, když jsme stěhovali koně.“ Sláma na dolní podlaze zašelestila pod nohama, které teď našlapovaly slyšitelně, a zjevil se Rémyho podkoní Bénezet, přívětivě se šklebil vzhůru do otvoru a ukazoval uzdu, na níž se zlatě zaleskly ozdoby náčelníku a otěže. „Mého pána Rémyho! Vodil jsem jeho koně venku prvně potom, co zchroml, dovnitř jsem ho přivedl okšírovaného a tohle jsem tu nechal. Zítra to budeme potřebovat. Balíme.“

„Slyšel jsem,“ odvětil Cadfael. „A pojedete s bezpečným doprovodem.“ Zastrčil breviář do záňadří kutny, protože mošnu nechal dole, opatrně prolezl otvorem a začal slézat po žebříku. Bénezet na něho čekal a pohupoval uzdou. „Včas jsem si vzpomněl, kde jsem ji nechal,“ vysvětloval a palcem hladil vypouklé ozdoby na náčelníku a otěži. „Ptal jsem se fortnýře a ten mi řekl, že si klíč vzal bratr Cadfael a bude tady, tak jsem si to přišel vyzvednout, dokud je otevřeno. Jestli jste hotov, bratře, můžeme jít zpátky spolu.“

„Ještě musím ke Svatému Jiljí,“ odmítl Cadfael a otočil se pro mošnu. „Jestli tu už nic nepotřebujete, zamknu a půjdu do špitálu.“

„Ne, jsem hotov. Tohle bylo všechno. Ještě štěstí, že jsem si vzpomněl, jinak by Rémyho nejlepší postroj zůstal viset tamhle na jeslích a mně by to strhl z platu nebo by mi nařezal.“

Rychle se rozloučil, vyrazil k nároží a odtud na Předklášteří. Ani se neotočil. Ani jedinkrát nepohlédl směrem k nádobě na obilí v šerém koutě. Ale uzdu zřejmě vzal z poslední žebřiny jeslí. Aspoň to zdůraznil, přestože to nebylo třeba.

Cadfael zašel k obilnímu džbánu a zvedl víko. Na okraji nádoby a na podlaze kolem byly roztroušeny obilky. Nijak mnoho, ale vidět je bylo. Ponořil obě ruce do ujíždějícího zrní a prohmatával je, dokud se nedotkl dna. Zrní mu chladně klouzalo mezi prsty a nevydalo nic cizího. Nic tedy neschovával, ale vyzvedával a bylo to něco takového tvaru, že to s sebou vyneslo několik zrn. Kolem uzdy by všechna sklouzla zpátky do džbánu. Něco se záhyby, kde zrnka uvázla? Látka?

Nebo byl prostě zvědavý, kolik tu zůstalo obilí? Jen okamžitý nápad? Lidé dělají mimochodem často divné, bezvýznamné věci, bezdůvodně odbočují od toho, co je právě zaměstnává. Ale nezapomeň na to. Divné, bezvýznamné věci bývají někdy velice významné. Cadfael se otřásl, zavřel a zamkl těžké dveře a pokračoval ke Svatému Jiljí.

Když se vrátil s prázdnou mošnou, na nádvoří vládl cílevědomý, ale neuspěchaný ruch, jaký zpravidla nastane před něčím odjezdem. Nespěchali, vždyť měli na přípravy celý den. Oba panoši Roberta Bossuho přecházeli kolem domu pro hosty a shromažďovali šatstvo a jiné vybavení, které pán nebude cestou potřebovat. Cestoval nalehko, ale potrpěl si na vzornou obsluhu a zpravidla se mu jí dostávalo bez ptaní. Správce Nicol a jeho mladší společník, ten, který musel dojít z Worcesteru do Shrewsbury pěšky a jako rozumný člověk si dal na čas, celkem neměli co chystat, protože sebrané příspěvky tentokrát poveze nákladní vůz hraběte Roberta, ten, na němž se vrátil domů relikviář svaté Winifred a jenž měl nyní sloužit jako nákladní vůz pro všechny, kdežto nákladní kůň hraběte zajistí důstojnou dopravu podpřevoru Herluinovi. Robert Bossů štědře dopřával Herluinovi drobné pozornosti, jež velmi konejšily je ho důstojnost.

Třetí ze tří společností, jež se nyní na cestu spojily v jednu, potřebovala asi nejnáročnější přípravy. Daalny opatrně scházela po schodech domu pro hosty s hezkým portativem v náručí a natahovala štíhlý krk, aby přes své břemeno viděla na schody, jelikož Rémyho nástroje byly snad ještě drahocennější, než pro něj byla jeho zpěvačka. Portativ měl své speciálně vyrobené pouzdro, protože však bylo poněkud objemné a prostor uvnitř omezený, pouzdro bylo odloženo do stáje. Daalny přešla nádvoří, chovajíc nástroj na ruce jako děcko a volnou rukou jej láskyplně objímajíc, protože jej měla stejně ráda jako její pán. Vzhlédla ke Cadfaelovi, když se k ní připojil, a nabídla mu ostražitý úsměv, jako by v duchu vybírala a odmítala náměty, na něž by s tímto společníkem mohla přijít řeč, ale jimž by bylo lepší se vyhnout.

„Máte ten nejtěžší náklad,“ prohodil Cadfael. „Půjčte mi ho, já vám ho ponesu.“

Usmála se, ale zavrtěla hlavou. „Jsem za něj odpovědná, ponesu jej nebo jej upustím sama. Ale není tak těžký, jen objemný. Pouzdro je tady vevnitř. Z měkké kůže, polstrované. Jestli chcete, můžete mi s ním pomoct dovnitř. Na to jsou zapotřebí dva, jeden musí držet schránku pořádně otevřenou.

Šel s ní do hospodářského dvora a poslušně držel přiléhavé víko vaku odtažené dozadu, aby mohla spustit dovnitř varhánky. Zavřela víko a zapnula řemeny, které je pevně přidržovaly. Kolem nich s uhlazeným a rozkošnickým půvabem mládí přecházeli mladí muži hraběte a cílevědomě konali svou práci, na druhém konci dvora čistil Bénezet sedla a postroje a věšel si dílo na dřevěný rám, na němž byly v překvapivě teplém bledém slunci rozprostřeny sedlové přikrývky. Rémyho ozdobná uzda visela na háku vedle něho.

„Váš pán si potrpí na hezké postroje,“ ukázal na ni Cadfael. Bez výrazu sledovala jeho pohled.

„Ach ta! Ta není Rémyho, ale Bénezetova. Kde k ní přišel, na to se radši neptat. Často mě napadlo, že ji někde ukradl, ale je skoupý na slovo, líp nevyzvídat.“

Cadfael to spolkl bez poznámek. Proč taková zbytečná lež? Nesloužila žádnému účelu, který by byl schopen odhalit, a to samo bylo důvodem k dalšímu uvažování. Třeba považoval Bénezet za moudré připsat takový pěkný kousek k majetku svého pána, aby se vyhnul zvědavosti, jak k němu přišel. To aspoň naznačila Daalny. Postoupil tedy o krok dál a řekl ledabyle:

„Moc se o ni nestará. Nechal ji celý čas od povodně ve stodole na Koňském trhu. Došel si pro ni až dnes ráno.“

Tentokrát k němu otočila náhle zpozornělou tvář a ruce na poslední přezce řemenu se zastavily. „To vám řekl? Vždyť tu uzdu dnes časně ráno půl hodiny čistil a leštil. Nikdy se odtud nehnula, viděla jsem ji od té doby nejmíň desetkrát.“

Oči se jí rozšířily, zjasnily a zbystřily, jak přemýšlela. Cadfael si nepřál, aby si kladla příliš mnoho otázek; už v tom vězela víc, než se mu líbilo, a byla dostatečně zbrklá na to, aby se v této krajnosti dopustila nějakého nerozvážného činu, když má být odvezena do Leicesteru, zatímco nic není rozhodnuto a ničeho nedosáhla. Bude mnohem lepší ji do toho nezaplétat, pokud se to vůbec podaří. Byla však velmi bystrá, již se do té nesrovnalosti zakousla. Cadfael pokrčil rameny a lhostejně prohodil: „Určitě jsem mu špatně rozuměl. Byl tam dnes dopoledne a nesl si ji. Myslel jsem, že tam šel pro ni, protože ve stáji byl. Považoval jsem za samozřejmé, že je Rémyho.“

„Není divu,“ souhlasila. „Sama jsem se divila, jak k ní přišel. Nejspíš někde v Provenci. Ale počestně? O tom pochybuji.“ Její zářivé oči se upřely Cadfaelovi do tváře. Neotočila se a nepohlédla na Bénezeta – zatím. „Co dělal na Koňském trhu?“ ptala se stále zlehka, jako by na otázce ani na odpovědi moc nezáleželo, ale třpyt očí to popíral.

„Co já vím? Byl jsem nahoře na seníku, když přišel. Třeba byl jen zvědavý, proč jsou dveře otevřené.“

Této odbočce neodolala. Oči se jí dychtivě zakulatily, trochu se bála dělat si přílišné naděje. „A co jste dělal na seníku vy?“

„Hledal jsem důkaz toho, co jste mi řekla. A našel jsem ho. Věděla jste, že tam Tutilo po večerní zapomněl breviář?“

„Ne!“ vydechla téměř bezezvučně, ale s nadějí.

„Včera večer si půjčil můj. Neměl ponětí, kde ten svůj ztratil, ale mne napadlo aspoň jedno místo, kde by stálo za to hledat. A byl tam, založený u večerní mše. Není to sice očité svědectví, Daalny, ale je to dobré svědectví. Čekám, až je budu moci předat Hughu Beringarovi.“

„Dostane ho to na svobodu?“

„Pokud jde o Hugha, je to docela možné. Ale Tutilovým nadřízeným tady je Herluin, toho nelze opomenout.“

„Musí se to dovědět?“ vyrazila zprudka.

„Celou pravdu ne, jestli se na to bude Hugh dívat stejně jako já. Že existuje dobrý důkaz, že se chlapec vraždy nedopustil, to ano, to se dozví, ale nemusí vědět, kde jste byli a co jste dělali ten večer.“

„Nedělali jsme nic špatného,“ pronesla vítězoslavně a s opovržením vůči světu, který si nutně myslí vždycky to nejhorší a v němž poznala leccos zlého, ale většinou toho pohrdala a neměla o to sebemenší zájem. „Copak opat nemůže rozhodnout místo Herluina? Tohle je jeho doména, ne Herluinova.“

„Opat se přidrží řehole. Nemůže chlapce zadržet a připravit Ramseyské o jejich práva, stejně jako by nemohl opustit někoho ze svých. Jen počkejte! Uvidíme, jestli se i Herluin nedá přesvědčit, aby hoškovi otevřel dveře.“ Neuvažoval, co by se dělo pak, přestože se mu skutečně zdálo, že Tutilovo vášnivé zanícení pro povolání duchovního zchladlo mezitím natolik, že už je málem pustil z hlavy, když se mu nabízí kouzelná vyhlídka na vysvobození Partholanovy královny z otroctví. Co na tom! Lépe sundat ruce z pluhu včas a dát jim jiné slušné zaměstnání než vytrvat a orat brázdy stále užší a užší, dokud všechno světské nebude prokleto a všechno lidské odsouzeno k zatracení.

„Přijďte mi říct,“ vybídla ho Daalny velmi vážně s královsky panovačným pohledem.

Teprve když ji Cadfael opustil a šel k bráně vyhlížet Hugha, obrátila myšlenky k Bénezetovi. Proč se namáhal zbytečně lhát? Pravda, třeba by raději vzbudil dojem, že tak nepravděpodobně parádní uzda patří jeho pánovi a ne jemu, pokud měl důvod vyvarovat se lichotivé, ale nepohodlné zvědavosti. Ale proč vůbec něco vysvětlovat? Proč nemluvný člověk, který je vždy skoupý na slovo, plýtvá slovy na zcela zbytečné lhaní? A ještě zajímavější je, že na Koňský trh určitě nešel pro uzdu, ať už Rémyho, nebo svoji. Byla to výmluva, ne důvod. Proč tam tedy šel? Pro něco jiného? Pro něco vůbec ne zapomenutého, ale úmyslně tam ponechaného? Zítra mají jet do Leicesteru. Pokud si tam něco uložil do bezpečí, něco, co nemohl ukazovat, musel si pro to dojít dnes.

A jestli to byla pravda, pak to tam leželo schované od večera, kdy přišla povodeň, kdy s vpádem říční vody do kostela nastal zmatek, kdy se všechno uvnitř, co mohlo přijít k úhoně, stěhovalo, kdy Tutilo spáchal svou důmyslnou krádež – a kdy bylo zaseto pomalu klíčící semínko vraždy. Vraždy, jíž se nedopustil Tutilo. Vraždy, jíž se dopustil někdo jiný. Někdo jiný, kdo měl důvod se obávat toho, co by o tom večeru mohl vypovědět Aldhelm, kdyby začal vzpomínat? Jaký jiný důvod mohl někdo mít k zabití neškodného mládence, pastýře ze statku vzdáleného několik mil?

Daalny beze spěchu pokračovala v práci, protože nehodlala opustit hospodářský dvůr, dokud tam byl Bénezet. Musela se vracet do domu pro hosty pro menší nástroje, ale strávila tím co nejméně času a opět se usídlila na dohled od Bénezeta, zatímco je pečlivě balila a ukládala do pouzder. Mladší hraběcí panoš se přišel se zájmem podívat na saracénský ud, který si Rémyho otec přivezl s sebou z křížové výpravy, a jeho přítomnost jí poskytla vítanou zástěrku pro sledování Bénezeta a zdržela ji při balení, které by jinak dokončila během hodiny a neměla by pak žádnou výmluvu, proč tu zůstává. Flétny a moldánky se přepravovaly snadno, fidula a mandora měly na ochranu zvláštní prošívané vaky, ovšem smyčec fiduly se musel pečlivě zabalit.

Blížilo se poledne. Mládenci hraběte Roberta naskládali všechna zavazadla na úhlednou hromádku, aby se nazítří mohla naložit, a odebrali se dovnitř postarat se o pohodlí svého pána a podat mu oběd. Daalny přitáhla poslední řemen a postavila svinutou sedlovou pokrývku s flétnami vedle těžších sedlových vaků. „Tohle už je připravené. Jste hotov s postroji?“

Vynesl si jeden ze svých vlastních vaků, už jej měl z poloviny plný a ještě do něj skládal náruč šatstva. To, co je vespod, pomyslela si, tam musel schovat, když šla do domu pro fidulu a mandoru. Když se otočil zády, šťouchla nohou do měkké kožené vypoukliny a něco uvnitř vydalo tenoučký, jasný zvuk, cinknutí mincí o mince, jen kratičké, jako by byly zabaleny tak důkladně, že se skoro nemohly pohnout. Nic jiného však nemá přesně takový zvuk. Ostře otočil hlavu, ale podívala se mu do očí čirým, bezelstným pohledem, stála nepohnutě, jako by byla nic nezaslechla, a s klidem ho vyzvala: „Pojďte na oběd. Pán je u stolu s Robertem Bossů, tak ho pro jednou nemusíte obsluhovat.“

Hugh naslouchal Cadfaelovu vyprávění a při tom převrátil v rukou malý breviář se suchým pousmáním, v němž se mísilo pobavení s podrážděním.

„Za své hrabství odpovídat mohu a budu, ale tady uvnitř žádnou moc nemám, jak sám dobře víte. Uznávám, že chlapec žádnou vraždu nespáchal, vlastně jsem si to nikdy doopravdy nemyslel. Tohle je pro mne dostatečný důkaz, ale být vámi, nesvěřoval bych se s okolnostmi ani Radulfovi, a Herluinovi už vůbec ne. Raději v tom vůbec nevystupujte. Třeba máte pocit, že se musíte opatovi svěřit do nejmenší podrobnosti, ale pochybuji, že by toho nezdaru mohl v takovémhle případě zprostit viny. Setkání s dívkou na seníku by byla skvělá voda na Herluinův mlýn, kdyby se o tom někdy doslechl. Horší obvinění než svatokrádežná loupež, rozhodně horší v případě, že by se byla povedla. Zajistím, aby byl zproštěn podezření z vraždy, i když ji nemohu prokázat nikomu jinému, ale víc slíbit nemohu.“

„Nechám to všechno na vás,“ povzdechl odevzdaně Cadfael. „Dělejte, jak uznáte za vhodné. Bůh ví, že je málo času. Zítra budou všichni pryč.“

„Nu,“ vstal Hugh, „přinejmenším Robert Bossů, který má na starosti celé beaumontovské dědictví v Normandii a v Anglii, sotva bude mít velký zájem dělat cestou žalářníka nešťastnému malému klerikovi, kterého na konci cesty čeká v Ramsey peklo. Nijak by mě neohromilo, kdyby cestou někde nechal nezamčené dveře a nic neviděl, dokonce třeba poslal pronásledovatele opačným směrem. Mezi námi a Ramsey je pořádný kus Anglie.“ Natáhl ruku s breviářem; žlutá slámka stále označovala místo, kde Tutilo odříkával obřad a sdílel večerní modlitby s Daalny. „Vraťte mu to. Bude to potřebovat.“

A odebral se na slyšení k opatu Radulfovi, zatímco Cadfael seděl v poněkud pochmurném zadumání a držel v rukou opotřebovanou knížečku. Nebylo mu docela jasné, proč se tak stará o toho chytrého hlupáčka, který se pokusil ukrást shrewsburskou svatou a při tom zahájil řadu mrzutých událostí, která stála několik slušných lidí starosti a strasti a jednoho život. Nic z toho samozřejmě Tutilo sám nespáchal, ani nezamýšlel, ale trápení s ním bylo a trápení s ním bude, dokud zůstane tam, kam nepatří. Ani jeho přehorlivá, asi opravdová zbožnost nebyla takového druhu, aby zapadala do ukázněného mnišského bratrstva. Nu, Hugh aspoň jasně předestře, že chlapec – bez ohledu na jiná možná obvinění – není vrah a že jeho velmi podnikavá krádež nespadá pod pravomoc králova šerifa. Pak, jestli dojde k nejhoršímu, bude muset chlapec udělat to, co už musel mnohý, kdo se minul povoláním – přežít pokání, smířit se s o
sudem a naučit se žít zkrocený a zdeformovaný, ale v bezpečí. Zpěvný pták v kleci. Ovšem pořád je tu ještě Daalny. Přijďte mi říct, požádala ho. Ano, přijde jí povědět, jak to dopadlo. To nejhorší i nejlepší.

V opatově salonku sdělil Hugh své rozhodnutí několika slovy. Pokud se nemělo říkat všechno, bylo lepší říci méně. „Přišel jsem vám povědět, otče opate, že nevznáším proti novici Tutilovi žádné obvinění. Mám už dost důkazů, takže jsem si jist, že se vraždy nedopustil. Zákon, který střežím, už o něho nemá zájem. Jedině běžný zájem,“ dodal mírně, „přát mu všechno dobré.“

„Našel jste vraha jinde?“

„To říci nemohu. Ale jsem si už jistý, že to není Tutilo. Ten večer se zachoval správně, když nám ihned přišel oznámit vraždu, a to, co mohl ještě udělat druhý den, udělal bez zdráhání. Můj zákon si na něho nestěžuje.“

„Zato můj ano,“ odpověděl Radulfus. „Krádež není žádný lehký přestupek, ale ještě horší je zaplést do ní jiného a ohrozit ho na životě. Je mu trochu ke cti, že se k tomu přiznal a projevil skutečné výčitky svědomí, že toho nešťastného mladého muže zatáhl do svých plánů. Má dary, které ještě může použít k boží slávě. Ale je tady dluh, který se musí zaplatit.“ Chvíli se mlčky, pozorně díval na Hugha a pak se zeptal: „Dozvím se, jaké další svědectví máte v rukou? Viníka jste přece nevypátral, takže musíte mít nějaký důvod, proč jste přesvědčen, zeje tenhle nevinný.“

„Vymluvil se, že ho zavolali do Longneru,“ pohotově odpověděl Hugh, „aby mohl vyklouznout z kláštera a schovat se, dokud nebezpečí nepomine a svědek neodejde, aspoň pro ten večer. Pochybuji, že mu šlo o víc než o to, vyhnout se bezprostřední hrozbě. Vím, kde se schoval: v seníku opatské stáje na Koňském trhu. A jsou rozumné důkazy o tom, že neodešel, dokud nezaslechl zvonění na večerní. Tou dobou už byl Aldhelm mrtev.“

„A je tu někdo, kdo ten čas může potvrdit?“

„Ano,“ odpověděl Hugh, ale víc nedodal.

„Dobrá,“ vzdychl Radulfus a opřel se, „octl se v mých rukou jen náhodou, ale i kdybych chtěl, nemohu jeho provinění přejít nebo mu ulehčit trest. Podpřevor Herluin ho odvede zpátky do Ramsey k jeho vlastnímu opatovi, a já, i když je uvnitř mých zdí, musím uznávat práva Ramsey a bezpečně ho střežit, dokud neopustí mou bránu.“

„Nebyl zvědavý, nevyzvídal,“ hlásil Hugh Cadfaelovi v bylinkové zahradě. Znělo to uznale a pobaveně. „Přijal mé ujištění, že se Tutilo nedopustil vraždy a neporušil žádný zemský zákon, aspoň mimo rámec církve, a to mu stačilo. Zítra se konečně celé té motanice zbaví a zbude mu jen starost o vlastního provinilce. S rozhřešením Jeronýma bude pořádná práce. Opat ale neudělá jednu věc, kterou by myslím, jako zdejší nejvyšší autorita udělat mohl: nedovolí našemu exkomunikantovi, aby se poslední večer zúčastnil bohoslužeb. Dělá samozřejmě dobře. Jakmile opustí vaši bránu, už za něj Shrewsbury neodpovídá, ale do té doby musí Radulfus jednat i za Ramsey, nejen za vlastní domácnost. Bratr k bratrovi se musí chovat korektně – i kdyby mu byl protivný. Samotného mě to napůl mrzí, ale Tutilo zůstane v cele. Aspoň oficiálně,“ dodal se zamyšleným úsměvem. „Ani vaše poklesky se mě netýkají, pokud js ou jen proti církevnímu zákonu.“

„Vyskytly se takové,“ přisvědčil Cadfael a v mysli nostalgicky zabloudil k jistým vzpomínkám, při nichž mu zasvítily oči. „Už je to dávno, co jsme v noci jeli spolu.“

„Naštěstí pro vaše staré kosti,“ uličnicky se na něj ušklíbl Hugh. „Buďte spokojen, spěte ve vlastní posteli a nechtě chytré lotříky jako váš Tutilo, ať si odtrpí své hříchy a počkají si na odpuštění. Co my víme, třeba je ramseyský opat dobrá, lidská duše se slabostí pro malé hříšníky, stejně jako vy. Teď by se to přece hodilo. Jenže kdybyste ho teď vypustil do noci, jak by se mu vedlo bez oblečení, bez jídla, bez peněz?“

Měl pravdu, to Cadfael uznal. Jistě by se o sebe postaral, ale bylo by to nebezpečné. Košili a nohavice by ukradl někde, kde se suší prádlo, nějaké to vajíčko by sebral někde zpod slepice, pár penízků by vymámil z pocestných za písničku, dalších pár by si vyžebral na trhu – a nesvíraly by ho kamenné zdi ani zamčené dveře, nikdo by mu donekonečna nekázal o neodpuštěných hříších, nebyl by zapuzen do kamenné samoty církevní klatby, kdy by se nesměl účastnit společného jídla a modliteb, nesměl by promluvit se svými druhy, a pokud by se někdo osmělil a nabídl mu slovo útěchy, přivodil by si tentýž mrazivý úděl.

„Konečně,“ přemítal Hugh, „řehole ospravedlňuje ponechání otevřených dveří. Poté, co se na nenapravitelném vyzkoušelo všechno ostatní, co říká řehole? ,Opustí-li vás nevěrný bratr, nechte ho jít.‘“

Cadfael ho doprovodil k bráně. Dlouhé odpoledne se chýlilo ke konci, všechen ruch pozvolna utichal a nastával uvolněný poklid hodiny před nešporami, kdy je každodenní práce hotova. Když předkládal němé svědectví Tutilova breviáře, nezmínil se o Bénezetově uzdě ani o jeho návštěvě stáje na Koňském trhu. Váhal pronést pouhé, nepodložené podezření tam, kde nebyla jistota, kde neměl nic hmatatelného, co by předložil. Přesto se zdráhal nechat si ujít nějakou možnost dalších objevů. Zůstat trvale v nejistotě je horší než nevítané poznání.

„Přijdete se zítra rozloučit s hraběcí společností?“ zeptal se u brány. „Neslyšel jsem, v kolik hodin hodlá jeho lordstvo vyrazit, ale jistě budou chtít dojet za světla.“

„Před odjezdem vyslechne první mši, jak jsem byl poučen. Budu tady, abych se s ním rozloučil.“

„Hughu, přiveďte s sebou tři, čtyři muže. Dost na to, aby ohlídali bránu, kdyby chtěl někdo utíkat, ale ne tolik, aby se o tom mluvilo a vznikl poplach.“

Hugh se zprudka zastavil a zkoumavě na něho pohlédl přes rameno. „Kvůli malému bratříčkovi to není,“ pronesl s jistotou. „Máte v hlavě nějakou jinou kořist?“

„Hughu, přísahám vám, že nevím nic a nic, co by vám pomohlo, teď nemohu nabídnout, ale jestli má někdo podniknout chybný krok a udělat ze sebe hrozného hlupáka, ať jsem to já. Ale buďte tady! Peříčko třepetající se ve větru je hmotnější než to, co v tuhle chvíli mám. Třeba ještě zjistím víc. Ale do zítřka nic nepodnikejte. V přítomnosti Roberta Bossuho máme za sebou mocnou autoritu. Jestli spadnu na nos, když hloupě ukážu prstem na nevinného, nechť. Rozbitý nos není tak velké neštěstí. Ale nechci někoho označit jako vraha bez nevyvratitelného důkazu. Nechte mě to zařídit po mém a všichni ostatní ať mají klidné spaní.“

Hugh váhal, jestli z něj nemá vymámit všechny podrobnosti jeho úmyslu, a jaké peříčko se mu to třepetá v hlavě, ale rozmyslel si to. Když přijde se třemi, čtyřmi pořádnými chlapy rozloučit se s významným hostem, který má vedle sebe dva statné mladé panoše – co by se při takové ochraně mohlo stát? A Cadfael je zkušený borec a nepotřebuje za zády kohortu.

„Jak myslíte,“ řekl Hugh zamyšleně. „Budeme tady a připraveni porozumět vašim znamením. Za tu dobu, co se známe, už bych je měl mít náležitě přečtená.“

Jeho oblíbený kostnatý, strakatý sedák stál uvázaný u brány. Hugh nasedl a odjel po silnici k mostu a do města. Vzduch byl velmi klidný a odražené světlo se lesklo na hladině mlýnského rybníka matně jako cín. Cadfael se díval za přítelem, dokud kopyta vzdáleně nezaduněla na mostě, a pak se obrátil zpátky do nádvoří, právě když zacinkal zvonek na nešpory.

Mladý bratr, který měl tentokrát na starosti stravování vězňů, právě přicházel od cel, aby vrátil klíče na místo ve vrátnici, než se bok po boku s bratrem fortnýřem odeberou na nešpory do kostela. Cadfael je beze spěchu následoval s nastraženýma ušima, protože v bráně ve stínu sloupu zcela jistě někdo stál, přitisknut ke zdi. Byla moudrá, nepopřála mu dobrou noc, přestože o něm věděla. Byla tam, blízká a tichá, už když se loučil v průjezdu s Hughem. Nedalo se říci, že ji doopravdy viděl nebo slyšel nějaký zvuk či pohyb; velmi pečlivě o to dbala.

Při nešporách věnoval krátkou modlitbu nebohému, zbědovanému bratru Jeronýmovi, spálenému vlastním jedem a otřesenému do hloubi srdce, které se ještě úplně neseschlo v prázdnou slupku. Jeroným bude v patřičném čase přijat zpátky do oratoře, zaražený a pokořený, a bude ležet na prahu chóru, dokud opat neusoudí, že už se dostatečně kál za svůj hřích. Třeba z toho vyjde tou hrůzou očištěný od svého starého já. Zázraky se občas dějí.

Tutilo seděl na kraji pryčny a naslouchal ustavičnému hysterickému modlení bratra Jeronýma v sousední cele. Doléhalo k němu kamennou zdí dušeně, ne zřetelnými slovy, ale jako naříkavé bědování, tak hořké, že bylo Tutilovi člověka, který se ho pokusil přinejmenším zranit, ne-li zabít, nakonec líto. Ten úpěnlivý žalozpěv způsobil, že Tutilo přeslechl tiché otáčení klíče v zámku. Dveře se otvíraly s takovou úzkostlivou starostí, aby nezavrzaly, že neotočil hlavu, dokud se za ním neozval tlumený hlas: „Tutilo!“

V rámu dveří stála Daalny. Noc za ní byla ještě prozářená posledním nastřádaným světlem z protějších bledých zdí a z oblohy zkropené hvězdami, zatím sotva viditelnými v tlumené modři, ne o mnoho tmavší než jejich stříbřité tečky. Vešla chvatně, ale mlčky, dokud za sebou nezavřela dveře, protože v cele svítila lampička a zrádný paprsek světla ze dveří by je mohl ihned prozradit. Pohlédla na něho a zamračila se, protože jí připadal poněkud zešedlý a skleslý a takhle si ho nepředstavovala a takového jej nechtěla.

„Mluv tiše,“ řekla. „Když my slyšíme jeho, on může slyšet nás. Rychle. Musíš jít. Tentokrát musíš. Je to poslední možnost. Zítra všichni odjíždíme. Herluin tě odveze do Ramsey do otroctví, horšího, než mám já, bude-li to na něm.“

Tutilo pomalu vstal a zíral na ni. Trvalo mu chvilku, než se vytrhl z nešťastného světa zběsilých modliteb bratra Jeronýma a uvědomil si, že se dveře skutečně otevřely a vpustily ji, že tu skutečně stojí před ním, naléhavě, hmatatelně, černé vlasy rozhozené po ramenou, oči jako modré plameny v průsvitném oválu tváře.

„Jdi hned, rychle,“ vybízela ho. „Ukážu ti cestu. Brankou k mlýnu. Jdi na západ, do Walesu.“

„Jít?“ opakoval Tutilo jako ve snu a tápavě hledal cestu do neznámého, nepravděpodobného světa. Náhle zahořel, jako by chytil oheň od jejího jasu. „Ne,“ odmítl. „Bez tebe nikam nepůjdu.“

„Hlupáku!“ odbyla ho netrpělivě. „Nemáš na vybranou. Jestli se nehneš, půjdeš do Ramsey, a jakmile budete za Leicesterem a pryč od Roberta Bossuho, nejspíš v poutech. Chceš zpátky, aby tě bičovali, mořili hladem a mučili, dokud tě neumoří k smrti? Ty si tam nikdy neměl utíkat, je to pro tebe klec. Radši běž nahý do Walesu a vezmi si s sebou svůj hlas a psaltérium. Tam poznají, že máš dar od Boha, a přijmou tě mezi sebe. Honem, pojď, nepromarni, co jsem udělala.“

Vzala psaltérium, které leželo v koženém vaku na klekátku, a strčila mu je do náruče. Při jeho doteku se otřásl, přitiskl si je k srdci a pohlédl na ni zářícíma zlatýma očima. Otevřel ústa, myslela, že k dalším protestům, a tak mu na ně položila dlaň a druhou rukou ho zoufale táhla ke dveřím. „Ne, neříkej nic, prostě jdi. Radši sám! Co by sis počal s uprchlou otrokyní, s takovou koulí na noze? On mě nepustí, zákon mě nepustí. Já jsem majetek, ty jsi svobodný. Tutilo, snažně tě prosím! Jdi!“

Náhle se mu do zad vrátila ocelová pružnost a do tváře oslnivá troufalost. Šel s ní, už se nezdržoval, sám vykročil ze dveří a po stinné chodbě, klíč opět otočili v zámku, noc okolo nich byla chladná a provoněná mladým listím. Při loučení nepadlo ani slovo, mnohem lépe bylo mlčet. Prostrčila ho brankou ve zdi za hradby opatství a zavřela mezi sebou a jím dveře. Před ním se prostíral kalný cín mlýnského rybníka a pěšina na Předklášteří a vlevo, těsně před mostem do města, odbočovala úzká silnice na západ do Walesu.

Daalny se bez ohlédnutí vydala zpátky na velké nádvoří. Ráno musí udělat něco, o čem on nic neví, a když se to podaří, zbaví ho pronásledování a on bude svobodný. Světský zákon se může svobodně pohybovat i v rozdělené říši. Kanonický zákon tak pružný není. A poloviční důkaz bledne před nevývratným důkazem viny a neviny.

Z chóru ještě slyšela zpěv, a tak se odvážila vrátit se do jeho cely a zhasnout lampičku. Bude lepší a bezpečnější, budou-li myslet, že si šel lehnout a bude spát až do rána.

[XIII]

Ráno před odjezdem se rozbřesklo do vlhkého bezvětří, slunce bylo zastřeno parami a všechno zelené vypadalo v tom měkkém, zamlženém světle ještě zelenější. Závoj později prořídne a rozplyne se a slunce vyjde ve svém nepolapitelném jarním jasu. Pěkný den na cestu domů. Daalny vyšla po probdělé noci na velké nádvoří a zamířila ke kostelu, protože na to, co se rozhodla udělat, bude potřebovat všechnu svou sílu a modlitba a klid v obrovité samotě lodi možná utvrdí její vůli k jednání. Zdálo se jí totiž, že nikdo jiný neví, dokonce ani netuší to, co tušila ona, takže se nikdo jiný činu nechopí.

Přesto se mohla mýlit. Cinkání mincí, váha nějakého pevného ranečku, který se pod tlakem její nohy pohnul s oním tichým kovovým zvukem – co to dokazovalo? I když k tomu přidá zvláštní okolnosti, o kterých věděla od bratra Cadfaela, totiž Rémyho lež o zapomenutém postroji ve stáji. On opravdu lhal, a co tam tedy měl na práci? Jedině že si šel vyzvednout něco svého, utajeného – nebo samozřejmě něco cizího, proč by to jinak tajil?

Nu, Tutilo byl venku a pryč. Doufala, že už je kus cesty na západ odtud. Benediktini nejsou ve Walesu příliš rozšíření, tvrdošíjně tam přetrvává staré, méně pevně organizované křesťanství keltské církve, přestože římský ritus získal převahu. Přijmou zběhlého novice, zejména až ho uslyší zpívat a hrát; opatří mu mecenáše a harfu, svléknou ho z kutny a seženou mu nohavice, košili a kabátec jako plat za jeho hraní. A ona z něho sejme poslední stín podezření z vraždy, ať ji to stojí, co stojí, aby všude, kam půjde, šel jako svobodný a ospravedlněný. A jeho ostatní, menší hříchy, ty mu budou odpuštěny.

Jeho odchod ji bolel, ale neohlížela se na to ani nelitovala, že ji opustil, přestože ve své ukvapenosti prohlašoval, že bez ní nikam nepůjde. Nyní záleželo jen na tom, aby ho nikdy nechytili, pak bude její dílo zdárně dokončeno. Jen ať ho nezavřou mezi těsné kamenné zdi, které by mu podvázaly křídla, a nehodí mu na krk oprátku, jež by mu rozdrtila hlasivky a umlčela jeho hlas.

Během celé mše se za něho beze slov modlila a čekala a naslouchala, kdy začne poplach kvůli jeho zmizení. Začal, teprve když bratr fortnýř donesl bratru Jeronýmovi k snídani chléb a slabé pivo a vrátil se se stejným pokrmem pro Tutila. Ani pak to vlastně nebyl velký poplach, protože bratr fortnýř nebyl žádný křikloun a ani mu vlastně nedošlo, co se stalo. Rychle vyšel z cely, uvolnil si jednu ruku držící podnos, aby za sebou zamkl, a pak, když si vzpomněl, že vevnitř nikdo není a opatrnosti není třeba, nejenže nezamkl, ale otevřel dveře zase dokořán. Daalny, která bděle sledovala ten kout nádvoří ze dveří domu pro hosty, kdovíproč považovala jeho reakci za naprosto přirozenou. Cadfael, který se v tom okamžiku vynořil ze zahrady, také. Když ale strážce nejevil překvapení ani ohromení, bude to za něho muset obstarat někdo jiný. Daalny vklouzla dovnitř, aby pokračovala v přípravách, a nechala je, ať si to vyřeš í, jak nejlépe dovedou.

„Je pryč!“ ohlásil bratr fortnýř. „Jak je to možné?“

Byla to věcná otázka, ne nářek. Podíval se na velký, těžký klíč na podnose a pak zase na otevřené dveře a svraštil husté prošedivělé obočí.

„Pryč?“ velmi věrohodně užasl Cadfael. „Jak může být pryč, když jsou dveře zamčené a klíč ve tvé vrátnici?“

„Podívej se sám,“ vyzval ho fortnýř. „Jestli ho neodnesl čert, tak se někdo v noci zmocnil klíče a vypustil ho do světa. Vevnitř je prázdno jako v chuďasově váčku a postel skoro není slehlá. Teď už bude pěkně daleko. Až to uslyší podpřevor Herluin, zblázní se. Zrovna snídá u opata, tak abych radši šel a zkazil mu chuť.“ Neznělo to, jako by ho to příliš rmoutilo, ale také nebyl nijak dychtivý tu novinu sdělit.

„Já tam mám zrovna namířeno,“ prohlásil Cadfael ne úplně lživě, protože ten úmysl právě pojal. „Odlož ten podnos a pojď za mnou. Já půjdu napřed a tu novinu jim povím.“

„Netušil jsem,“ prohodil fortnýř, „že máš mučednické sklony. Ale prosím, jen jdi napřed. Já přijdu. Chvála Bohu, jeho lordstvo je rozhodnuto, že dnes pojede. Jestli chce Herluin se svými lidmi cestovat bezpečně, byl by blázen, aby tu příležitost zahodil kvůli takovému úhoři, zejména když má celou noc náskok. Před polednem se jich všech zbavíme.“ A v dobré náladě se šel osvobodit od podnosu. Rozmýšlel se, má-li vrátit klíč na hřebík, ale nakonec jej vzal s sebou jako pomocný důkaz a ubíral se za Cadfaelem k opatovu bytu. Nijak nespěchal.

Když se novinu doslechl Herluin, bylo to něco jiného. Vyskočil od opatova stolu, ošizen nyní nejen o poklad nasbíraný zde v Shrewsbury, ale i o svou pomstu, nadmíru rozzuřený, že se bude muset vrátit do Ramsey vlastně s prázdnýma rukama. Nakrátko, třebaže to sám ani všechno nevěděl, měl naději, že se vrátí domů s velkolepým úspěchem, se štědrými příspěvky na obnovu a s nezměrným požehnáním divotvorné světice. Nyní bylo všechno pryč a viník mu proklouzl mezi prsty, takže se bude ploužit k domovu s nepopiratelným nezdarem: s hubeným výnosem z cesty a chudší o novice, který snad nebyl příkladný svým chováním, ale ceněný pro svůj hlas, a proto také svým způsobem přínosný.

„Musí být pronásledován!“ štěkal Herluin a v zuřivosti za každým slovem cvakal nepravidelným chrupem. „Otče opate, váš dohled nad jeho vězněním byl krajně lehkovážný. Jak jinak by se mohl někdo neoprávněný zmocnit klíče od jeho cely? Raději jsem se o to měl postarat sám a nespoléhat na jiné. Musí být ovšem pronásledován a zajat. Má se zodpovídat z obvinění a odpykávat hříchy. Provinilci se nesmí dovolit, aby odešel bez ukáznění.“

Opat jevil viditelnou a hrozivou nelibost, nedalo se však poznat, zda vůči uprchlému vězni, svým neopatrným strážcům, nebo tomuto běsnícímu mstiteli, který přišel o svého obětního beránka. Pronesl jedovatě: „Na mé půdě může být zajisté pronásledován. Má moc se ovšem neopovažuje s trestajícím úmyslem pronásledovat lidi venku ve světě.“

Hostem u opatova stolu byl onoho posledního rána i hrabě Robert, ale doposud zůstával klidně sedět na místě, nevměšoval se do hovoru, ale tázavým pohledem přebíhal z jedné tváře na druhou, nevyjímaje Cadfaela, který vystřelil svou zprávu jako ničivý blesk bez výrazu a tím nejbezbarvějším hlasem, načež byl udatně podpořen fortnýřem, jenž stále třímal v ruce klíč, který musel být podle jeho názoru vzat z hřebíku během nešpor a opět vrácen dřív, než obřad skončil. Protože takové porušení opatových příkazů bylo zde na klášterní půdě zcela neslýchané, nedělal proti tomu žádná opatření, ačkoli vrátnice byla většinu času obsazená a vrátný měl všechny klíče na očích, takže byly celkem v bezpečí. Fortnýř se statečně hájil. Jeho úkolem bylo dbát, aby vězni dostávali řádnou, ač strohou stravu; dohled nad jejich vazbou a souzení jejich případů byly věcí nadřízených.

„Ale vždyť je stále v podezření z vraždy,“ vykřikl s útočnou vítězoslávou Herluin, když si vzpomněl na světské obvinění. „Tomu se nesmí vyhnout. Králův zákon má povinnost znovu polapit zločince, nemá-li ji církev.“

„Mýlíte se,“ opáčil přísně, ale trpělivě Radulfus. „Šerif mě již včera ujistil, že důkazy, které má, ho přesvědčily, že bratr Tutilo mladého Aldhelma nezabil: Světský zákon proti němu nevznáší žádné obvinění. Obvinit ho může jen církev, a církev nemá žádné seržanty, které by poslala honit po kraji své nezdárné syny.“

Označení „nezdárný syn“ Herluina bodlo, až zrudl, jako by se cítil osobně obviněn, že nedokáže lépe ovládat své podřízené. Cadfael pochyboval, že to tak bylo míněno. Radulfus by spíš z nedostatečného dozoru obviňoval sám sebe, než by takové obvinění vznesl proti jinému. Dokonce to tak mohl myslet právě nyní. Avšak Herluin, přestože to usilovně popíral, na sebe vztahoval každý nezdar, který krátil jeho důstojnost a autoritu, zvláště teď, kdy mu hrozilo, že bude muset putovat domů pokořený a s potřebou shovívavosti a útěchy od jiných.

„Je možné, otče opate,“ prohlásil, křečovitě vztyčený a rozlícený jako prorok zkázy, „že v této věci bude muset církev provést bedlivé sebezkoumání. Pokud totiž nebojuje proti zločincům všude, kde se vyskytnou, může ztratit vážnost. Boj proti zlu jak uvnitř, tak vně našich zdí je přece stejně ušlechtilým křížovým tažením jako boj ve Svaté zemi. Není nám ke cti, když přihlížíme tomu, jak zločinec volně uniká. Tento muž zběhl od svého bratrstva a odmrštil své sliby. Musí být přiveden zpět, aby se z toho zodpovídal.“

„Pokud jej považujete za osobu natolik odpadlou od milosti,“ pravil opat chladně, „měl byste se držet toho, co o takovém případu říká řehole ve dvacáté osmé kapitole, kde je psáno: ,Vyžeňte ničemného ze svého středu.‘ “

„Ale my jsme ho nevyhnali,“ dál planul zuřivostí Herluin, „on si nepočkal na soud a neodpovídal se ze svých přečinů, ale tajně se ztratil v noci, aby nás přelstil.“

„Přesto,“ neodolal Cadfael pokušení a zamumlal jakoby k sobě, ale velmi slyšitelně, „ve stejné kapitole nám řehole přikazuje: ‚Jestliže vás nevěrný bratr opustí, nechte ho jít.‘ “

Opat Radulfus po něm střelil ne právě schvalujícím pohledem a Robert Bossů zazářil svým krátkým, jemu vlastním znepokojivým úsměvem, který zmizel dřív, než se kdokoli, jemuž mohl být určen, stačil pohoršit.

„Jsem svému opatovi odpovědný,“ urputně obrátil Herluin své argumenty jiným směrem, „za novice, který mi byl svěřen. Musím se alespoň po něm vyptat, kde a jak se dá.“

„Obávám se,“ vmísil se do řeči s neúprosnou líbezností Robert Bossů, „že i na to je příliš málo času. Rozhodnete-li se tu zůstat a pátrat, obávám se, že pak budete muset pokračovat v cestě za méně příznivých okolností. Jakmile skončí dopolední mše, odjíždíme. Bylo by od vás moudré, zejména když je vás nyní o jednoho méně, kdybyste využili naší početnosti a cestovali s námi.“

„Kdyby se vaše lordstvo mohlo jen pár dní zdržet…,“ kroutil se Herluin.

„Lituji, nemohu. Mám své vlastní zločince, kteří potřebují mou přítomnost,“ pronesl hrabě s nesnesitelnou mírností. „Zejména pokud se přes mé panství z Bažin stále probíjejí další lotři a tuláci jako ti, kteří přepadli váš vůz a hledají si bezpečnější útočiště. Je nejvyšší čas, abych se vrátil. Prohrál jsem svatou Winifred, ale to mě nemrzí, protože jsem ji sem konečně přivezl sám, a tak i když mi unikla, zjevně jsem do posledního puntíku splnil její vůli a jistě mě za tu námahu čeká aspoň malé požehnání. Až bude po mši,“ pevně dodal hrabě Robert a zvedl se, protože bylo téměř na čase na ni jít, „doporučoval bych vám, abyste se k nám připojil, otče, a udělal to, k čemu vás vyzývá, svatý Benedikt: nechal nevěrného bratra jít.“

Mše na rozloučenou začala časně a proběhla svižným tempem, protože hrabě, jakmile se rozhodl k odjezdu, dokázal své dychtivé rozpoložení jaksi předat všem okolo. Když vyšli do časného slunce, ihned se začalo pilně nakládat a sedlat. Všichni se shromáždili venku včetně správce Nicola a správce z Ramsey, doprovázejícího mrzutého a zamlklého Herluina, stále nemile dotčeného, že nechali jeho ztracence jen tak jít. Ale ještě víc se mu nechtělo otálet a propást příležitost, jak se bezpečně a pohodlně dostat na půl cesty do Ramsey, protože Robert Bossů se uměl k církevním hodnostářům chovat šlechetně, a to i k těm, kteří mu byli z duše protivní.

Podkoní přitáhli ze stáje úzký povoz, ten, který dopravil zpátky do Shrewsbury relikviář svaté Winifred. Bez vyšívaných roušek, které jej krášlily při převozu světice, poslouží jako nákladní vůz pro celou společnost. I když byl naložený zavazadly hraběte a jeho panošů, příspěvky, které Herluin vybral ve Worcesteru a Eveshamu, a větší částí Rémyho nástrojů a jiného majetku, který byl celkem skladný, mohli se na něm ještě vézt Nicol a ramseyský správce, a přesto nebude pro koně přílišnou zátěží. Nákladní kůň, který cestou sem vezl zavazadla hraběte, byl nyní uvolněn pro Herluina.

Oba panoši vyváděli z hospodářského dvora osedlané koně, za nimi následoval Bénezet s koněm Rémyho a svým vlastním a průvod uzavíral mladý novic s klidným, zavalitým koníkem, který vozil Daalny. Brána již byla dokořán, aby mohli vyjet. Všechno probíhalo zdatně a rychle. Cadfael přihlížel z nároží ambitu a ustaraně obracel pohled k otevřené bráně, protože všechno se odehrávalo příliš nakvap. Bylo ještě brzy očekávat Hugha a jeho muže, ale obřadné loučení chvíli potrvá a hlavní osoby se dosud neobjevily. Hrabě s nejvyšší pravděpodobností nebude chtít odjet bez rozloučení s Hughem.

Bratři se ukázněně rozešli za svými úkoly, ale všude, odkud bylo vidět na velké nádvoří, měli sklon otálet značně déle, než bylo nezbytně nutné, a prohlížet si shromáždění štolbů a koní, dychtivých vyrazit na cestu a neklidně přešlapujících na oblázkové dlažbě. Školáci byli zahnáni na dopolední lekci, ale ve chvíli odjezdu se asi bratru Pavlovi zase ztratí.

Z domu pro hosty vyšla Daalny v plášti, ale s nepokrytou hlavou, a sestoupila po schodech ke skupině čekajících na nádvoří. Povšimla si, jak vyváženě visí Bénezetovy sedlové vaky, a poznala, který chová tajemství, podle odřeniny, kterou postřehla vpředu pod přezkami. Dívala se na něj upřeně, jako se Cadfael díval na ni. Tvář měla bledou, to konečně vždy, protože měla pleť bílou jako magnolie, ale nyní byla na útlých, sličných kostech stažená a ledově bledá napětím. Klopila oči, které chvílemi zajiskřily zpod dlouhých tmavých řas. Cadfael si dobře všiml známek napětí a bolesti v její tváři a trápil se zároveň s ní, ale nedovedl si je zcela vyložit. Udělala, co si předsevzala, vypustila Tutila do světa, který se pro něj hodil líp než klášter. Smířit se s nevyhnutelným všednodenním světem bez něho ji musí po tom krátkém snění stát mnoho, ale nedalo se nic dělat. Měl už připravený plán, ale
nenapadlo ho, že by i ona mohla mít ještě nějaké poslední plány a že hodlá vykonat ještě jednu věc.

Jeden z panošů se vrátil do domu pro hosty ohlásit, že je vše připraveno, a převzít plášť, rukavice nebo cokoli jiného, co ještě zbylo, od svého pána a jeho nového dvořana, který nesporně patřil mezi méně významné urozené osoby, sice vysoko nad úrovní služebnictva, ale ne tak uctívané, jako jsou harfeníci ve Walesu. Nyní se zjevili ve dveřích a zároveň se ze zahrádky u svého bytu mezi ještě nohatými a neupravenými růžovými keři vynořil opat Radulfus, přesně dodržující zásady zdvořilosti, s převorem za zády a přišel pozdravit odjíždějící hosty.

Hrabě byl jako vždy nenápadně elegantní ve svých tmavých barvách a kvalitních látkách, karmínový kabátec měl rozumně krátký, střižený tak, aby vyhovoval při jízdě na koni, a jeho tmavý modrošedý svrchní kabát byl vpředu, i vzadu rozstřižený až ke stehnu. Málokdy nosil něco na hlavě, jen při větru, dešti nebo sněhu, ale na zádech a na zvednutém rameni se mu houpala ozdobná kápě a zakrývala hrb; těžko se o to snažil úmyslně, protože vada ho ani nepřiváděla do rozpaků, ani mu nepřekážela v pohybu. Po jeho boku šel povznesený a zářící Rémy de Pertuis a dvorně šeptal svému mecenáši do ucha nějaké duchaplnosti. Sestoupili po schodech spolu a za nimi panoš s pánovým pláštěm přes ruku. Dole byla sešlost úplná, protože opat a převor již čekali vedle koní.

„Můj pane,“ promluvil hrabě, „nyní, když přišel čas, loučím se s velkou lítostí. Vaše pohostinnost byla šlechetná a obávám se, že málo zasloužená, protože jsem přišel vznést nárok na vaši svatou. Jsem však rád, že mezi mnohými, kdo po ní prahnou, dovedla vyvolit ty nejvhodnější a nejlepší. Doufám, že mám vaše požehnání na cestu?“

„Z celého srdce,“ ujistil ho Radulfus. „Vaše společnost pro mne byla velmi příjemná a prospěšná, můj pane, a doufám, že si jí zase užiji, až k tomu bude příznivý čas.“

Skupina, která na chviličku vypadala, jako by se chtěla okamžitě rozjet, se začala rozpadat kvůli posledním projevům zdvořilosti návštěvníků, kteří jako by se najednou nemohli odhodlat k odjezdu a měli si ještě mnoho co říci se svými hostiteli. Převor Robert byl ve své nejnormanštější, nejpatricijštější a také nejvlídnější náladě, protože všechno nakonec dobře dopadlo; jistě si nenechá ujít příležitost do poslední chvíle okouzlovat normanského hraběte svou výmluvností. Herluin nebyl v nijak srdečném rozpoložení, ale nemohl být ze zdvořilostí vynechán, a Rémy, nadšený zvratem svého osudu, zářil nestranně na všechny. Cadfael při svých zkušenostech s podobnými odjezdy věděl, že to potrvá ještě nejmíň čtvrt hodiny, než někdo skutečně vloží nohu do třmenu a přichystá se nasednout.

Daalny takové zkušenosti neměla, a tak myslela, že budou mít hodně naspěch. Nemohla si dovolit čekat a pak zjistit, že čekala příliš dlouho. Byla skálopevně rozhodnuta k činu a děsila se, že nebude mít dost času říci to, co říci chtěla. Přiblížila se k opatovi a hraběti natolik, jak bylo slušné, a při první odmlce předstoupila a hlasitě a zřetelně pronesla:

„Otče opate, pane hrabě, smím něco říci? Než opustíme toto místo, musím něco sdělit, protože to má vztah ke krádeži a možná i k vraždě. Prosím vás, vyslechněte mne a jednejte podle práva, protože pro mne je to příliš vážné a neodvažuji se o tom mlčet.“

Všichni slyšeli a oči všech se obrátily tam, kde stála. Padlo ticho plné zvědavosti, ohromení, nesouhlasu s tím, že ta nejnepatrnější ze shromážděných se nyní z čista jasna odvážila žádat o slyšení, a k tomu veřejné. Kupodivu ji však nikdo neodbyl, ani se na ni nezamračil, aby pokorně zmlkla. Viděla, že na ni opat i hrabě hledí s bystrým zájmem, a oběma se hluboce poklonila. Dosud neřekla nic, čím by v někom vzbudila strach nebo obavu, ani v Bénezetovi, který pohodlně stál s paží přehozenou přes šíji svého koně a se sedlovým vakem přitisknutým k boku. Kopí, jež třímala, ještě nebylo namířeno, ale Cadfael pochopil její záměr a lekl se.

„Otče, smím mluvit?“

Toto byla opatova doména. Hrabě přenechal odpověď jemu.

„Myslím, že musíte,“ odpověděl Radulfus. „Pronesla jste dvě slova, která v posledních dnech tíží naši mysl, krádež a vražda. Máte-li o nich co říci, musíme naslouchat.“

Cadfael stál stranou, úzkostně pohlížel na bránu a modlil se, aby se v ní okamžitě zjevil Hugh se třemi nebo čtyřmi statnými chlapy za zády. Neklidně hodil okem po Bénezetovi. Ten se nepohnul, ale přestože měl na tváři dál masku zaujaté, avšak neosobní zvědavosti jako většina ostatních, oči upřené na Daalninu tvář byly jako hroty dvou dýk a jeho nehybnost se nyní zdála úmyslná a napjatá, jako když pes vystavuje zvěř.

Proč jen jsem ji nevaroval, pomyslel si Cadfael. Mohl jsem vědět, že dokáže strašné věci, má-li k tomu dostatečný důvod. Přivedlo ji snad na stopu to, co jsem jí řekl o té uzdě? Nedala nic najevo, ale měl jsem to vědět. Jen ať mluví rozumně a uváženě, ať přechází k jádru věci pomalu, ať připomíná všechno, co předcházelo, a k tomuhle dojde jen postupně, když nyní dosáhla svého. Ale čas nebyl na jejich straně. Dokonce i mše skončila příliš brzy. Hugh dodrží smluvený čas, a přesto přijede příliš pozdě.

„Otče, vy víte o Tutilově krádeži té noci, když do kostela vnikla voda. Potom, co Aldhelm prohlásil, že by dovedl na zloděje ukázat, a když to chtěl splnit, byl cestou sem zabit. Bylo přirozené, že nepřicházel v úvahu nikdo jiný než Tutilo, kdo by měl důvod něco provinile skrývat a důvod bát se Aldhelmova příchodu, a proto mu v něm zabránil vraždou.“

Cekala na jeho souhlas a opat nezaujatě řekl: „To jsme si mysleli a také jsme to říkali. Zdálo se to jasné. Rozhodně jsme o nikom jiném nevěděli.“

„Ale, otče, já mám důvod věřit, že tu ještě někdo takový byl.“

Dosud ho nepojmenovala, ale už to věděl. Nyní se nesporně díval směrem k bráně a potichu se přesouval, dávaje pozor, aby na sebe neupoutal pozornost, a snažil se kradmo dostat ven z kruhu mužů a koní, kteří ho obklopovali. Panoši Roberta Bossuho však stáli blízko a znemožňovali mu únik.

„Jsem přesvědčena,“ pokračovala Daalny, „že je mezi námi člověk, který do svého sedlového vaku schoval majetek, který mu nepatří. Jsem přesvědčena, že byl ukraden téhož večera při povodni, když v kostele vládl zmatek. Nevím, zda by o tom Aldhelm mohl něco povědět, ale nestačilo snad jen to, že mohl něco vidět? Jestliže křivdím nevinnému, a to je, možné,“ prohlásila urputně, „dám takové zadostiučinění, jaké bude žádáno. Ale prozkoumejte to, otče.“ Pak se otočila a tentokrát už opravdu pohlédla na Bénezeta, tvář zbledlou jako doběla rozpálený plamen, a ukázala na něho prstem. A on byl tak sevřen v kruhu, že se mohl vydrat ven jen násilím; násilí by ho však okamžitě prozradilo a on ještě nebyl natolik dohnán do krajnosti.

„V sedlovém vaku vedle sebe má něco, co schovával od té doby, co přišla povodeň. Jestli k tomu přišel poctivě nebo to měl už dřív, nepotřeboval by to skrývat. Pane hrabě, otče opate, jednejte se mnou podle práva, a jestli se mýlím, jednejte tak s ním. Prohledejte vak a uvidíte!“

Chviličku se zdálo, že má Bénezet v úmyslu vysmát se tomuto obvinění, pokrčit rameny a pohrdlivě prohlásit, že Daalny lže. Pak se křečovitě vzchopil, přinucen k odpovědi tím, že se na něho upřely všechny pohledy. Bylo osudně pozdě rozhořčeně vykřiknout, že je nevinen. Propásl svůj čas a s ním svou poslední šanci.

„Zbláznila jste se? Je to černá lež, nemám tu nic, než co mi patří. Pane, zastaňte se mne! Měl jste snad někdy důvod o mně smýšlet špatně? Proč mě takhle napadá?“

„Vždycky jsem shledával Bénezeta spolehlivým,“ pronesl Rémy celkem pevně, zastávaje se svého člověka, ale vyznělo to trochu stísněně. „Nemohu věřit, že by kradl. A co je postrádáno? Pokud vím, nic. Kdo ví o něčem, co by od povodně chybělo? O ničem takovém jsem neslyšel.“

„Nikdo si na nic nestěžoval,“ souhlasil zachmuřený a váhající opat.

„Je snadná možnost,“ neúprosně připomněla Daalny, „prokázat pravdu. Otevřete jeho sedlový vak! Nemá-li co skrývat, ať to dokáže a zahanbí mne. Když se já nebojím, proč by se měl bát on?“

„Já že se bojím?“ vzplanul Bénezet. „Takové pomluvy? To, co mám v zavazadlech, je moje a já nejsem povinen vám odpovídat na žádná falešná obvinění. Ne, nebudu ukazovat svůj chudý majetek, abych uspokojil vaši zášť. Netuším, proč o mně tak lžete. Co jsem vám kdy udělal? Ale zbytečně lžete, můj pán mě zná líp.“

„Bylo by od vás moudré vak otevřít, aby se o vaší bezúhonnosti přesvědčili všichni,“ pronesl hrabě Robert s nevzrušenou autoritativností, „protože všichni zde vás tak spolehlivě neznají. Jestli lže, odhalte její lež.“ Vrhl jeden pohled na své dva mladé muže a velitelsky zvedl obočí. Přiblížili se o krok k Bénezetovi, tváře nehybné, ale oči pozorné.

„Něco zde dlužíme mrtvému,“ promluvil opat Radulfus, „protože tato dívka nám připomněla tu nejcennější ukradenou věc. Jestliže jde skutečně o věc, která může vrhnout světlo na ten zločin a sejmout i stín podezření ze všech kromě viníka, myslím, že máme povinnost to prozkoumat. Dejte sem svůj sedlový vak.“

„Ne!“ přitiskl ho k sobě na ochranu. „To je nedůstojné, pokořující… Nic špatného jsem neudělal, proč bych měl snášet takové ponížení?“

„Vezměte jej!“ řekl Robert Bossů.

Bénezet se divoce rozhlédl kolem sebe, zatímco oba panoši přistoupili a zdatně se chopili ne jeho, ale uzdy a sedlového vaku. Neměl žádnou naději na únik, skočit do sedla a prolomit kruh. Mladí muži pustili z rukou vlastní uzdy, aby ho sevřeli, a jeden z takto osvobozených koní poslušně stál o několik metrů blíž k bráně, mimo vzrušenou skupinu uprostřed nádvoří. Bénezet se vzlykem zuřivosti pustil svou kořist, vší silou udeřil svého koně zespodu do břicha, takže se vzepjal a rozhořčeně zařičel a vyrazil ze svazujícího kruhu. Lidé uskakovali stranou, vyhýbajíce se bušícím kopytům, Bénezet chytil uzdu čekajícího koně, bez pomoci třmene na něj vyskočil a vydrápal se do sedla.

Nikdo nebyl dost blízko na to, aby hmátl po uzdě nebo po řemínku třmene. Bénezet vyjel dřív, než stačil nasednout někdo jiný. Otočil se zády ke změti dupajících koní a křičících mužů, rozjel se ne přímo k bráně, ale obloukem tam, kde Daalny uskočila z jednoho nebezpečí, aby se dostala do cesty jinému. Krátkou dýku už měl vytasenou a připravenou v ruce.

Postřehla jeho záměr až v posledním okamžiku, kdy k ní dojížděl. Nevydal ani zvuk, ale Cadfael, který zběsile pádil, aby ji vytrhl zpod letících kopyt, stejně jako ona jasně spatřil jezdcův obličej. Kdysi neproniknutelná tvář byla zkřivena v masku nenávisti a vzteku s vyceněnými zuby, podobnou vlku zahnanému do úzkých. Neměl čas přejet ji koněm, příliš by se tím zdržel. V plném trysku se vyklonil ze sedla, dýkou jí rozťal rukáv od ramene dolů a udělal jí dlouhý škrábanec na paži. Daalny uskočila, těžce dopadla na dlažbu, a Bénezet byl pryč. Z brány se vyřítil již cvalem a zabočil k městu.

Hugh Beringar, jeho zástupce a tři jeho seržanti právě sjížděli z mostu. Bénezet je spatřil, zprudka se zarazil a otočil koně na úzkou silničku, jež odbočovala doleva mezi mlýnský rybník a řeku, na jihozápad, do hlubin Dlouhého hvozdu, na nejrychlejší cestu do Walesu.

Beringarovi muži hned nepochopili, co to znamená, ale jezdec, který se vyřítil z nádvoří opatství směrem k mostu, při pohledu na ně zabrzdil a stejně střemhlav odbočil stranou, byl důvodem k zamyšlení, ne-li k pronásledování, a Hugh zaburácel: „Za ním!“, ještě než nejmladší panoš vyběhl na Předklášteří a začal křičet: „Zastavte ho! Je podezřelý z krádeže!“

„Přiveďte ho zpět!“ zavelel Hugh a jeho důstojníci ochotně sjeli na užší silnici a pobodli koně do cvalu za uprchlíkem.

Daalny se zvedla, než k ní Cadfael stačil doběhnout, otočila se a dala se slepě na útěk, unikajíc z vřavy na nádvoří, pryč od děsivého zjevu, který se k ní před chvílí s vražedným úmyslem naklonil ze sedla, a z drtivého napětí, které způsobilo, že se nyní, když bylo nejhorší odbyto, celá roztřásla. Tohle totiž byla jistota. Proč by jinak ujížděl o život, ještě než otevřeli jeho sedlový vak? Dosud neměla tušení, co v něm doopravdy je, ale věděla, že to musí být smrtelně nebezpečné. Prchala do kostela jako pták do hnízda. Ať všechno ostatní vyřídí oni, její úloha je u konce. Již nepochybovala, že udělala dost. Usedla na schody oltáře svaté Winifred, kde všechno začínalo a končilo, zaklonila hlavu a opřela se o kámen.

Cadfael šel dovnitř za ní, ale zastavil se, když viděl, jak tam sedí s otevřenýma očima, hlavu vztyčenou, jako by naslouchala nějakému hlasu nebo byla v zajetí nějaké vzpomínky. Po všem zmatku v ní tento klid a ticho vzbuzovaly bázeň. Pocítila to, když vstoupila, a Cadfael to pocítil, když ji viděl v tomto uchvácení.

Tiše se k ní přiblížil a stejně tiše promluvil. Chviličku si nebyl jist, zda ho uslyší, protože byla naladěná na jakousi vzdálenější vlnu.

„Škrábl vás. Radši se vám na to podívám.“

„Je to jen šrám,“ odpověděla lhostejně, ale dovolila mu, aby jí vykasal volný rukáv téměř až k rameni. Byl na délku ruky rozseknutý. Kůže byla skoro neporušená, byla tam jen bílá čára jako vlas, na dvou či třech místech s maličkým korálkem krve. „Nic to není! Hnisat to nebude.“

„Měla jste těžký pád. Vůbec mě nenapadlo, že by se proti vám tak rozjel. Promluvila jste příliš brzy, chtěl jsem vás toho ušetřit.“

„Myslela jsem, že neumí milovat ani nenávidět,“ pronesla Daalny s neosobním zájmem. „Dodneška jsem ho nikdy neviděla rozčileného. Podařilo se mu ujet?“

Na to nemohl odpovědět, protože se nezdržel tak dlouho.

„Je mi úplně dobře,“ řekla klidně, „a nic mi neschází. Jděte zpátky a udělejte, co je ještě třeba. Poproste je… poproste je, ať mě tu nechají chvíli o samotě. Potřebuji tohle místo. Potřebuji tuhle jistotu.“

„Budete ji mít,“ ubezpečil ji Cadfael a opustil ji, protože ovládala sebe i své myšlenky, slova a činy jako snad ještě nikdy. U dveří se otočil a naposled se na ni podíval. Seděla královsky vztyčená na schodech oltáře, pootevřené ruce volně položené po obou stranách kamene, jako by v nich držela královské insignie. Na rtech měla nepatrnou křivku úsměvu, tajemného a samotářského, a přece měl iluzi, pokud to iluze byla, že sama není.

Odepnuli sedlový vak z postroje a odnesli jej do strážnice, která byla nejblíž a kde pevný stůl pohostinně nabízel svou plochu k vysypání obsahu. Kolem desky jich v těsném shluku stálo šest a Cadfael se k nim připojil jako sedmý: opat Radulfus, převor Robert, podpřevor Herluin, Robert Bossů, Rémy de Pertuis a Hugh Beringar, který právě sesedl u brány a byl stručně poučen o tom, co se tu zběhlo. Právě Hugh na mlčenlivou výzvu hraběte vytáhl z vaku skromnou výbavu ceněného osobního sluhy: poskládané oblečení, břitvu, kartáče, pěkný opasek, obnošené, ale dobře ušité rukavice. Na dně ležel baculatý, měkký kožený měšec, který však zaujímal celou polovinu prostoru ve vaku. Hugh jej uchopil za stažené hrdlo a vytáhl ven. Když ho pokládal na stůl, nezaměnitelně v něm zacinkaly mince.

Aspoň jedna věc již tajná nebyla. Tři z nich jej okamžitě poznali. Při hlasitém zajíknutí, jež se vydralo z Herluina, se napjatě nadechli i prostí účastníci, zvědavě nahrnutí u dveří, Nicol, panoši i skromný bratr laik z Ramsey, a postoupili o krok blíž.

„Dobrý Bože!“ zašeptal užasle Herluin. „Tohle znám! Ten váček byl v truhlici pro Ramsey, která stála na oltáři v mariánské kapli, když přišla povodeň. Ale jak je to možné? Naložili ho přece na vůz s dřívím. Truhlici jsme našli u Ullesthorpu vypáčenou a prázdnou, všechno ukradené…“

Hugh roztáhl šňůry vaku, obrátil měkkou kůži a vysypal na stůl klouzavý příval stříbrných penízků. V ševelivém a jiskřivém proudu se nakonec objevily poněkud objemnější zářivé šperky: zlatý řetěz na krk, dvojice náramků, zlatý náhrdelník se vsazenými, hrubě řezanými drahokamy a dva prsteny, jeden mohutný, mužský pečetní, druhý, široký zlatý kroužek, s hlubokým rytým ornamentem. Nakonec vypadla velká, složitě zdobená kruhová brož, plášťová spona z narudlého zlata, znamenitá anglosaská práce.

Stáli, zírali, nevěřili a nechápali.

„Tohle znám i já,“ pomalu řekl Radulfus. „Tu brož jsem jednou viděl na plášti paní Donaty. A ten hladký nosila stále.“

„Před smrtí ty věci darovala Ramsey,“ tiše pronesl Herluin, žasnoucí nad tím, co se zdálo být téměř zázrakem. „To všechno bylo ve skřínce, kterou jsem svěřil Nicolovi, když odjel s vozem do Ramsey. Skřínku jsme našli s rozlomeným zámkem a zahozenou…“

„Dobře si to pamatuji,“ chraptivě promluvil Nicol ode dveří. „Klíč jsem měl bezpečně u sebe, ale oni vypáčili víko, poklad vzali a truhlici zahodili. Aspoň jsme si to mysleli!“

To si mysleli všichni. Všechny tyto projevy dobré vůle, všechny tyto dary zpustošenému klášteru byly v noc povodně ve skřínce na oltáři v mariánské kapli, dost vysoko, aby je nemohla vzít ani nejvyšší voda. V bezpečí před řekou, ale ne před zloději, kteří předstírali, že jdou pomáhat zachraňovat svaté věci, a přitom využili příležitosti posloužit si tím, co leželo lákavě po ruce. Klíč byl v zámku, šlo to bez vloupání. Vytáhnout kožený měšec bylo snadné a stejně snadné bylo strčit tam místo něj, co se nabízelo, hadry, kameny, aby to odpovídalo váze odcizeného bohatství. Znovu zamknout skřínku a nechat ji tam, aby byla přenesena na vůz svěřený do péče Nicolovi. A pak kořist někam bezpečně schovat, říkal si Cadfael s očima upřenýma na Donatin poslední, třpytivý milosrdný dar, dokud nebude čas odjet ze Shrewsbury. Někam stranou, kde by se k němu nikdo nemusel hlásit, kdyby jej objevili, ale kde b
ylo objevení nepravděpodobné. Bénezet pomáhal stěhovat koně ze stáje, co stojí v dolíku uvnitř hradby. Strčit kořist až na dno plné nádoby na obilí, jež tam byla právě přinesena kvůli několikadennímu pobytu koní, netrvalo ani vteřinu a nebylo třeba se bát, že tam koně zůstanou tak dlouho, aby se zrní spotřebovalo a ta cizí věc se odkryla. Byla tam bezpečnější než v domě pro hosty, kam přicházeli náhodní hosté na jednu noc a zase odcházeli a kde nebylo skoro žádné soukromí. I zloděj může být okraden a sousedé bývají zvědaví.

„Vůbec to neopustilo Shrewsbury!“ zíral Hugh na hromadu stříbra a zlata. „Otče Herluine, zdá se, že vám Bůh a jeho svatí vrátili, co vám patří.“

„A vedle toho si zaslouží poděkování i ta vaše dívka, Rémy,“ suše dodal Robert Bossů. „Prokázala své podezření z krádeže. Nezapomněli jsme na ni? Doufám, že jí neublížil. Kde je teď?“

„Je v kostele,“ odpověděl Cadfael, „a prosí, abyste jí před odjezdem dopřáli chvíli soukromí. Nemá nic horšího než škrábnutí, může chodit a může jezdit, ale její duch potřebuje chvíli klidu.“

„Dobrá, počkáme, „ souhlasil hrabě. „Přiznám se, Hughu, že bych to rád viděl až do konce. Jestli vaši lidé přivedou zloděje zpět živého, tím líp, protože mě jen tak mimochodem okradl o dobrého koně. Má toho na svědomí hodně.“

„Víc než jen krádež,“ zasmušile pronesl Cadfael.

Odsunul stranou hromádku šatstva, které ukrývalo před lidskými zraky Bénezetův lup, a strčil ruku do hloubi sedlového vaku. Byl tam jakýsi složený kus oděvu, kterého se zatím nikdo nedotkl, docela vespod. Roztáhl jej v rukou: plátěná košile nedávno složená po vyprání. Zadíval se na manžetu jednoho rukávu a s bedlivou pozorností ji obracel v prstech. Bénezet byl velmi soběstačný člověk, velmi pořádkumilovný. Nepotřeboval ženu, aby mu prala a udržovala věci. Ale nebyl tak bohatý, aby si mohl dovolit zahodit košili, i kdyby měl dost příležitostí, když tu čekal zavřený v klášterních zdech k službám pánovi, zatímco se Remy usilovně snažil získat mecenáše. Vypral ji a uložil na dno pod všechny ostatní věci, aby si počkala, než ji zase vytáhne někde daleko odtud a po několika týdnech. Některé skvrny se však perou špatně. Cadfael roztáhl manžetu zvědavému Hughovi před očima a hrabě Robert se naklonil, aby
uchopil druhý rukáv. Asi na šířku dlaně od lemu byly oba postříkané malými kulatými skvrnkami, slaboučce, ale zřetelně růžovými v obrysu a ještě světleji růžovými uprostřed. Cadfael však již podobné viděl mnohokrát a věděl, co to je. Robert Bossů zřejmě také.

„To je krev,“ poznamenal hrabě.

„Aldhelmova krev,“ doplnil Cadfael. „Tu noc pršelo. Bénezet měl jistě plášť, silná černá vlna krev pohltila a on byl určitě opatrný. Ale…“

Ale zubatý kámen zdvižený oběma rukama a prudce spuštěný na hlavu muže v bezvědomí ohrozí manžety vrahovy košile nesmytelnými skvrnami, ať to provede jakkoli opatrně a beze spěchu, když ho při tom nikdo neruší. Nejhorší zůstalo zachyceno pod kamenem a potom steklo do trávy, ale tohle slabé pokropení, tato sprška na okrajích poznamenala tělo i plátno. A z plátna se ty malé zrádné obrysy těžko odstraňují, pokud se ihned nenamočí.

„Vzpomínám si,“ omráčeně a napůl nevěřícně pronesl Rémy, který úplně zapomněl na sebe sama, „že jsem byl ten večer vaším hostem, otče opate, a on měl volno. Tvrdil, že má namířeno do města.“

„To on dívce řekl, že je Aldhelm očekáván,“ připomněl Cadfael, „a ona varovala Tutila, aby se pro jistotu ztratil z dohledu. Takže Bénezet věděl, co je třeba udělat, jestliže to opravdu bylo třeba. Ale jak mohl mít jistotu? Stačilo, že by si Aldhelm, až ho požádají, aby si přesně vzpomněl, mohl vybavit příliš mnoho věcí, jež ve své nevinnosti viděl. A proto je ve své nevinnosti mrtev. Nikdy se nedovíme, jestli Bénezet nevraždil zbytečně. A nedoví se to ani Bénezet“

Hodinu před polednem vjel do brány Alan Herbard, Hughův zástupce.

Společnost se právě znovu shromažďovala k odjezdu po odkladu, který hrabě Robert štědře dopřál Daalny, a Cadfael, který se dobrovolně ujal jejích zájmů, byl právě velmi zdvořile požádán, aby ji šel zavolat, pokud se již cítí dostatečně vzpamatovaná. I všichni ostatní tak měli čas co nejlépe strávit záplavu odhalení a otřesů, jež slibovala zmenšit jejich skupinu a změnit několik životů. Podpřevor Herluin přišel o novice a o pomstu za trpce pociťovaná příkoří, ale zato získal zpět poklady, které považoval za navždy ztracené, a jeho nálada se navzdory hříchům, vraždě a násilí od ponurého rána rozjasnila téměř k blahovolnosti. Rémy přišel o sluhu, ale zajistil si budoucnost u velmi vlivného mecenáše; sluha se nahradí snadno, ale dostat se do domácnosti jednoho z nejpřednějších lordů v říši byl životní zisk. Rémy si nijak nestěžoval. Neztratil dokonce ani koně, ukradené zvíře patřilo panoš
i Roberta Bossuho. Bénezetův usedlý, stárnoucí ryzák, zproštěný sedlových vaků, nyní nevzrušeně čekal na nového jezdce. Nicol se mohl vézt a přenechat řízení vozu svému ramseyskému příteli. Všechno se už po rozmanitých zvratech vracelo zpátky do vyježděných kolejí.

A najednou byl v bráně Alan Herbard, seskakoval z koně a zvědavě a trochu ostýchavě se přibližoval k Hughovi v této vznešené společnosti.

„Už ho máme, pane. Jel jsem napřed, abych vám to sdělil. Vezou ho za mnou. Kam si ho přejete dopravit? Nebyl čas se ptát, proč utíká ani z čeho byl obviněn.“

„Je obviněn z vraždy,“ odpověděl Hugh. „Dopravte ho bezpečně pod zámek na hrad a já přijedu co nejdřív. Jste tu rychle. Moc daleko se tedy nedostal. Co se stalo?“

„Zavedl nás asi na míli hluboko do Dlouhého hvozdu. Doháněli jsme ho a on sjel ze stezky a pokoušel se nám zmizet v hustém lese. Myslím, že vyplašili laň a kůň couvl, protože jsme ho slyšeli klít, a pak kůň zařičel a vzepjal se. Myslím, že použil dýku…“

Panoš přistoupil, aby slyšel, co se stalo s jeho koněm. Rozhořčeně se ozval: „To by Conradin nikdy nestrpěl.“

„Byli kus před námi, takže jsme mohli soudit jen podle zvuků. Ale myslím, že se vzepjal a hodil toho chlapa na nějakou nízkou větev, protože ležel, napůl omráčený, pod stromem, když jsme ho sebrali. Kulhá na jednu nohu, ale zlomenou ji nemá. Byl omámený, takže nám nedělal potíže.“

„Ještě to může přijít,“ připomněl výstražně Hugh.

„Will není žádný učedník, ten si ho ohlídá. Ale koně jsme nechytili,“ dodal Alan trochu omluvně. „Utekl, ještě než jsme se tam dostali. Pokoušeli jsme se ho najít, ale museli jsme především hlídat toho člověka. Nikde v okolí jsme ho nenašli a ani jsme před sebou nic neslyšeli. Bez jezdce uteče daleko, než překoná leknutí a zastaví se.“

„A všechny moje věci zmizely s ním,“ ušklíbl se nešťastný majitel, ale vzápětí se zasmál. „Pane, budete mi dlužen nové šaty, jestli utekl do nenávratna.“

„Zítra podnikneme důkladné pátrání,“ slíbil Alan. „Najdeme vám ho. Ale nejdřív se půjdu postarat, aby toho vraha zavřeli do žaláře.“

Poklonil se opatovi a hraběti, naskočil na koně a byl pryč. Zůstali na sebe hledět jako právě probuzení, na okamžik nejistí, zda sní, nebo bdí.

„Tak to skončilo dobře,“ pochválil si Robert Bossů. „Pokud to ovšem skončilo!“ A vážně, uznale pohlédl na opata. „Vypadá to, otče, že jsme si loučení prožili dvakrát, ale tentokrát doopravdy musíme jet. Doufám, že se sejdeme při nějaké šťastnější příležitosti, ale nyní budete rád, když vám zmizíme z očí i z mysli a s námi i starosti, které jsme s sebou přinesli. Vaše domácnost bude bez nás klidnější.“ Uchopil koně za uzdu a obrátil se ke Cadfaelovi: „Zeptal byste se dámy, jestli se cítí schopná připojit se k nám? Je nejvyšší čas dát se na cestu.“

Zmizel jen na pár okamžiků a vynořil se z jižních dveří ambitu sám.

„Je pryč,“ ohlásil bratr Cadfael nevzrušeným hlasem a s bezvýraznou tváří. „V kostele nikdo není, jen Cynric, kostelník otce Bonifáce. Přistřihuje knoty svíček na farním oltáři a během poslední půlhodiny neviděl nikoho vcházet ani odcházet.“

Později si občas kladl otázku, zda to Robert Bossů předvídal. Byl to nebezpečně lstivý muž a dovedl ocenit lstivost i u druhých a během krátké známosti dokázal prohlédnout druhého lépe než většina lidí. Rád také trochu provokoval. Ale ne, nejspíš ne. Neznal ji dost dlouho. Kdyby byla přišla do jeho leicesterské domácnosti a pozoroval ji několik týdnů, znal by ji skrz naskrz a dovedl by posoudit, čeho ještě je schopná kromě hraní a zpěvu. Přinejmenším ho to však příliš nepřekvapilo. Nářek nespustil on, ale Rémy de Pertuis:

„Ne! Nemůže být pryč. Kam by mohla jít? Je moje! Víte to jistě? Ne, musí tam být, jen jste ji ještě nenašel…“

„Nechal jsem ji tam před dobrou hodinou,“ prostě připomněl Cadfael, „u oltáře svaté Winifred. Teď tam není. Jděte se podívat sám. Když přišel Cynric upravovat oltář, v kostele nikdo nebyl.“

„Utekla mi!“ truchlil zbledlý a otřesený Rémy. Nebyla to jen nelibost nad ztrátou nejcennějšího majetku a rozhodně ne nářek nad tvorem, kterého by nějak miloval. Byla pro něho jen hlasem, byl však pravý Provensálec a pravý hudebník a hlas byl pro něho jako nejryzejší zlato, poklad cennější než rubíny. Vlastnit ji znamenalo vlastnit ten nástroj, jedinou věc, které si u ní cenil. V jeho hoři a sklíčenosti nebylo nic falešného. „Nemůže mi odejít. Musím ji hledat. Je moje, koupil jsem ji. Můj pane, zdržte se jen, než ji najdu. Nemůže být daleko. Jen ještě dva dny… den…“

„Další pátrání? Další promarněný čas?“ Hrabě rozhodně zavrtěl hlavou. „Kdepak. Takovéhle nápady jsem už taky měl a nikdy nevedly k žádnému konci, jen překážka za překážkou, zklamání za zklamáním. Opravdu byla, opravdu je velmi cenným přínosem, Rémy, zpívá nádherně a umí pěkně zacházet s portativem a strunami. Už příliš dlouho jsem však z domova, a přejete-li si mé spojenectví, pojeďte raději se mnou teď a zapomeňte, že jste dal peníze za to, co je nedocenitelné. Nemá to smysl. Jsou jiné, stejně nadané. Budete mít prostředky, abyste si je našel, a já se zaručím, že budou spokojené.“

Myslel to vážně a Rémy to věděl. Byl to pro něho těžký boj, vybrat si mezi zpěvačkou a budoucím zajištěním, ale o výsledku nebylo pochyb. Cadfael viděl, jak polyká, div se nezadusí, a bylo mu ho v tu chvíli málem líto. Ale s tak mocným, kultivovaným a stálým mecenášem jako Robert Beaumont nebude Rémy de Pertuis určitě dlouho k politování.

Přesto se bedlivě rozhlédl po nějakém spolehlivém jednateli, než se vzdal. „Pane opate nebo vy, pane šerife, nechtěl bych, aby byla někdy opuštěná a v nouzi. Kdyby se zase objevila, kdybyste se o ní doslechli, prosím vás, dejte mi vědět a já pro ni pošlu. Vždycky ji uvítám.“

Mluvil pravdu, a nejen proto, že pro něj byla cenná pro svůj hlas. Pravděpodobně si do této chvíle nikdy neuvědomil, že je něčím víc než kusem majetku, že je plnoprávnou lidskou bytostí, že může hladovět, dokonce strádat, padnout za oběť nějakým silničním lupičům nebo přijít k úhoně tisícerým jiným způsobem. Bylo to, jako když uteče jeptiška, odmalička vychovaná v klášteře, a náhle se odváží do strašlivého světa, který nezná smilování. Tak mu asi připadala, tak ji náhle uviděl, v okamžiku, kdy se mu ztratila z očí. Jak málo ji znal!

„Dobrá, můj pane, udělal jsem, co jsem mohl. Jsem připraven.“

Tak odjeli, všichni, vyhrnuli se z brány na Předklášteří směrem ke Svatému Jiljí, Robert Beaumont, hrabě z Leicesteru, bok po boku s podpřevorem Herluinem z Ramsey, jemuž se spolu se znovunabytým ovocem jeho práce vrátila dobrá nálada a jemuž lichotilo, že cestuje ve společnosti tak významného šlechtice. Za nimi jeli dva Robertovi panoši, mladší trochu mrzutý, že se musí spokojit s cizím koněm, ale rád, že se vrací domů, pak Herluinův laický sloužící s nákladním vozem a nakonec Nicol, rád, že jede, místo aby šel pěšky. V kostele bylo slyšet dusot jejich kopyt, dokud nedojeli k nároží klášterní zdi a nezahnuli kolem Koňského trhu. Pak nastalo vlídné ticho, čas vydechnout a zamyslet se. Opat Radulfus a převor Robert odešli za svými povinnostmi a bratři se rozešli za svými. Byl konec.

„Tak,“ vděčně pronesl Cadfael a důvěrně se uklonil svaté Winifred. „Milý dareba, celkem neškodný, ale pro klášter se nehodil o nic víc než ona pro otroctví, tak nad čím naříkat? Ramsey se bez něho docela dobře obejde a Partholanova královna už není otrokyní. Pravda, přišla o svá zavazadla, ale ta by byla asi stejně odmítla. Řekla mi, Hughu, že jí nepatří nic, dokonce ani šaty, které má na sobě. Ale teď je asi ráda, že ukradla aspoň ty.“

„A chlapec ukradl jen děvče,“ dodal Hugh. Pak při pohledu na Cadfaelův spokojený výraz: „Vy jste věděl, že tam je, když jste za ní šel dovnitř?“

„Přísahám vám, Hughu, že jsem nic neviděl a neslyšel. Nebylo tam vůbec nic, co by mi ho jen připomnělo. Ale ano, věděl jsem, že tam je. Jako kdyby mi něco jasně pošeptalo: Našlapuj lehce. Nic neříkej. Všechno bude v pořádku. Nechtěla toho konečně nijak mnoho. Jen chvilku samoty. A farní dveře jsou stále otevřené.“

„Myslíte,“ zeptal se Hugh, když spolu zamířili k jižním dveřím a do ambitu, „že by Aldhelm mohl o Bénezetovi něco prozradit?“

„Kdo ví? Stačila jen ta možnost.“

Vyšli do plného světla časného odpoledne, ale ticho a mír po vší té vřavě připomínaly spíš podvečer a příjemný oddech po práci nebo klid po bouřce. „Bylo nesnadné si toho chlapce neoblíbit,“ povzdechl Cadfael, „ale u takového živého stříbra je to i nebezpečné. Dobře, že jsme se ho zbavili tak brzy. Zloděj rozhodně byl, přestože ne pro vlastní zisk, a stejně jistě i lhář, kdykoli to považoval za potřebné. Ale k Donatě byl opravdu laskavý. Co udělal pro ni, udělal bez pomyšlení na odměnu a z nezkaženého srdce.“

Když mířili k bráně, nebylo na velkém nádvoří už ani živáčka. Prostor, kde před chvíli tepaly hněv, rozčilení a vášně, zůstal vylidněný, jako by si nějaký menší stvořitel náhle zazoufal nad světem, který stvořil, a vymazal jej, aby vyčistil půdu pro druhý pokus.

„A napadlo vás,“ zeptal se Hugh, „že se ti dva jistě dají na jihozápad po stejné cestě jako Bénezet? Na jih až tam, kde křižuje starou římskou silnici, a pak přímo na západ, rovnou čarou do Walesu. Když jim budou trochu přát svatí nebo sám ďábel, třeba tam v lese narazí na toho ztraceného koně a Alan nebude mít zítra co hledat.“

„A kromě postroje tam budou i sedlové vaky toho nešťastného mládence,“ uvědomil si Cadfael a rozjasnil se. „Hodilo by se mu trochu světštější oblečení než kutna a kápě, a jak si vzpomínám, měli zhruba stejnou postavu.“

„Nic víc mi neříkejte,“ honem ho přerušil Hugh.

„Najít není ukrást.“ A když se zastavili u brány, kde měl Hugh uvázaného koně, dodal Cadfael vážně: „Donata mu rozuměla lépe než my všichni. Předpověděla mu jeho osud, možná žertem, ale moudře. Řekla, že trubadúr potřebuje jenom tři věci: nástroj, koně a milovanou dámu. První mu dala jako závdavek. Teď už má možná všechny tři.“

Advertisements